Claire Keeganová, dnes již etablovaná irská prozaička, na sebe upozornila v roce 1999 svou první povídkovou sbírkou Antarktida, kterou příznivě přijali čtenáři i kritika. V jejím díle lze vystopovat jistou paralelu mezi prostředím vyprávěných příběhů a její vlastní zkušeností z dětství a dospívání, které Keeganová prožila na irském venkově. Modrá pole, její druhá kniha, vyšla v originále v roce 2007 a autorka za ni získala četná ocenění.

Nová povídková sbírka dostala název podle jednoho z textů, které ji tvoří. Všechny povídky v Modrých polích jsou jednoznačně prostorově ukotvené. Až na jednu výjimku se všechny odehrávají právě v periferních částech Irska. Autorka je však nesituuje do jedné vesnice, jejíž svět by mozaikovitě společně skládaly. Každá z povídek naopak představuje jiný kraj a skrze vykreslení jednotlivých míst nepřímo tematizuje i problémy, které jsou pro Irsko příznačné. Z tohoto rámce vybočuje pouze povídka Na samém kraji moře, jež čtenáře přenese do malého amerického městečka na pobřeží. Přes své odlišné místopisné zasazení však svou provinciálností do celkové kompozice sbírky zapadá.

Oproti tomu Keeganová ponechává u většiny svých příběhů zastřenou rovinu časovou. Přesné historické ukotvení jednotlivých povídek povětšinou chybí. Čtenář se tak ocitá v místě, kde vládne téměř mytické bezčasí. Minulost se zakusuje do přítomnosti, dávné události v životech postav vyplouvají na povrch a jejich nenadálé zpřítomnění jim dodává nový rozměr. Podobně pak Keeganová nenásilně naťukává mnohá palčivá témata z irské historie.

Čas i prostor jsou velmi často ovlivněny irskou folklórní tradicí. Divoká krajina zrcadlí samotu a vykořeněnost jejích obyvatel, je ideálním pozadím pro pokřivené mezilidské vztahy a krutosti, kterých se jeden na druhém hrdinové dopouštějí. V civilizované krajině se objevují síly iracionálna, které si lidé nedokážou pomocí pouhého rozumu vysvětlit. Jejich bezpečný svět se najednou hemží tajemnými bytostmi a silami, které je třeba respektovat. Tak hrdinka Margareta v Noci jeřabin ze strachu před špatnými následky nikdy nezapomene vylít vodu z necek, když si večer myje nohy, a pro všechny případy raději pomočí trávu okolo svého osamělého domu.

Stejně jako prostor a zvyky postav, i rytmus a čas vyprávění se podvolují tradici folklórního orálního vyprávění. Děj příběhů plyne klidně, volně, bez přílišných odboček. Každá věta má své místo, každý detail směřuje k závěrečné pointě. Téma síly lidového vyprávění je nejvýrazněji zpracováno v Lesákově dceři. Marta svým sousedům převypráví historii svého nešťastného manželství a donutí svého muže, aby vše vyslechl také. V okamžiku, kdy je schopna dlouho nevyřčené city převést do slov, příběh dospěje ke katarzi.

Kromě orální tradice je u Keeganové patrná i další inspirace Autorka většinou portrétuje své postavy v rámci jednoho dne, který se dá označit za hraniční okamžik v jejich dosavadním životě. V tomto krátkém čase dokáže nastínit celý jejich život, přivést na povrch jejich touhy a zklamání, osvětlit motivace jejich činů. Tato struktura odkazuje ke kompozici antických tragedií, které se rovněž v rámci přísné časové jednoty odehrávaly v horizontu jednoho dne.

Po formální stránce jsou jednotlivé příběhy veskrze jednoduché. Keeganová pravidelně střídá dialog s hlasem vypravěče. Používá introspekci, ve vzpomínkách postav skáče do minulosti, jinak je chronologie veskrze zachována. V tom lze opět vidět podobnost s mýty a orální tradicí. Autorka používá k vyprávění třetí osobu, pouze v Dárku na rozloučenou se uchyluje k osobě druhé, která ji umožňuje docílit surovějšího tónu a přímějšího kontaktu se čtenářem.V Lesákově dceři volí neobvyklého vypravěče – část příběhu je líčena z pohledu psa. V této povídce jsou navíc události střídavě nahlíženy ještě očima Marty a jejího manžela.

Svoje spisovatelské krédo Keeganová nastiňuje už v prvním textu sbírky Pomalá smrt v bolestech. Hrdinka, mladá spisovatelka, která se pokouší najít v osamělém domě inspiraci pro své nové dílo, si v průběhu příběhu čte jistou Čechovovu povídku. Tímto malým intertextuálním odkazem se autorka nepřímo přihlásila k čechovovské tradici. Úsporností psaní, perfektní výstavbou zápletky a závěrečnou gradací, která je završená přirozeně působící pointou, se bezpochyby může směle zařadit mezi její úctyhodné pokračovatele.