Skoncovat s patriarchátem
Louis, Édouard: Boje a proměny jedné ženy

Skoncovat s patriarchátem

Literatura jako nástroj politického boje i jako zrcadlo nastavené proti sobě. Čekání na genderovou rovnost ve francouzské Pikardii: Édouard Louis se opět vrací s tématem násilí, tentokrát ve vztahu k ženám.

Francouzský spisovatel Édouard Louis není na české kulturní scéně žádným nováčkem. Tomuto čelnému představiteli francouzské autofikční literatury vyšly již v češtině tři knihy: romány Skoncovat s Eddym B. (2018) a Dějiny násilí (2019) a kratší próza Kdo zabil mého otce (2021), všechny v překladu Sáry Vybíralové. Jeho texty ovšem rezonují i mimo zdejší literární kruhy: hned dvě pražská divadla (Švandovo divadlo a soubor Depresivní děti touží po penězích) aktuálně uvádějí dramatizace Louisových knih.

Ve čtvrté u nás vydané knize, Boje a proměny jedné ženy, se Louis se opět vrací k reflexi svého dětství ve francouzské Pikardii, které detailně popsal v prvotině Skoncovat s Eddym B. a dále rozvinul v Kdo zabil mého otce. Znovu sledujeme příběh dělnické rodiny žijící na periferii bez jakýchkoliv sociálních jistot, znovu se přenášíme do prostředí, kde jsou násilí, alkoholismus a homofobie na denním pořádku. Zatímco ve Skoncovat s Eddym B. se jednalo především o zkušenost autora-vypravěče, který nezapadá do škatulky maskulinního heterosexuálního muže, a v Kdo zabil mého otce zase o autorův komplikovaný vztah s otcem, nejnovější kratší próza Boje a proměny jedné ženy vypráví příběh jeho matky.

Spílání patriarchátu
Vyrůstala v dělnickém prostředí, zapsala se na hotelovou školu, aby se vyučila na kuchařku. Kvůli prvnímu, druhému a později dalším třem dětem však nikdy neměla šanci vzdělání dokončit a po velkou část života ani pracovat. Jak s prvním manželem, kterého nakonec opustila kvůli jeho alkoholismu a nevěrám, tak s druhým (vypravěčovým otcem) byla odsouzena do role ženy v domácnosti. Bohužel ani její druhé manželství nakonec nebylo šťastné: i z Édouardova otce se po nějaké době stal alkoholik a násilník, který svou ženu denně urážel, psychicky týral a omezoval. Ačkoliv jejich soužití bylo peklo, neviděla cestu, jak se z něj vymanit. Jako pětinásobná matka bez vzdělání, bez peněz, bez známých, kteří by jí mohli pomoci, v něm nakonec setrvala dlouhá léta. A po celou tu dobu řídil její život bez výjimky pouze manžel. Nesměla se malovat, nesměla se bavit, „hlavně aby bylo doma navařeno a naklizeno“. Jedním z nejmrazivějších příkladů této vztahové dynamiky v knize je scéna, kdy Édouardova matka zjistí, že je těhotná a čeká dvojčata. V té době již tři děti vychovává: dvě děti má z prvního manželství a třetím je Édouard. Protože si nedokáže představit, že by se jako rodina dokázali postarat o další dvě děti, je rozhodnutá jít na potrat. Otec však nesouhlasí, a ať se matka snaží jakkoliv, nedokáže ho přesvědčit o opaku, a tak si nakonec děti nechá. Jakožto žena totiž nemá právo rozhodnout o ničem, ani o svém vlastním těle. Louisův text je proto v první řadě velká obžaloba patriarchálního smýšlení, které panovalo v komunitě, kde vyrůstal. Kritizuje společenství, v němž je žena pro muže především služka, kde se nebere ohled na její potřeby a přání, kde ji muži ovládají jako loutku. Reflektuje také, jak se tento vzorec chování přenáší z generace na generaci: jak problematická rodina jeho otce podmínila otcovo budoucí chování a jak Édouard sám v dětství matce ubližoval, protože to „okoukal“ od otce.

Matčin příběh má nakonec překvapivě šťastný konec. V pětačtyřiceti letech najde sílu konečně manžela opustit. Po nějaké době se seznámí s novým mužem a přestěhuje se za ním do Paříže, kde začíná nový život. Život, kde se může líčit, kde má poprvé v životě volný čas, kde je (snad) poprvé v životě doopravdy šťastná. Ale kolik takových příběhů doopravdy skončí šťastně? naznačuje implicitně Édouard Louis. Kolik žen se vymaní z toxických vztahů, kolik obětí domácího násilí se nakonec zachrání? A co všechno se bude muset ještě stát, abychom pochopili, že je něco špatně?

Osobní je politické
Boje a proměny jedné ženy jsou vystavěny na totožném půdorysu jako Kdo zabil mého otce: v první řadě formálně, tj. jako nechronologický sled vzpomínek, fragmentů, ze kterých si čtenář skládá mozaiku příběhu, a v druhé řadě také ideologicky. Louis vypráví konkrétní osobní příběh svých rodičů a demonstruje na něm svá obecná politická přesvědčení, která se zformovala právě na základě těchto příběhů. Jak Louis sám podotýká v rozhovoru pro časopis Jacobin, do určité míry sice vnímal důležitost politiky již v dětství, ale plně ji pochopil, až když z vesnické školy přestoupil na gymnázium v Amiens. Zde se poprvé setkal s bohatšími lidmi a s privilegovanějším prostředím a začal si uvědomovat markantní rozdíly mezi tímto městským světem a světem, ve kterém žil sám se svou rodinou.

V Bojích a proměnách jedné ženy popisuje, jak ho tento nový svět lákal, jak se do něj snažil zapadnout a jak se doma vůči „omezenému“ světu svých rodičů důsledně vymezoval: „Většina lidí, když vypráví o tom, jak se posunuli z jedné sociální třídy do druhé, mluví o násilí, které pociťovali – z nedostatku zvyku, neznalosti pravidel světa, do něhož vstoupili. Já si vybavuju hlavně násilí, které jsem páchal. Chtěl jsem se prostřednictvím svého nového života pomstít svému dětství, všem těm chvílím, kdy jste mi s otcem dávali najevo, že nejsem ten syn, jakého byste chtěli mít.“ (s. 65) A tak doma používá pro zdejší prostředí „exotické“ fráze, opravuje matku, když mluví nespisovně („Používal jsem ta slova, protože jsem si myslel, že jsem lepší než vy. Omlouvám se“ – s. 64). Když s ním jednou matka jede na gymnázium něco vyřídit, nezapomene ji požádat, aby mu neudělala ostudu. Stává se, dle svých slov, „třídním přeběhlíkem“ (s. 65).

Postupně tento pocit nadřazenosti zmizí, ale vědomí třídních rozdílů zůstává, a z Louise se tak stává výrazně levicový autor. I když dnes ve svých knihách kritizuje některé aspekty chování francouzské dělnické třídy – její rasismus, homofobii a násilnost –, zároveň jí to nevyčítá, má pro ni pochopení, háji ji, protože zná její životní podmínky. A bojuje za jejich zlepšení. Politika je proto silně přítomná ve všech jeho publikacích a Boje a proměny jedné ženy nejsou výjimkou. Postava Louisovy matky, skrze kterou nahlížíme v první řadě problematiku postavení ženy, ztělesňuje zároveň problematiku postavení pracujících, a je tudíž, dle Louise, vystavena hned dvojímu útlaku: na základě pohlaví a na základě třídní příslušnosti. Autor o tom mluví například v pořadu La Grande Librairie. Jinými slovy: protože zažil, jak byl život jeho rodičů jakožto příslušníků nejzranitelnější vrstvy společnosti markantně ovlivněn různými politickými rozhodnutími, nelze podle Louise oddělit osobní a politické.

V labyrintu autofikce
Žánr autofikce je zrádný, protože u čtenářů i kritiků vždy chtě nechtě vyvolává otázky ohledně autenticity. Je k nám autor stoprocentně upřímný? Je vůbec možné objektivně popsat vlastní život? Zároveň se pozornost recipientů výrazně stáčí od samotného díla k osobně autora – najednou už není mrtvý, ale stojí před námi z masa a kostí, v tomto případě na obálce. S Édouardem Louisem tomu není jinak; mnoho kritiků se více než literárními kvalitami jeho děl zabývá jím samotným. Kladou si otázky typu: může salonní levicový intelektuál, nyní již příslušník privilegované třídy, psát o životě dělníků? Není to paradoxní a trochu pokrytecké? Nepřiživuje se na utrpení obyčejných lidí? Nepodbízí se právě té privilegované třídě, která si sice o těžkém životě pracujících ráda něco přečte, ale to je tak všechno?

Pokoušet se zodpovědět tyto otázky může být pro čtenáře Louisových děl minimálně zajímavé, troufám si říct, že i důležité. Nicméně důležitější než zabývat se osobou a společenským postavením autora je dle mého názoru fakt, že díky jeho textům zaznívají příběhy lidí na okraji, lidí, jejichž hlas není obvykle slyšet, i když by slyšet být měl. Ve Francii i kdekoliv jinde.

Dalším problémem autofikce, kterému se Édouard Louis bohužel úplně nevyhnul, je opakování, cyklení témat a do určité míry i vykrádání sebe sama. Když ponecháme stranou Dějiny násilí, ostatní tři zmiňované texty vyprávějí jeden příběh: příběh Eddyho Bellegueulla a jeho rodiny. Aktéři se nemění, místa zůstávají stejná, dokonce i některé scény se opakují. To, co bylo při prvním čtení dechberoucí, při třetím opakování už poněkud ztrácí na síle. Bylo to patrné především v publikaci Kdo zabil mého otce. Jako by Louis chtěl zareagovat na tuto výtku a osvětlit svou motivaci, proč se stále dokola zabývá příběhem své rodiny, píše v Bojích a proměnách jedné ženy: „Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy, hloubit v něm jednu díru za druhou, dokud to, co se skrývá za ním, nezačne prosakovat.“ (s. 18) Pokud českého čtenáře bude zajímat, co Édouard Louis ještě vyhloubí, může s napětím očekávat český překlad jeho nejnovější knihy Změna: metoda, který by měl vyjít příští rok.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Sára Vybíralová, Paseka, Praha, 2022, 120 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%