Lékař, diplomat a spisovatel Jean-Christophe Rufin se vydal na pouť do Compostely a z cesty vytěžil úspěšnou knihu. Jeho popis putování se dá číst jako návod na cestu pro další adepty slavného pochodu přes kus evropského kontinentu. Kniha zároveň nabízí pobavený, ironický, místy až poťouchlý komentář této dlouhodobě módní zábavy. Rufin se ale mermomocí snaží dodat zápiskům i filozofický přesah.

V češtině byl Jean-Christophe Rufin (nar. 1952) na začátku roku 2015 představen hned dvakrát: v nakladatelství Garamond vyšel překlad jeho románu Le collier rouge (Červený obojek, přel. Iveta Picková), načež přispěchalo nakladatelství Prostor s Immortelle randonnée : Compostelle malgré moi (Nesmrtelná túra do Compostely. Poutníkem chtě nechtě, přel. Martin Pokorný). Nicméně již dříve, r. 2007, nakladatelství Dobrovský vydalo v edici Fuego „ekologický thriller“ Parfum d’Adam (Adamova vůně, přel. Štěpánka Laňová). Výběr právě těchto tří titulů se může zdát překvapivý, neboť jde o autora, jenž ve Francii získal prestižní cenu Prix Goncourt už roku 2001 – kdy dokonce „porazil“ nominovaného Michela Houellebecqa s románem Platforma – za historický román Rouge Brésil. Jeho nejúspěšnější dílo tudíž česky neznáme.

Nesmrtelná túra do Compostelly je kniha na dvě různá použití. Pokud ji vezme do ruky ten, kdo se zvažuje vydat se na slavnou pouť anebo se o ni jen zajímá z tepla a pohodlí domova, pak bude asi potěšen. Rufinovým záměrem bylo podat nezaujatý komentář počinu, který je dnes příliš glorifikován, a své předsevzetí plní velmi pečlivě a zodpovědně. Na cestu se údajně nevydal jako novinář anebo literát, tvrdí, že šlo o osobní záležitost a že vůbec nezamýšlel své zkušenosti jakkoli umělecky zpracovávat či využít k výdělku. Pouť popsal až dodatečně, na výzvu svého nakladatele. Zápisky obsahují mnoho obecných informací, zajímavých subjektivních postřehů, ale i četné značně intimní zpovědi. Autor popisuje, co vidí a zažívá, a volí veselou i poměrně tragickou notu, jako by zápisky vznikaly nikoli dodatečně, ale autenticky, případně s minimálním odstupem. Dokáže být věrohodný, někdy soucitný, jindy cynický až jízlivý, a to jak ke druhým, tak k sobě.

Druhé použití se nabízí tomu, kdo autora už poznal jako romanopisce a chce si od něho přečíst něco víc. Kdo se s Rufinem seznámil jako s autorem románu Červený obojek, bude Compostelou nejspíš zklamán. Rozsahem úctyhodná kniha přináší jen sled zábavných anekdot, někdy až trapných důvěrných stesků a stížností, snad i zbytečně kritických poznámek na adresu těch, kdo se na pouť vydali, kdo ji organizují, kdo ji různě šidí: různé ty historky jsou poměrně předvídatelné, přimonínají laciný cestopis, který se chce zalíbit a ví, jak na to. Představil-li se nám tedy Rufin v Obojku jako zdatný vypravěč, tato spíš čistě novinářská publikace ho degraduje na autora, který svědomitě odvedl práci na lukrativní zakázce.

Jean-Christophe Rufin se jako tisíce dalších vydal na pouť do Compostely v určité životní chvíli, kdy se mu hodilo za vším prásknout dveřmi a prásknout i do bot. S příslibem dojít usebrání a vysloužit si osvěžení mysli se snaží při každodenní řeholi nekončící chůze s batohem, do něhož se musí vejít celé jeho bytí, najít i nový směr života nebo aspoň čerstvý pohled na své činění. Po vzoru velkých francouzských myslitelů prokládá své zápisky rozumováním o velkých a důležitých věcech (víra a náboženství, dějiny, politika) i podružných detailech jako co si zabalit na cestu a jak se posléze zbavit nepotřebných propriet, kde přespat, aby ho nebudilo chrápání, co dělat s puchýři na nohou, kde po cestě sehnat nezbytnou ranní kávu, případně jak rychle najít místo, kde si poutník může ulevit. Pozoruje poutníky, které míjí, a kategorizuje si je do skupin. Zobecňuje přístupy i cíle jednotlivých mužů a žen, komentuje jejich motivaci i deklarované či velmi skryté sny, jež je sem přivedly. Vše ale zůstává v rovině záznamů drobných postřehů, tvářících se někdy až příliš přebornicky.

Ve výsledku je to zkrátka hodně oddechové čtení, jež jde velmi snadno jedním uchem tam a druhým rychle ven.