Salmana Rushdieho (nar. 1947), britsko-indického spisovatele, není třeba dlouze představovat. Nejen českým čtenářům se vryl do paměti nejvíc jako autor postmoderního románu s prvky magického realismu Děti půlnoci (Midnight Children, 1981), který pojednává o přechodu Indie od britské kolonie k autonomnímu státu a za nějž získal Booker Prize. Kvůli jeho čtvrtému románu Satanské verše (The Satanic Verses, 1988), jenž kritizuje náboženský fanatismus a extremismus, proti němu íránský vůdce Rúholláh Chonejmí vyhlásil fatvu a autor se musel na nějakou dobu stáhnout do bezpečného ústraní pod policejní ochranou. I přesto však na něj bylo spácháno několik neúspěšných atentátů. Letos v srpnu médii proběhla zpráva o dalším útoku, tentokrát během veřejné přednášky, kdy ho pobodal mladý islamista. Přestože autor utrpěl velmi vážná zranění a byl delší dobu hospitalizován, naštěstí přežil a zotavuje se. Náboženská otázka a nenávist k jinakosti rezonuje i Rushdieho posledním románem Quijote, jenž byl v anglickém originále vydán v roce 2019 a letos konečně vychází i u nás, v překladu Dominiky Křesťanové. 

Hlavním hrdinou románu je Ismail Smile, postarší obchodní cestující, který prodává farmaceutické produkty firmy svého bratrance. Ismail brzy dostává výpověď pro svou pomatenost a zcestné řeči, jimiž zahlcuje klienty. Muž indického původu je také vášnivým televizním divákem a nejvíce má v oblibě reality a talk show – zvláště jednu, kterou moderuje indická kráska Salma. Ismail Salmě začne psát dopisy pod pseudonymem Quijote a rozhodne se za svou láskou vydat napříč Amerikou a dobýt její srdce. Podobně jako stejnojmenný Cervantesův protagonista to však není žádný hrdina, ale napůl blázen, pomatený populární televizní kulturou.

Ismail jezdí z místa na místo a zažívá různé příhody – některé z nich reálné, ale u jiných se jedná spíše o výplody jeho představivosti, což opět odkazuje na ústřední téma iluze a reality v románové předloze ze sedmnáctého století. Na začátku cesty nastává problém: Rushdieho Quijote, jehož jméno má čtenář dle instrukce autora číst francouzsky Kišot, se začne cítit osamělý, vzpomene si, že vždy toužil mít syna, a tak si jednoho vymyslí a z jeho vědomí se vydělí neviditelná postava pojmenovaná jak jinak než Sancho. Dvojice pokračuje v cestě za Salmou, přičemž syn otcův záměr ucházet se o srdce své „Dulciney“ zpochybňuje, a prožívají jak všední synovsko-otcovské trable, tak i nepříjemné situace, například když je v jednom motorestu napadnou místní burani, protože z jejich vzhledu usoudí, že jsou islamističtí extremisté: „To jsou mi tedy věci. Takže vy se ptáte mě, odkud jsem? Já vám teda povím, odkud jsem. Jsem z Ameriky. Ale jak jste se sem dostali vy, co? Tady nemáte co dělat. Vůbec by vás neměli pouštět přes hranice. Jak jste sem pronikli? Vypadáte jako ze země, odkud je vstup do Ameriky zakázaný.“ V další kapitole zase navštíví město, kde se lidé inklinující k přehnenému vlastenectví a oblibě republikánské strany mění v mastodonty, „amorální zvířata“.

Rushdieho literární experiment přepsat Cervantesův román v podobném duchu, jako Joyce přepsal Homérovu Odysseu, však nekončí výše zmíněným epizodickým vyprávěním převedeným do 21. století, ale autor k němu stejně jako ve svých dalších románech přidává ještě metanarativní rovinu. V kapitolách, jež bezprostředně následují po líčení Quijotových dobrodružství, se setkáváme se spisovatelem Samem DuChampem, který právě píše onen román o Ismailovi alias Quijotovi, jejž čtenář drží v ruce. Sam je průměrný spisovatel špionážních románů, je rozhádaný se sestrou a syna už také dlouho neviděl. V románu o Quijotovi, jak se čtenář postupně dozvídá, se pokouší své životní frustrace vypsat, ba dokonce je buď zlehčit ironickým humorem, nebo je upravit v lepším světle. Se svým fiktivním Quijotem však sdílí hlavně touhu po lásce a přijetí v podobě zacelení zpřetrhaných rodinných vazeb: „Lidský život je z velké většiny zármutek. Jediná protilátka proti lidskému zoufalství je láska, a právě na lásku se teď musíme znovu plně soustředit.“ Ačkoli na počátku jsou obě narativní roviny románu jasně odděleny, ve druhé polovině příběh spisovatele a jeho postavy začíná splývat a čtenář si uvědomuje, že i přes propastné rozdíly jsou si ti dva velice podobní. Sam nás také nechává nahlédnout do procesu psaní, komentuje děj a kroky, kterými se bude příběh ubírat, například když vysvětluje Quijotův strach z létání vlastní hrůzou z cesty vzduchem nebo když prozrazuje obavy ze zamýšleného závěru příběhu. 

Román Quijote autorovi slouží jako nástroj kritiky současné americké společnosti, již popisuje jako upadající a čím dál více rozdělenou, agresivní a nevzdělanou: „Jsme nedovzdělaný a přežraný. Jsme nadutý pýchou, ani nevíme kurva na co. Jezdíme autem na pohotovost a posíláme bábrle pro pistole a cigára. Nepotřebujeme žádný podělaný spojence, protože jsme úplně blbý a můžete nám políbit prdel. Jsme Beavis a Butt-Head na steroidech. Chlastáme z plechovky Roundup. Náš prezident vypadá jako vánoční šunka a mluví jako Chucky. Jsme Amerika, sráči.“ Jak již bylo zmíněno, ústředním tématem románu je rasová a náboženská odlišnost, proti které se v posledních letech za Trumpova prezidentství ve Spojených státech zvedla vlna nevole. Tuto jinakost v románu představuje nejen Quijote, ale i jeho vysněná láska Salma, která si se svým bollywoodským pozadím musí místo „druhé Oprah“ americké televizní obrazovky tvrdě vydobýt. I Sam DuChamp a jeho sestra, právnička žijící v Londýně, se potýkají s projevy rasismu. Mimo toto téma se autor vyjadřuje také k hnutí Me Too a sexuálnímu násilí, drogové závislosti nebo nedořešeným rodinným traumatům. 

Všechny postavy, které v románu potkáváme, a to včetně hlavních hrdinů, jsou však velmi ploché, nemají žádnou emocionální hloubku a čtenář se s nimi jen těžko identifikuje. To platí i o obyčejných amerických občanech, kteří se v románu vždy pouze mihnou jako jakési karikatury, aby dokreslili atmosféru úpadku společnosti. Rushdie srovnává tzv. společnost před Googlem a po něm, přičemž ta pogooglovská je vykreslena jako hloupá, přesycená médii a snadno ovlivnitelná miliardáři a „zachránci světa“, jako je například Elon Musk, jenž inspiroval postavu vědce Evela Centa, který hledá únik a nový život na jiné planetě. Jeho pokus však představuje jen další iluzi, prázdnou „Potěmkinovu vesnici“, jimiž je současná populární kultura dle Rushdieho přehlcena. Spisovatel prostřednictvím svého fiktivního alter ega Sama DuChampa poukazuje na to, že se svět řítí do záhuby, ať už morální, či materiální, a že tomuto osudu se v současné fázi lze jen těžko vyhnout: „Rozpad románové Země bude paralelou k rozkladu – environmentálnímu, politickému, společenskému i morálnímu.“ Podobné dystopické varování v posledních letech nalezneme například u Margaret Atwoodové či v Topecké škole Bena Lernera nebo Kláře a Slunci Kazua Ishigura. Na rozdíl od posledních dvou jmenovaných, kteří stále ještě vidí nějakou naději a věří, že lze vytvořit lepší svět, Rushdie fatalisticky trvá na tom, že jakmile konec jednou nastane, „nedá se změnit“.

Přestože se autor v Quijotovi pokusil o zajímavý experiment a svým příběhem přepisuje Cervantesův slavný román, tento výběr narativního rámce není ve výsledném textu ničím opodstatněn a román ani nedosahuje estetických kvalit předlohy. Zatímco T. S. Eliot v Pusté zemi nebo James Joyce v Odysseovi využívají mýtus či jiné literární dílo pro vytvoření určitého řádu a uceleného dojmu a výsledné dílo umožňuje vidět to původní v jiném světle, u Rushdieho tomu tak není. Jednotlivé kapitoly nepůsobí jako samostatné celky, ale spíše jako kusy textu vložené pod určitý nadpis příhody, připomínající jednu z těch Cervantesových. Obdobně je tomu u mnohočetných odkazů na prvky populární kultury a aluzí na jiná literární díla, například Ionescovu hru Nosorožec nebo Dantovu Božskou komedii. Oproti již zmíněné Pusté zemi nebo Odysseovi, kde hojné reference ozvláštňují či prohlubují význam textu, se ty v Quijotovi zdají být vybrány čistě náhodně a spíše jen mají poukazovat na autorovu erudici. Rushdie sice podobně jako Cervantes píše satirický román, ale jeho satira je dost přímočará a humor, který je jedním z hlavních prvků španělského originálu, v novodobém Quijotovi chybí téměř úplně. Další výtka směřuje k estetické stránce románu: text mnohde drhne, je plný zdlouhavých líčení a imaginativní obrazy se v něm vyskytují jen velmi zřídka.

Na závěr nutno dodat, že v románu nalezneme vše, na co si Rushdieho věrní čtenáři již zvykli a co od něho očekávají. Pokud by autor alespoň částečně upustil od zatížení textu výše zmíněnými odkazy a více se zaměřil na příběh samotný, román stylisticky vycizeloval, zdůraznil paralely mezi Cervantesovým a svým dílem a dodal hloubku a větší lidskost svým postavám, Quijote by se dal považovat za zdařilou knihu, při které se by se čtenář rozhodně nenudil – fantastických a magickorealistických prvků je v románu stále dostatek, například italsky mluvící cvrček, jenž Sanchovi radí, jak se v určité situaci zachovat. Ve zkratce lze Quijota zhodnotit úslovím, že „méně někdy znamená více“, v tomto případě by méně chaosu a strojenosti prospělo výslednému dojmu z románu.