Od 18. století až do roku 1996 provozovaly v Irsku ženské katolické řády za státní podpory takzvané Magdaleniny prádelny. Odhaduje se, že ve 20. století jimi prošlo zhruba 30 tisíc žen. Původně to byly útulky pro „padlé ženy“, jež měly zajistit, aby prostitutky zmizely z ulic, což se však vůbec nepodařilo. S tím, jak prádelny expandovaly – a stávaly se výdělečným podnikem katolické církve –, potřebovaly stále více pracovnic. Ve 40. letech 20. století údajně většinu osazenstva tvořily nikoliv prostitutky, nýbrž svobodné matky. Životní podmínky v prádelnách se zhoršovaly a chovanky, jež si podle církevního dogmatu odpykávaly svoje hříchy, tam zažívaly bití a sexuální obtěžování, ale především jim byly odebírány děti. Ty buď někdo adoptoval, nebo putovaly do sirotčince, kde často umíraly. Někdy sirotčinec tvořil součást prádelny, ale „Magdalény“ měly přísně zakázáno se s dětmi stýkat. Do prádelen se dostávaly i trestankyně, ženy z nápravných zařízení, mentálně nemocné nebo jen příliš hezké. Někdy je tam poslala vlastní rodina. 

Jaké v prádelnách panují poměry, začalo vycházet najevo v roce 1993, kdy na pozemku jednoho takového zařízení v Dublinu došlo k objevu 133 neoznačených hrobů, z nichž bylo exhumováno 155 těl. Na omluvu od irské vlády si postižené ženy musely počkat ještě dalších dvacet let. Řády, které prádelny provozovaly, odmítly přispívat na odškodnění postižených.

Claire Keeganová se ve své novele nepouští do žádné barvité obžaloby těchto drakonických ústavů. Její tvorba se vyznačuje vycizelovanou úsporností. Píše „jen“ to, co napsat musí, to správné a nejpodstatnější. A jen tehdy, když se dostane do bodu, kdy by pro ni nepsaní bylo obtížnější než psaní. V jejích textech tak nacházíme výjimečnou hloubku. Zdánlivě jednoduchým příběhům obyčejných lidí Keeganová propůjčuje obecnou platnost, což se týká i ústřední postavy Takových maličkostí, Billa Furlonga, který „začínal od nuly. Podle některých až z mínusu.“ Očima tohoto otce pěti dcer a obchodníka s topivem novela zachycuje poslední čtvrtletí roku 1985. Irsko v té době sužuje masová nezaměstnanost a odliv mozků, kdežto Furlongovi se daří, neví, kam dřív skočit. Také se dobře stará o svoje dělníky a nešetří soucitem s méně úspěšnými.

Jak se Keeganová opakovaně vyjádřila, Takové maličkosti jsou o lásce. Kdyby se Furlongovy matky, jež otěhotněla v šestnácti, neujala její protestantská zaměstnankyně paní Wilsonová, nesl by se Furlongův život v podstatně temnějších tónech. Vedle matky mu však projevovala lásku i tato postarší vdova, a proto je Furlong v dospělosti schopen ji v takové míře rozdávat dál. Na rozdíl od mnoha sousedů zdatně zabezpečuje svoji rodinu, ale před plíživou krizí středního věku ho to neochrání. Trápí ho, že neví, kdo je jeho otec. Připadá si semletý každodenními povinnostmi: „Pořád je to ten samý kolotoč, pomyslel si Furlong, pořád jedou jako stroj dál a ani se nezastaví, od jednoho úkolu k druhému.“ A jinde se ptá: „Copak se nikdy nic nezmění nebo nevyvine do něčeho jiného – nebo nového?“

Furlong se dočká. Přijde okamžik, který nově prověří jeho mravní pevnost a lásku k bližním. Jednoho dne doručí do místního kláštera (který provozuje prádelnu) topivo a v kůlně náhodou objeví uvězněnou zuboženou dívku, jež nedávno porodila a neví, kde je její dítě. Posléze se však nechá přesvědčit matkou představenou, že je dívka slabá duchem a do kůlny se zatoulala, i když mu intuice říká opak. Vzhledem k tomu, že už má jedno podobné setkání, o něco méně vyhrocené, za sebou, nemůže od té doby nalézt klid. I ve chvílích, kdy je jeho mysl plně zaměstnaná každodenními maličkostmi, v hloubi duše cítí, že s klášterní prádelnou je něco v nepořádku. 

Ve městě se proslýchá, že tamní poměry možná nejsou zcela v souladu s křesťanskými hodnotami, ale nikdo by s tím jeptišky otevřeně nekonfrontoval. Proč se stavět na stranu „padlých“ ubožaček, když proti nim stojí všemocný kolos katolické církve? Navíc v tak těžkých časech. Stejný názor vyjádří i Furlongova žena, když jí manžel vylíčí, čeho byl svědkem. Jeho dcerám se přece vede dobře, tak co?

Furlong se však nakonec, symbolicky na Štědrý den, odváží vystoupit z davu a svých vlastních vyjetých kolejí. Jediným, podivuhodně jednoduchým a bytostně křesťanským skutkem vystaví sebe a své blízké nejistotě, ale zároveň radostně znovuobjeví smysl svého života.

Titulní „maličkosti“ nabývají v novele rozličných podob. Tvoří materii každodennosti, jejíž rutinní aspekty člověka občas dusí, ale ze které rovněž čerpá uspokojení: „Když tak Furlong sledoval, jak dcery zvládají nezbytné životní maličkosti – třeba když poklekaly v kapli nebo děkovaly prodavači za drobné – cítil hlubokou soukromou radost, že jsou jeho.“ Těmto maličkostem věnuje Keeganová značnou pozornost. Sice zachycuje jen pečlivě vybranou výseč reality, ale s využitím rozličných drobných detailů, téměř plasticky. Text navíc prostupují více či méně nenápadné symboly, které podtrhují univerzální vyznění příběhu. Jistě není náhodou, že Furlongova práce spočívá v šíření tepla. A když se například vrátí z kláštera, kde nechal čerstvou matku Sáru, nedaří se mu pořádně si umýt ruce: „Nehty si vyčistil, jak jen to šlo: snažil se zpod nich dostat čerň.“ Maličkostí, která však může pohnout světem, je i Furlongův prostý závěrečný skutek.

Když porotci Man Bookerovy ceny, mezi jejíž nominanty se novela loni na podzim probojovala, popisovali jazyk Claire Keeganové, hovořili o „measured coolness“ – tedy jakési uměřenosti, rozvaze, klidu. Aniž by si tato recenze dělala ambice podrobit český překlad knihy zevrubné kritice, je třeba říct, že v české verzi nejsou tyto kvality patrné. Čtenáře, kteří znají ostatní autorčiny knihy převedené do češtiny, Třetí světlo (Foster, 2009, č. 2011) a Modrá pole (Walk the Blue Fields, č. 2009), zarazí, že Takové maličkosti se od nich jazykově liší – jsou expresivnější a vytratil se dojem, že by za každým slovem stál soustředěný, pečlivý výběr. Podrobně překlad ve svém článku hodnotí Alice Hyrmanová McElveen.

Je trochu škoda, že v samotném závěru Furlong cítí potřebu svůj soucitný čin vysvětlovat, protože i kdyby tak neučinil, všechno by ze samotného jeho příběhu jasně vyplývalo: zrůdnost katolické církve, spočívající v nekřesťanské bezohlednosti vůči jednotlivci, nejvyšší hodnota individuálního života nebo skutečnost, že laskavost plodí laskavost, a má tak nesmírnou moc. Kromě Furlongova závěrečného vnitřního monologu Keeganová nepotřebovala nic z toho explikovat, což je vrcholnou známkou jejího literárního mistrovství.