Sešli se dva vášniví kritici křivd zakletých uvnitř rodiny i v rámci celé společnosti, ale přitom podmíněných sociálním, národnostním, rasovým, sexuálním či jakýmkoli jiným pnutím, aby spolu pobesedovali. Dělí je přitom několik generací. Francouzský spisovatel Édouard Louis (narozen 1992 ve finančně nezajištěné, předsudky prostoupené venkovské rodině) těží stejně jako jeho váženější kolegyně Annie Ernauxová z trýznivých osobních zážitků, zvláště z ambivalentního vztahu k otci, jenž se jednou stává domácím násilníkem, jindy vystupuje jako oběť společenských poměrů.  Anglický filmař Ken Loach, jenž letos oslaví osmaosmdesáté narozeniny, se proslavil důrazem na traumatizující tlaky sužující jeho protagonisty v rodinném soužití i pracovním sebeuplatnění. Jeho první převratná díla (např. Kes, 1969, vítěz karlovarského festivalu) začala vznikat před více než půlstoletím.

Zatímco Louis, jehož rozhněvané prózy dobře znají i čeští čtenáři, hledá inspiraci v ponižující chudobě, šikaně, pohrdání, násilnostech a beznaději, jak je na vlastní kůži poznal, Loach připomíná spíše salonního levičáka, jehož sice rozhořčují rozličné nepravosti, ale nejsem si jist, zda by byl ochoten obětovat cokoli ze svého pohodlí i věhlasu. Ostatně Loachova díla se pravidelně objevují na prestižním, byť výsostně snobském festivalu v Cannes, odkud si dokonce dvakrát odnesla vítěznou Zlatou palmu.

Jejich společné rozmlouvání zachycuje zhruba stostránková kniha Dialog o umění a police, vydaná nakladatelstvím Paseka (to ostatně přichystalo i předešlé Louisovy knihy). Není to běžný rozhovor: Louis spíše než otázky nastoluje zeširoka komentovaná témata, k nimž se Loach vyjadřuje, jednou obšírněji, jindy lakonicky, ale povětšinou souhlasně. Vlastně bychom stěží hledali okamžik, kdy by jeden z nich zastával výrazněji odlišné stanovisko. Nastavený souzvuk pokračuje bez jakýchkoli zádrhelů a Loach nečiní nic jiného, než že Louisovým osobním zážitkům stvrzuje širší platnost. Shodnou se na tom, že bědná dělnická třída je často obhroublá a necitelná jen kvůli bezuzdnému vykořisťování (a vládnoucí vrstvy se ji ještě snaží přesvědčit o tom, že si svou chudobu zavinila sama).

První část nazvaná Práce a násilí se obtáčí kolem teze, že všichni, kdož se odlišují od většiny vnímané jako „normální“, bývají vystaveni šikaně, ať již se jedná o jakoukoli jinakost včetně sexuálních preferencí. Louis hlásá, že „černoši a Arabové jsou ve Francii z velké části odsouzeni k chudobě, k životu na předměstí, k životní nejistotě, k policejnímu násilí“ (s. 19), aniž zmíní radikalizaci muslimů a vědomě vytvářená ghetta, kde platí jiná pravidla, než jaká nastavil sekulární stát. Další fáze rozmluv nese označení Politika a transformace, kde se oba aktéři dotýkají politických záležitostí, třeba vzestupu krajní pravice, která získala i podporu dělnických vrstev, které se cítily být „tradičními“ levicovými stranami opuštěny, ba zrazeny. Pročež by levice měla promluvit novým hlasem, novými slovy prodchnout zanedbaná či zprofanovaná témata.

Tyto oddíly jsou prokládány vsuvkami, kde anonymizovaní tazatelé oslovují oba umělce. Hned první otázka se týká problému, kdy a jak mohou znevýhodněné vrstvy pozvednout svůj hlas, aniž by byly okřikovány či zastrašovány takzvanou politickou korektností. Oba odpovídají, že by tak měly činit prostřednictvím jim nakloněných uskupení a organizací, třeba odborů (jak naznačuje Loach) nebo skrze zveřejnění prožitých příkoří (u Louise). Zazní zde tvrzení, že „umění vzniká v rozhněvanosti vůči umění, a ne tehdy, když slouží jako zdroj uspokojení pro vládnoucí třídy“. (s. 66) Dočteme se také o duchovní spřízněnosti marxismu a LGBT hnutí: jejich osobnosti se nesnažily nikoho okouzlit, ale vytáhly na světlo vykořisťování, násilí a homofobii, takže se podařilo vnést trochu víc krásy a trochu méně ošklivosti do života dělníků nebo gayů a leseb. Jenže marxismus (potažmo marx-leninismus) i se svou vizí, jak proletariát či utlačované masy vůbec celosvětově zvítězí, skončil řečeno jeho termínem na smetišti dějin.

Doslov ke knize sepsal Tomáš Koblížek. Srovnává oba tvůrce i jejich postupy. Domnívá se, že Loach zobrazuje utrpení jako možný podnět vedoucí ke střetu s viníky, zatímco u Louise se zážitek násilí proměňuje spíše v odhodlání odloučit se od těch, kdož takové násilí páchají, ignorovat je. Pisatel je více obeznámen s Louisem, s nímž pro časopis A2 vedl mimořádně vstřícný rozhovor, z něhož vyplynulo, koho by Édouard Louis naprosto přehlížel – nikdy by třeba nediskutoval s jinou hvězdou současné francouzské literatury, a sice Michelem Houellebecqem. Toho totiž považuje za ztělesnění všeho, proti čemu se vyslovuje. Podle něho Houellebecq stvořil estetiku mužského násilí, estetiku ponižování žen, estetiku islamofobie. A takovému názoru se ani nelze divit, když Houellebecq v románu Podvolení mrazivě domýšlel, jak by nynější mocenské elity raději umožnily zvítězit islamistickému hnutí, než aby připustily výhru „krajně pravicového“ politického protivníka.

Nejnovějším Loachovým snímkem, který nedávno vstoupil do českých kin, je Starý dub (2023). Obhajobou přistěhovalectví z islámských zemí i kritikou pádu někdejších hornických center v Anglii se bez pochyb váže k rozhovoru. O tomto filmu se však v knize nemluví, protože vznikl až po jejím sepsání. Zato se tu stávají důležitými milníky dvě předchozí Loachova díla (Já, Daniel Blake, 2016, a Pardon, nezastihli jsme vás, 2019), která do diskuse vstupují jako důležité výpovědi o bezcitném kapitalistickém systému a bezprávném postavení dělnické třídy, neboť osudy lidí zbavených pracovní příležitosti, a tím pádem pravidelného příjmu, vnímají oba pánové jako varovnou výstrahu.  Samozřejmě se nelze divit, že v současném izraelsko-palestinském konfliktu nacházejí jedině genocidu Gazy. Není tudíž až tak překvapivé, že rozhovor původně uspořádala jako diskusní klub arabská televize Al-Džazíra, respektive její londýnská pobočka – v anglickém znění je ostatně celý pořad dostupný na internetu.

Kniha je zajisté cenná, protože dokládá smýšlení diskutujících. Čtenář, jenž jistě ocení znalý převod do češtiny (zdařile zprostředkovává i původní emoční vibrace), se může sám rozhodnout, zda prezentované názory bude považovat za pomýlené, či dokonce destruktivní, nebo v nich naopak spatří přesný popis reality, případně její rázný odsudek. Ale sotva koho zanechá lhostejným.