Když Deegan vejde do dveří, mohutný oheň vrhá vlny horka přes podlahu kuchyně. Deegan, celý nesvůj v pracovních šatech, popřeje všem dobrý večer a sundá si čepici.

„Á, tady je pán domu!“

„Práce šlechtí člověka!“

„Vejdeš se sem vůbec, Viktore, aby ses moh navečeřet?“

„My jsme se vám sem navalili.“

„Ale kdepak, copak jste nebyli pozvaný?“ řekne Marta. Postaví před něho ohřátý talíř. Je na něm pěkně upečená svíčková, opečené brambory, cibule, žampióny. Mísa dušených jablek téměř přetéká čerstvým vanilkovým šodó. Deegan se posadí ke stolu, pokřižuje se, zvedne vidličku a nůž. Neví ale, jak má večeřet a být pohostinný zároveň. Po dětech ani potuchy. Jeho žena nalévá černé pivo a whisku, má úsměv pro sousedy. „Dopijte to!“ říká. „Je toho tam dost. To bylo hrozný s tim Morrissovic chlapcem, viďte?“ Její hlas je divný. Není to její normální hlas.

Sousedé tam sedí a klábosí, povídají si o státním rozpočtu, o vlaštovkách, o tom, jak nebyl k dostání benzín kvůli té stávce. Rozehřívají se, zralí na večerní zábavu. Do hovoru začínají prolínat pomluvy. Začne to Redmond vyprávěním o tom, jak si šel k sestrám Whelanovým vypůjčit kosu, když se mu na jeho vlastní zlomila násada, a přistihl je, jak jedí z jednoho talíře. „Nabírej si ze svojí půlky, Betty!“ napodobuje je. Je slyšet tlumený smích a v tom smíchu je tlumená hrozba.

Majitel obchodu se smíšeným zbožím jim vypráví, jak tam přišel Dan Farell a snědl pět nanuků vestoje. „Pět nanuků! To musel mít potom pěknou srágoru. A když schlemtal ten poslední, tak mi povídá, abych to napsal na dřevo!“

Marta se usmívá. Zdá se, že se upřímně baví. Sáhne po utěrce a vyndá z trouby koláčky a piškotové dortíky. Pečivo je zlatavé, piškot krásně vyrostl. „Jen se na to podívejte!“ říká paní Duffyová. „Ty můžou jít rovnou na výstavu. A já si dycky myslela, že vy snad ani nepečete.“

Marta je navrší na Deeganovy nejlepší sváteční podnosy a nabízí je kolem. Hraje divadlo, uvědomí si Deegan. Je dobrá herečka. Nikdo by nevěřil, že to u nich takhle nebývá každý den. Krávy bučí u vrat a chtějí dovnitř, ale Deegan se nedokáže pohnout z místa. Celé tělo mu říká, aby vstal, ale jeho zvědavost je silnější než hlas rozumu. Přehodí nohu přes nohu a omylem kopne do chlapce, který sedí, pozorně, v Šerifově staré postýlce.

„Promiň,“ řekne.

Na zvuk jeho hlasu se sousedé otočí, rozvzpomenou se, že tam je.

Davis říká, že šel pěšky celou cestu až do Shillelagh, ale když tam došel, jedna noha ho strašlivě bolela. Sundal si botu a tam vevnitř byla velká lžíce.

„Ne lžička, ale velká lžíce!“

„To si děláte legraci!“ říká Sheila Rocheová. To říká vždycky, když slyší něco, čemu nevěří.

Tom Kelly říká, že zruší dojírnu, že už se dnes na dojení nedá vydělat. „Farmáři jako druh vyhynou,“ říká a potřásá hlavou. „Dyť dneska za mlíko nedostanete víc, než platili před deseti lety!“

O tomhle tématu se chvíli rozpovídají, ale za nějakou dobu se i námět potíží v zemědělství vyčerpá a zadrhne. Do skomírající konverzace je vhozeno ještě několik slovních míčků, ale žádný se nechytí; odkutálejí se do ticha. Sousedé si znovu nalévají a začínají pokukovat po Martě. Ztichnou. Někdo zakašle. Davis si přehodí nohu přes nohu. Protože je tam s nimi kněz, nechávají na něm, aby žádost vyslovil on.

„Slyšel jsem, paní Deeganová, že prý jste výborná vypravěčka,“ říká. „A já jsem ještě nikdy neměl to potěšení.“

„Ale kdepak, otče, to vůbec neni pravda,“ říká Marta.

„Jo jo, Marto, vyprávěj nám něco!“

„Na mou duši, Martě se nikdo nevyrovná.“

„Jenom jí musíte drobet přemlouvat.“

„Ale ne, teď ne.“ Marta dopije sklenici do dna. Dnes večer se potřebuje napít. Její matka říkávala, že lidé z otcovy strany v sobě mají cikánskou krev a že ta cikánská krev jim nikdy nedovolí zůstat na jednom místě. Kolikrát se jí stalo, že i ji lidé považovali za cikánku. Usadí se, dobře ví, jaký příběh bude vyprávět. Musí se jen rozhodnout, odkud přesně začít.

„Ale dyť už je všechny znáte.“

„Jestli nebudeš vyprávět, tak my se všichni sebereme a jdeme domů!“ vykřikne Breslin.

„No tak, takhle přeci paní nepřemluvíte,“ říká kněz. Marta se soustředí na místnost kolem sebe. Její chování v sobě občas mívá cosi až děsivého. Hledí na podlahu před sebou a soustředí se. Než může začít, musí vyčichat stopu; každý příběh má svou vlastní stopu, svou zvláštní vůni. Zastaví se nakonec u růží.

„No tak, snad bych vám mohla povídat tuhle.“ Deeganova žena si odhrne vlasy z obličeje a navlhčí si rty.

„Tak už je to tady!“ mne si ruce Davis. Marta znovu počká, až se místnost utiší. Neví ještě, co řekne, ale příběh už je tam; nezbývá jí než ho shrábnout na hromádku a najít správná slova.

„Tak to vám jednou byla jedna mladá žena, která bydlela a pracovala v penziónu u moře. Nebyla odtamtud. Pocházela z Bray u Dublinu a vydala se dolů na jih za prací. Dům, kde pracovala, byla taková ta prosvětlená, přízemní novostavba, jaký najdete třebas v Courtownu. Žádnej přepych, ale pěkný čistý stavení. Mona byla statná žena se světlou pletí. Byla vysoká a bledá, pihovatá. Lidi ji někdy mylně považovali za irskou cikánku, ale ať si mysleli, co chtěli, neměla ve skutečnosti ani kapku cikánský krve. Byla jedinou dcerou pošťáka a uměla hodně věcí, ale nejlíp ze všeho uměla tancovat. V kole byla jako vítr, dokázala se votočit na pětníku, a přitom ani vo pavučinku nezavadit.“

„No jo, taková ženská, to je radost,“ říká tiše Breslin ve vzpomínce na něco z vlastního života.

„No, a ta se jednou takhle večer vydala na tancovačku. A že to bylo v létě, bylo tam v sále hodně plno. Nepřišla si tam hledat chlapa, ale ten večer pro ní chodil tancovat pořád ten stejnej sedlák. Byl to takovej hubeňour s mohutným zrzavým plnovousem, ale tancoval moc dobře.

Vedl jí po parketu, jako když kočičí jazejček kmitá po misce smetany. Povídali si spolu, ale sedlák nedokázal mluvit vo ničem jiným než vo svým hospodářství. Vo všech těch lánech, vo aleji stromů, vo tom, jak pěknej je to statek. Vyprávěl jí vo svý nový dojírně, vo sadu, vo krásnejch vysokejch stropech. Řekněme, že se jmenoval Nowlan.

No, a ten Nowlan se tý ženy zeptal, jestli by se s nim znovu sešla, a vona řekla, že ne, ale Nowlan nebyl typ člověka, co si dá říct. Byl to nejstarší syn, a tak byl zvyklej mít vždycky všechno po svym. Chodil za ní, kam se jen hnula. Jednou si takhle v klidu sedí u večeře, zvedne voči a vidí ho, jak na ní kouká skrz vokno. Prostě jí lovil, až jí ulovil. Nakonec pro ní bylo lehčí s nim začít chodit než mu vzdorovat, jestli mi dobře rozumíte. Ale von byl svym způsobem hodnej, kupoval jí čaj a dortíky, nikdy nedopustil, aby za něco sama zaplatila. A pořád spolu tancovali.

Váleli foxtrot a tango se všema figurama, kroužili při valčíku, jako by spolu byli na parketu vod narození, ale Mona ve skrytu duše věděla, že ji Nowlan nepřitahuje. Měl takovej podivnej pach, jako hrušky, když se začínají kazit. Jeho pot čpěl nasládle. Měl už vlastně nejlepší leta za sebou. Všechno bylo dobrý, dokuď spolu tancovali, ale když kapela dohrála a jeho pusa se přiblížila k její, Mona jasně věděla, že jim to spolu nehraje. Ale taky si jako každá ženská přála mít svoje vlastní hnízdo. Představovala si život na statku, o kterým jí Nowlan vyprávěl.

Už se viděla, jak sedí po nedělní mši ve stínu na lavičce s novinama. Viděla tam i děcko, jak si hraje někde v pozadí s pokličkama, bouchá s nima vo sebe, jak to tak děti dělají.

Jednou večer jí Nowlan požádal vo ruku. ,Myslíš, že by sis mě třeba mohla vzít?‘ Stál přitom zády ke světlu, takže ho pořádně neviděla. Byli blízko u moře. Mona slyšela vlny narážet na písek a děti křičet na pláži. Byl konec léta. Dovopravdy si ho nechtěla vzít, ale nebyla už žádná holčička a bála se, že když vodmítne, nikdo jí třebas už nikdy manželství nenabídne.“

„Teď se dostáváme k jádru věci,“ řekne Redmond.

„No zkrátka, abych to nenatahovala –“

„Ále, přece nikam nespěcháme!“ říká kněz. „Jen nám to nezkracujte, vyprávějte nám to pěkně všechno popořádku.“

„No, to je přesnej vopak toho, co my řikáme vo vašich kázáních, že jo?“ Davis začíná mít v hlavě. Přitáhl k sobě láhev whisky a dolévá si, dokud tam je. Kněz zdvihne jedno rameno, spustí ho.

„Moje vyprávění se přeci vůbec nedá porovnat s vašim kázánim, otče,“ řekne Marta a podívá se přes místnost na Deegana. Její muž stojí jako přimražený, paže zkřížené na hrudi. Zahlédne chlapce pod stolem, ale teď už nemůže vycouvat. Vzpomene si na děvče a na její poslední vysvědčení a pokračuje v příběhu.

„No, tak ta žena, Mona, jeho nabídku přijala. Vzala si toho člověka a šla k němu bydlet na ten statek. Podle jeho vyprávění si to představovala jako nějakej palác, ale to teda dostala strašlivej šok, když tam vešla do dveří. Jediná dobrá věc, co se dala říct vo tomhle starym baráku, byla, že snad nebyl vlhkej. Taky byla pravda, že měl Nowlan stádo krav a dojírnu, ale veškerej nábytek byl prožranej červotočem a v komínech hnízdily vrány. Zoufale se pokoušela ten dům vyklidit, ale když našla v šuplíku mezi lžícema dvoje umělý zuby, vzdala to. Vo svatební noci cítila, jak péra z matrace vylejzaj jako smrtelný hříchy. A byly dny, kdy se musela vší silou držet, aby nebrečela.

Nowlan trávil celý dny a většinu večerů venku v polích. To víte, když už jí jednou měl doma, nevěnoval jí teď skoro žádnou pozornost. Většinou tam prostě nebyl. Kde byl, tim si Mona nebyla moc jistá. Ne že by si myslela, že jí chodí za jinejma. Všimla si sice, že v kostele kouká po děvčatech, ale dobře věděla, že by na jinou nesáhnul, jenom na ní. Kdyby se dotknul jiný ženský, lidi by na to mohli přijít. Byly by řeči a toho se právě Nowlan na světě nejvíc bál, co by tomu řekli sousedi.

Chodíval večer domů hladovej a hned se sháněl po večeři. Monu vaření moc nebavilo, nebyla na žádný ty fajnovosti, ale pár brambor a kus flákoty nebo guláš pro něj vždycky měla. Tak tam spolu žili několik let a pořád nic, žádný děťátko. Sousedi si toho všimli. A začaly řeči. Pár jich to komentovalo, některý i utrousili neslušnou poznámku. Jeden člověk, co tam měl krám, se jí zeptal, kde se seznámili, a když mu to řekla, poznamenal: ,To jste ale musela jít pěkně daleko, abyste si sedla do teplýho!‘ Některejm začalo bejt Nowlana líto. A Nowlan, kterej věděl, co lidi povídají, začal litovat sám sebe, protože – vodpusťte, otče, že to před váma tak řeknu –, protože si začal myslet jako spousta mužskejch, co nemají potomka, že jeho semeno padá na neúrodnou půdu. Pochopitelně za to dával vinu svojí ženě, protože ať dělali, co dělali –“

„Já myslim, že v manželství neni nic horšího, než když lidi nemůžou mít děti,“ řekne paní Duffyová. „Kolikrát si řikám, teď když už mám svoje vlastní děcko, jaký je to požehnání.“

„No a neni?“ řekne Sheila. „Nemáš snad to nejkrásnější robátko, co kdy svět viděl?“

„No tak, to jsem přece neřekla.“

„Ale je to svatá pravda.“

„Zavřete klapačky!“ řekne Davis. „Proč musíte furt všichni kecat a nenecháte tu ženskou vyprávět? Já se na to tak těšil.“

„Šmarjá, dyť jsem jenom řekla něco k věci, ne?“ řekne paní Duffyová.

„A tak to přeci má bejt,“ řekne Marta.

Marta se znovu podívá na Deegana. Jeho oči ji prosí, aby přestala. Ona sklopí hlavu a čeká, až se zas rozhostí ticho, aby mohla pokračovat. Je teď odhodlaná. Zamýšlela ten příběh zamaskovat, změnit ho k nepoznání. Teď už si tím není jistá.

„Kde jsem to přestala?“

„Vůbec bych se vám nedivil, kdybyste to už ani nevěděla,“ řekne kněz.

„Jo, aha,“ řekne Marta, která moc dobře ví, kde přesně přestala. „Že tam spolu žili. Byli spolu už šestej rok, a pořád žádný miminko. A jednoho dne, když byla Mona sama doma, kdo se vám tam nevobjeví u dveří než ňákej neznámej člověk s růžovejma keřema. Mona ho v životě neviděla a nepřipadal jí vůbec povědomej, nikomu ve farnosti se nepodobal. Nowlan ten den vodjel do družstva nakupovat zrní na semeno, a když jezdil do družstva, tak se nikdy moc brzy nevracel. Mona už byla tou dobou hubenější. U dveří tam stál ten obchodník –“

„Co že to prodával?“ zašeptá Davis.

„Kuš, Davisi, buď tak hodnej!“

Marta se odmlčí a stoupá v ní hněv. Všichni to cítí. Paní Duffyová se na ni soucitně zadívá, ale Marta už nestojí o soucit.

„Růže!“ téměř to zakřičí. „Prodával růže. ,Neměla byste zájem vo růže?‘ zeptal se jí. Byl to pohlednej člověk, vysokej, čistě vyholenej. Neměl žádnej takovej upatlanej plnovous jako Nowlan a Mona si mohla dobře prohlídnout jeho bradu. Chtělo se jí natáhnout ruku a sáhnout si na tu jeho bradu, ale byl vo dobrejch pár let mladší než vona.“

„Eště zelenáč!“

„Vyjela teda po zajíčkovi!“

„Vzadu v dodávce měl ten cizí člověk všechny možný sazenice růží a ovocnejch stromů, měl všechno na světě. Mona koupila všechny jeho růže, do poslední sazenice, a pozvala ho dovnitř na čaj. Když vyplachovala konvici horkou vodou, zeptal se jí, jestli je vdaná.

,Jsem, ale muj muž jel koupit semeno.‘

,To nemá svoje?‘ zeptal se vobchodník. Měl na mysli zrní – ale vona se na něj v tu chvíli podívala.

,Ne,‘ řekla upřímně, ,žádný svoje nemá.‘

To, jak to řekla, toho vobchodníka zneklidnilo. Vstal a přešel k voknu. Řek jí, že tak modrou hortenzii, jako má vona, eště nikdy neviděl. Vyšel ven a sáhnul si na ten květ. Bylo to slunce, co jí k němu přitáhlo, jak na něj svítilo, když se dotýkal květu hortenzie. Vyšla za nim ven, rukou se ho dotkla na krku a von jí pak přejel palcem po puse. Měl tak hebký ruce, v porovnání s Nowlanem.

,Máš voči jako mokrej písek,‘ povídal jí.“

Chlapec pod stolem se soustředí na matčina slova. Tohle není obyčejný příběh. Tohle je vyprávění o tom, co se opravdu stalo, protože on si na toho člověka vzpomíná, i na tu hortenzii. A pak jsou tu ty věci, které ho jeho sestra naučila o Vánocích, ty, co si přečetla v učebnici biologie. Přeje si, aby maminka pokračovala, aby to dovyprávěla. Líbí se mu ti lidé v kuchyni. Chtěl by, aby jim vždycky bylo takhle dobře.

„Zasadila ty růže po obou stranách u vchodu,“ pokračuje Marta. „Pozdě večer, když se Nowlan vrátil, řek jí, že je pitomá, že vyhazuje jeho peníze. ,Co je to za husu, která utratí všechny peníze za kytky?‘ A nejen to. Taky jí vobvinil, že mu nikdy nic pořádnýho neuvaří. ,Chlap, kterej dře, potřebuje pořádnou večeři, ne pár utrápenejch vysušenejch brambor.‘“

„Byl rozmazlenej.“

Deegan už to dál nemůže snášet. Jsou věci, které prostě slyšet nepotřebuje. Ona do toho teď zatáhne toho psa, děvče. Pánbůh ví, kam až to dovede. Sousedé poslouchají jako nikdy dřív, jako kdyby to byl jediný příběh, který kdy vyprávěla. Postaví se. Jakmile vstane, sousedé se na něho otočí.

„Už ty ubohý krávy nemůžu dál poslouchat,“ řekne.

„Musíte mi prominout.“

Sousedé mu dělají místo. Dřevěné nohy židlí skřípají po podlaze, jak mu je odsunují z cesty. Když se dostane ke dveřím, neví, kde sebere sílu, aby zmáčkl kliku. Venku se mu podaří dveře za sebou zavřít. Opře se o zeď a ze všech sil se snaží neposlouchat. V hloubi duše vždycky věděl, že dcerka není jeho. Byla příliš zvláštní, příliš milá a půvabná, než aby mohla být jeho.

Naslouchá chvíli Martinu hlasu a snaží se neslyšet její slova. Ale nemůže si pomoct, musí se dozvědět podrobnosti. Nastraží uši, pokouší se slova zachytit. Něco ve způsobu Martina vyprávění mu říká, že si je vědoma toho, že ji poslouchá. A nakonec slyší svého syna, prosťáčka, vykřiknout: „Maminka měla milýho!“

Nohy nesou Deegana přes dvůr, ruka se zvedne k vypínači a rozsvítí a nějak se mu podaří dostat krávy jednu po druhé do stojánek, nasadit soupravy na vemena a podojit je. Neloudá se s tím, ani nepospíchá. Dělá to prostě pořádně. Když už s prací končí, sousedé odcházejí. Loučí se, vycházejí z hlavních dveří jeho domu. Měl s tím vchodem jiné plány, chtěl ho přestavět, ale teď už na tom nějak nezáleží. Zvedne ruku na pozdrav a několik jich zamává, ale nikdo na něho nezavolá.

Deegan zůstane v dojírně dlouhou dobu. Vydrhne uličky hrubým koštětem, opláchne kravince ze stojánek. Nanosí čerstvé seno do žlabů a vymění rozbitý článek řetězu. Už dávno to chtěl udělat.

Konečně jde dovnitř. Je to nakonec jeho dům. Marta ještě nešla spát. Ještě je tam, sedí u ohně. Všude kolem ní jsou prázdné židle, prázdné sklenice. Deegan se podívá pod stůl, ale chlapec už tam není.

„Tak teď seš šťastná?“ řekne.

„Konečně se ptáš, po dvaceti letech manželství.“

„Tohles teda chtěla?“

Marta pozvedne sklenku whisky a zadívá se na manžela.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Viktore,“ řekne.

„Hodně štěstí.“