Zatímco v 18. století patřil mezi nejslavnější evropské cestovatele a z jeho pamětí se stal bestseller, příběh uherského šlechtice a světoběžníka Mórice Augusta Beňovského byl minimálně ve Francii zapomenut. Avšak právě ve službách francouzského krále se Beňovský vydal na Madagaskar, kde se později stal králem a kde rukou Francouzů nakonec i zahynul. Možná i to je jedním z důvodů, proč se lékař, diplomat a člen Francouzské akademie Jean-Christophe Rufin rozhodl jeho příběh svým krajanům opět připomenout – a v překladu Tomáše Havla si jej nyní mohou oživit i čeští čtenáři.

August se narodil jako rakousko-uherský aristokrat s polskými předky v městečku Vrbové, nacházejícím se v dnešním Slovensku. V dětství jej však kromě chladného otce vychovával i laskavý francouzský učitel, jenž ho nejenom naučil francouzsky, ale také poprvé přivedl k myšlenkám francouzských osvícenců. Zatímco mocichtivý otec v něm rozvíjel hlavně smysl pro válku, dobromyslný Bachelet v něm zažehl touhu po vzdělání a smyslovém poznávání. Právě z této třaskavé kombinace otcovských vzorů nakonec vzešel mladý muž, který byl pro své protináboženské názory nejdřív vyhnán z Rakouska-Uherska a pro svůj podíl na polském národním hnutí proti Rusům následně vyhoštěn na Kamčatku. Odtamtud nakonec se vzbouřenci prchá a vydává se na cestu Pacifikem. Tam jeho dobrodružství však teprve začínají – čeká jej vyslání na Madagaskar jménem francouzského krále, usmíření tamních znesvářených národů a následné zvolení králem a nakonec i seznámení s Benjaminem Franklinem.

Beňovského život by zkrátka vydal na několik románů. Není proto divu, že jeho vlastní paměti ve své době zaznamenaly takový úspěch. Aby tedy Rufinovo převyprávění jeho života nevyznělo jako pouhé opakování, v rámci autorské licence jeho příběh obohacuje mimo jiné o vhled do jeho niterného prožívání, romantickou zápletku (z Kamčatky prchá s gubernátorovou dcerou Afanasií) a rovněž o atraktivní narativní rámec. Ve vyprávění se tak postupně střídá August se svou družkou a prožitá dobrodružství popisují Benjaminu Franklinovi v naději, že s Američany uzavřou spojenectví. Madagaskaru totiž hrozí francouzské nájezdy a jedinou nadějí, jak zde uhájit suverenitu, je jít ve stopách amerického boje za nezávislost.

Na osvícenské vlně

Třebaže si Rufin vybral za námět současného románu příběh z minulosti, nesnaží se jej příliš modernizovat a pasovat do současného kontextu. Naopak je jeho přístup spíš anachronický. Jeho vypravěč se minulosti drží i stylově a vychází z něj jakýsi pastiš osvícenské estetiky na způsob Voltairova Candida. Jistě k tomu primárně svádí způsob, jakým August sám sebe na začátku popisuje – jako neznalého naivku, jenž nedokázal věci domýšlet dál než za situaci, ve které se zrovna nacházel. K světu přistupoval příliš důvěřivě a teprve postupně si vybudoval schopnost předvídat a odhadovat jeho nástrahy. Vyprávění je v jeho podání hravé, vzletné a rozverné. I když jde o poměrně staromilský přístup, je zároveň v současném kontextu poměrně osvěžující a celkem umně připravuje čtivé podhoubí pro dobrodružný příběh, který čtenáře čeká.

Vyprávění je pak navíc ozvláštněno již zmíněným střídáním pohledů Augusta a Afanasie, které se sice příliš neliší stylově, o to víc jsou ale jiné co do témat a hloubky introspekce. Zatímco Afanasiino vyprávění je prodchnuté emocemi a niterným pnutím, když se svěřuje o lásce, zápalu a hledání sama sebe, to Augustovo – kromě úvodní části – přísně pragmatické a věcné, popisuje politické strategie, intrikánské taktiky a další praktické záležitosti. A třebaže se v jednu chvíli začne Afanasie zajímat o rovnoprávnost žen a vlastní nezávislost, tato vedlejší emancipační zápletka v románu se nedočká úplného rozuzlení a působí spíš jako úlitba těm, kteří by se snad chtěli pozastavovat nad tím, jak jsou pohledy jednotlivých vypravěčů stereotypní. Nebo možná jen pokračují v nastolené anachroničnosti?

Hranice modernity

Jen těžko by se však Rufin vracel k příběhu z 18. století, kdyby mu příběh nepřišel aktuální i dnes. Beňovského a jeho osudy proto vykresluje především v konturách humanismu, boje za svobodu, nezávislost, vědění a proti náboženské zaslepenosti. Otevřeně reflektuje osvícenské myšlenky ve vztahu k „primitivním“ národům – pod vlivem Voltairovy filozofie je August přesvědčen, že „máme za povinnost zprostředkovávat naše osvícené poznání i národům, které zatím jen vegetují stranou pokroku a vědy“ (s. 207), jeho spasitelský komplex je však opakovaně rozporován Afanasií, která v sobě vidí pokračovatelku Diderota. Prostřednictvím Augustova příběhu tedy může autor reflektovat francouzskou koloniální minulost, vyzdvihovat osvícenské myšlenky a zároveň poukazovat na jejich limity. August je k tomu ideální, rozporuplnou postavou. Stal se madagaskarským králem, protože pomohl usmířit znesvářené národy, ale také jim lhal o svém původu. Byl na Madagaskar vyslán jménem francouzského krále, aby si území podmanil, ale nakonec položil život za jeho nezávislost.

Otázkou však je, jestli to stačí. Ačkoliv Rufin k osvícenským myšlenkám přidává současnější reflexi, v románu má převahu přístup konzervativnější, zejména když romantizuje zámořské plavby a spojuje je především s poznáváním exotických zákoutí a osidlováním panenských krajin. V jeho jádru totiž zůstává původní cestopis – převyprávění Augustových a Afanasiiných dobrodružství v cizích zemích a na moři, potýkání se s neznámými nemocemi, působením živlů, hladem i útoky nepřátel. Tedy příhod, které jsou v dnešním světě již nepředstavitelné, ale ve svém žánru nejsou ničím překvapivé a ve výsledku jim chybí přesah. Pokud hrdinové zrovna řeší životní dilema nebo zajímavější vnitřní konflikt, většinou to má podobu epizodické vložky a tyto vedlejší linie vždy vyznívají do ztracena.

Závěr románu je však poměrně velkolepý a překvapí – působí totiž, jako by byl vytržen z jiného díla. Tak velký je kontrast mezi tím, když svůj příběh vypráví upovídaní a bodří August s Afanasií, a tím, když se ho poté ujme nezúčastněný, neosobní vypravěč. Epilog v jeho podání je mnohem pochmurnější, fatalističtější a dramatičtější než jinak veselý, hravý tón zbytku díla. Zároveň však působí náhle, uspěchaně, jako nečekaná rána, na niž čtenář nebyl připraven. Celek je tak bohužel rozkolísaný, nevyrovnaný.

Hlavně neztratit kurz

Autorova motivace připomenout zapomenutý příběh dříve slavného dobrodruha není příliš překvapivá. Jako členovi Francouzské akademie a jednomu z prvních lékařů působících v organizaci Lékaři bez hranic mu musí být sympatický nejenom dobrodružný duch jeho protagonisty, ale také jeho láska k francouzskému jazyku; a pro bývalého velvyslance v Senegalu a Gambii je francouzská koloniální minulost jedním ze zásadních témat. Oživuje proto příběh, který z francouzské kolektivní paměti vymizel, ale je stále živý nejenom na Madagaskaru, ale také ve střední Evropě. A má pravděpodobně ještě stále co říct.

Výsledkem jeho domnělé fascinace je poutavý příběh, který v sobě kombinuje historicky dokumentované dobrodružné výpravy, vášnivá vzplanutí, politické i milostné intriky a filozofická ohlédnutí za osvícenskou tradicí, ale chybí mu dalekosáhlejší a modernější přesah, který by dokázal překonat dojem, že jde pouze o vysněný autorský projekt. Nicméně čas strávený s tímto románem rozhodně nebude promarněný – už proto, že nám v Česku může blíže představit postavu, která je na Slovensku mnohem známější. Nejspíš ale nebude vyvolávat tak zanícené debaty a náruživé emoce, jak by si to jeho hlavní postavy pravděpodobně přály.