Édouard Louis na sebe upozornil již debutem Skoncovat s Eddym B. (v originále En finir avec Eddy Bellegueule, Seuil, 2014), který u nás vydalo v roce 2018 nakladatelství Paseka v překladu Sáry Vybíralové. Autor brzy nato vydal druhý román, Dějiny násilí (v originále Histoire de la violence, Seuil, 2016), do češtiny jej opět přeložila Sára Vybíralová a vyšel v roce 2019. Ve Francii se spisovatel dále představil knihou Qui a tué mon père (Seuil, 2018) a 1. dubna 2021 vychází jeho nejnovější dílo Combats et métamorphoses d’une femme (Seuil, 2021).

Román Dějiny násilí zpracovává autobiografický příběh. Jeho jádrem je událost, kdy byl hlavní hrdina u sebe doma okraden, napaden a znásilněn mužem alžírského původu, kterého si pozval domů jako partnera na jednu noc. Vypravěč Édouard, který celý příběh podává v ich-formě, na popud svých přátel podává trestní oznámení, ale vzápětí tohoto kroku lituje, jelikož je přesvědčen, že páchání násilí není selháním jedince, ale společnosti. Rok po nešťastné události přijíždí na venkov na návštěvu za svou sestrou Clarou, které celou událost odvypráví. Sestra pak příběh vykládá svému manželovi a Édouard jejímu vyprávění naslouchá za dveřmi. Stává se tak posluchačem svého vlastního příběhu, který mu přestal patřit. Hlavní linii příběhu zpomalují epizody z Édouardova dětství a z násilníkovy minulosti, ale také četné úvahové pasáže na téma násilí, viny, pocitů a potřeb oběti, rasismu či prospěšnosti policejního vyšetřování.

Dějiny násilí vyšly ve Francii ve třech vydáních, přičemž text prvního vydání se od následujících dvou lehce liší svým začátkem. Zatímco v prvním vydání z r. 2016 vypravěč hned v prvním odstavci uvádí, že poslouchá za dveřmi, od druhého vydání byla tato informace z úvodu odebrána a objevuje se až po dvanácti stránkách. Takto odložený moment překvapení je intenzivnější. Český překlad byl však pořízen z prvního vydání, jejž nakladatelství Seuil určilo k překladu, a proto i pro účely této kritiky pracujeme s touto verzí (Seuil, 2016).

Polyfonní román

Klíčová událost se odkrývá retrospektivně a po částech prostřednictvím několika různých řečových událostí, které se odehrávají v období jednoho roku od napadení. Hlavní místo zaujímá pásmo vypravěče a Clařina přímá řeč adresovaná manželovi a tajně odposlouchaná bratrem; ty jsou doplněny o Édouardovy přímé řeči u policejního výslechu, u soudního lékaře nebo při rozhovoru s přáteli. Přítomnost dvou informátorů z odlišných sociálních okruhů (Clara je prostá žena z venkova, Édouard levicový intelektuál, jenž z venkova prchl a udělal vše pro to, aby se od své rodiny co možná nejvíce odlišil) umožňuje autorovi prolínání dvou zcela odlišných stylových rejstříků. Clařina řeč má rozvolněnou a bezbřehou syntax, využívá nespisovné morfologické tvary a opravdu hojné množství familiárních i vulgárních výrazů. Clara často skáče od jedné myšlenky k druhé, poměřuje svět selským rozumem a používá mnohé fráze typické pro bodré „jednodušší“ ženy. Édouard se naopak vyjadřuje výhradně spisovně, na úrovni a s velkou mírou sebereflexe. Překladatelka tento stylový rozdíl, který je pro umělecký efekt díla zásadní, do češtiny výborně převedla konfrontací vybrané spisovné češtiny s obecnou češtinou bohatě protkanou pestrým nespisovným a vulgárním lexikem.

Bratr a sestra si vzájemně „předávají“ slovo, někdy po delších, jindy po kratších úsecích, prolínají se, doplňují, výjimečně i překrývají. Občas toto prolínání klade větší požadavky na porozumění. Nejsilněji jsou oba rejstříky konfrontovány v případech, kdy má Édouard poslouchající za dveřmi potřebu nějaké Clařiny formulace poopravit a tím mimo jiné upozornit na svou přítomnost, např. O s. 23: „Et même quand c’était pas réel (même quand ce n’était pas réel)“, P s. 28: „A dokonce i když to nebylo skutečný (dokonce i když to nebylo skutečné).“ V takových případech často není možné realizovat kontrast v překladu na témže místě jako v originále, a tak překladatelka sahá k úspěšným kompenzačním strategiím. V originále i překladu jsou poznámky v závorkách kurzivou, což zde přejímáme.

Kromě Clary vstupuje vypravěč do reprodukované řeči též svým přátelům, případně novinářům či policistům. Zároveň provádí důkladnou psychologickou reflexi sebe sama na všech možných rovinách: někdy v čase vyprávění reflektuje to, co právě píše (O s. 18: „Je m’acharne à ne pas le penser, chaque fois que j’y pense je fais un effort pour détourner mon attention“, P s. 19: „Usilovně se snažím si to nemyslet, pokaždé když mě to napadne, odvrátím schválně pozornost na něco jiného“), jindy reprodukuje své vlastní reflexe, jež provedl již v čase příběhu (O s. 20: „rien ne me paraissait plus contraire et étranger à cette nuit qu’une notion comme celle de courage“, P s. 21: „mně té noci nic nepřipadalo cizejší a vzdálenější než pojem odvaha“), a jindy zase v čase vyprávění hodnotí počínání svého mladšího já, např.: O s. 11: „[j’ai] récuré l’ensemble de la salle de bains, c’était absurde“, P s. 11: „vycídil jsem celou koupelnu, bylo to absurdní“.

Krátké přímé řeči bývají někdy vsunuty do vyprávění volně a jsou signalizovány pouze velkým počátečním písmenem, jindy velkým písmenem a kurzivou, jindy jsou opatřeny standardně uvozovkami. Logika, podle které jsou signalizační prostředky voleny, není vždy zřejmá. V češtině jsou tato místa řešena vždy stejně jako v originále. Jako příklad dobře poslouží přímá řeč pronesená v okamžiku, o němž se vypráví dvakrát. V prvním případě je značena velkým písmenem a kurzivou – O s. 21: „il répétait en boucle, chaque fois plus fort Toi je vais te faire la gueule Toi je vais te faire la gueule“, P s. 21: „opakoval pořád dokola, pokaždé hlasitěji Já ti zmaluju držku, já ti zmaluju držku“, ve druhém případě uvozovkami – O s. 156: „il répète en boucle, toujours plus fort: « Toi je vais te faire la gueule Toi je vais te faire la gueule Toi je vais te faire la gueule. »“, P s. 155: „opakuje pořád dokola, stále silněji: ,Já ti zmaluju držku. Já ti zmaluju držku Já ti zmaluju držku.‘“ V obou případech však český originál vsunuje mezi jednotlivé výpovědi násilníka v rámci přímé řeči interpunkční znaménko (ve druhém navíc jen mezi první dvě a před třetí již ne), což lze vnímat jako nevhodný zásah.

Všechny zmíněné prostředky přispívají k tomu, že dílo působí – v originále i v překladu – opravdu polyfonním dojmem.

Naléhavý a emotivní styl vypravěče

Nejen Clařiny výpovědi však leckdy obsahují dlouhé věty, táhnoucí se často i přes celou stránku. Také Édouard ze své pozice vypravěče se občas vyjadřuje v dlouhých parataktických souvětích. Tuto techniku používá jako podpůrný prostředek pro děj, tedy volí ji zejména tehdy, když popisuje naléhavé či napínavé situace. Obvykle též na takových místech vytváří řetězce několikanásobných větných členů. Překladatelka každý takový příznakový rytmus zachovává – O s. 156: „il semblait que jamais il ne serait épuisé et qu’il pourrait continuer à hurler, à insulter, à déployer et à déverser la violence pendant des décennies, des siècles“, P s. 155: „vypadalo to, že se nikdy nevyčerpá, že bude schopný křičet, nadávat, vylévat si zlost a rozsévat násilí celá desetiletí, staletí“. V takových naléhavých sděleních někdy autor opravuje sám sebe, vylaďuje volbu slov – O s. 12: „c’était comme si son odeur s’était incrustée en moi, dans moi, entre la chair et l’épiderme“, P s. 12: „bylo to, jako by se do mě jeho pach vsákl, schovával se mezi masem a kůží“. V citovaném překladu byla překladatelka vystavena nutnosti řešit problém drobné významové nuance mezi předložkami „en“ a „dans“, z nichž ta druhá pach zpředmětňuje, jako by byl opravdu fyzicky vložen do těla. Sára Vybíralová zvolila volnější řešení pomocí postupně se zpřesňujícího několikanásobného přísudku, což je prostředek využívaný na jiných místech i originálem.

Pro zdůraznění naléhavosti autor také někdy opakuje syntaktické konstrukce a slova, jež následně zpřesňuje, např. O s. 187: „eux n’ont pas vu l’entrée de la prison, ils ne savent pas de quoi ils parlent, ils n’ont pas vu le mur de briques, l’ombre du mur de briques, ils n’ont pas vu les familles devant le mur, ils n’ont pas vu devant le mur les familles suppliantes rampantes attendant“, P s. 187: „oni vchod do věznice neviděli, nevědí, o čem mluví, neviděli tu cihlovou zeď, stín cihlové zdi, neviděli nic, neviděli rodiny před tou zdí, neviděli před tou zdí rodiny, jež prosí, plazí se a čekají“.

Autor pracuje s četnými transpozicemi. Ve vnitřních monolozích transponuje slovesnou osobu (ačkoli stále mluví k sobě, případně o sobě), což překladatelka dodržuje – O s. 35: „Maintenant je me suis retenu assez longtemps, maintenant tu as gagné le droit de parler“, P s. 36: „Už jsem se držel dost dlouho, teď už sis vydobyl právo promluvit“, zajímavě také pracuje s časy. Vyprávění sestry obvykle podává v přítomném čase a vyprávění z pozice vypravěče v minulém. V některých dramatických scénách sahá k historickému prézentu pro vyšší napětí a zpřítomnění události, střídá ho ovšem s minulým časem. Důsledkem střídání časů i splývání úvahových pásem je, že splývá vědomí vypravěče a vědomí postavy, stírá se odstup mezi časem příběhu a časem vyprávění. Překladatelka časy důsledně zachovává. V následujícím úryvku jsou časové i tematické skoky obzvláště ostré – O s. 20: „Plus tard la police ou Clara m’ont félicité pour mon courage, et rien ne me paraissait plus contraire et étranger à cette nuit qu’une notion comme celle de courage. Il fait quelques pas en arrière, tenant fermement la crosse du pistolet. […] Cependant, de retour près de moi il n’avait pas essayé de m’étrangler […]“ P s. 21: „Policisté i Clara mě později chválili za odvahu a mně té noci nic nepřipadalo cizejší a vzdálenější než pojem odvaha. Ucouvne o několik kroků, pevně svírá rukojeť pistole. […] Ale ne, když ke mně přistoupil tentokrát, nepokusil se mě uškrtit […]“.

Překlad: plynulý, přirozený a promyšlený

Jak již vychází najevo z předchozích odstavců, překlad je věrný, a přitom je text v češtině velmi plynulý, jazykově pestrý a bohatý, zároveň působí přirozeně na všech jazykových rovinách. Věrně dodržuje přesně ty jazykové prvky, které mají v originále určitou funkci, ale nechybí mu kreativita tam, kde je možná větší volnost. V následujících odstavcích bude toto tvrzení doloženo příklady. Na závěr celého článku pak souhrnně zazní krátký výčet drobných výhrad.

Jako příklad celkové plynulosti, přirozenosti a přiměřené volnosti lze uvést následující pasáž (tučně jsou značena místa, která byla převedena spíše volněji) – O s. 190: „il me noyait sous le poids de cette histoire que je ne voulais pas être mon histoire, il me plongeait la tête dans la boue de laquelle je venais à peine de réussir à me dégager“, P s. 190: „topil mě v tom příběhu, který jsem nechtěl přijmout za vlastní, máchal mi hlavu v bahně, z něhož se mi sotva podařilo vybřednout“.

Prvky, které by v originále mohly působit překvapivě, nápadně či být znakem autorského stylu, překladatelka zachovává, např. zde spojka et (a), i když bychom možná čekali mais (ale). Je to známka pečlivého a promyšleného přístupu k textu. O s. 20: „Plus tard la police ou Clara m’ont félicité pour mon courage, et rien ne me paraissait plus contraire et étranger à cette nuit qu’une notion comme celle de courage“. P s. 21: „Policisté i Clara mě později chválili za odvahu a mně té noci nic nepřipadalo cizejší a vzdálenější než pojem odvaha“. Stejně tak zachovává pomlčky a obvykle i středníky, které v díle slouží k rozčlenění příliš dlouhých vět.

Zajímavá je pasáž, kdy překladatelka vědomě převádí polopřímou řeč na nepřímou a doplňuje ji o uvozovací větu. Francouzština totiž v polopřímé řeči (discours indirect libre) v důsledku pravidel souslednosti časové používá čas, jaký udává řídící věta (či v tomto případě bezprostřední okolí), kdežto čeština přítomný. Vzhledem k tomu, že román je v ich-formě a postava je empiricky totožná s vypravěčem, by v češtině mohlo dojít ke zmatení, zda hovoří postava, nebo vypravěč v čase vyprávění. Proto je převedení na nepřímou řeč i za cenu ztráty efektu asi vskutku nejlepším možným řešením. O s. 228: „Ils avaient terminé et ils allaient partir, il s’est excusé pour la poudre noire sur la vaisselle et sur le reste. Ça n’était rien, ce n’était pas grave, j’allais nettoyer“, P s. 229: „Skončili a chystali se k odchodu, inspektor se omluvil za černý prášek na nádobí a dalších věcech. Ujišťoval jsem ho, že se nic neděje, vůbec to nevadí, uklidím“.

Bohaté české lexikum a nápadité hry se slovy

Český text je lexikálně bohatý a pestrý. Překladatelka plně využívá možností češtiny, nesahá po prvních slovníkových ekvivalentech, vymýšlí funkční a nápaditá řešení. O s. 24: „il voulait me faire dire“, P s. 24: „vypáčil ze mě“; O s. 30: „bon“ (výplňková funkce), P s. 31: „no nic“; O s. 35: „j’ai monopolisé la parole“, P s. 36: „uzurpoval jsem si slovo“; O s. 35: „la folie de la parole“, P s. 36: „bezhlavé chrlení slov“; O s. 36: „un rire bruyant et gras“, P s. 37: „hlučný, hulvátský smích“; O s. 183: „le visage de Reda que je plaquais sur tous les visages“, P s. 183: „a Redův obličej, který převrstvil všechny ostatní“; O s. 185: „l’autisme de ceux qui veulent oublier le passé est aussi terrible que l’autisme de ceux qui sont obsédés par ce passé“, P s. 185: „autismus těch, kdo chtějí zapomenout na minulost, si v ničem nezadá s autismem těch, kdo jí jsou posedlí“; O s. 187: „mais ils ne le font pas, ils ne le font pas“, P s. 188: „ale to oni ne, to oni ne“.

Aniž by překladatelka zacházela s textem svévolně, vyhýbá se doslovnosti, která by působila kostrbatě, nepřirozeně nebo by nebyla funkční. O s. 18: „Baisers de Barcelone“, P s. 18: „Pozdravy z Barcelony“; O s. 65: „Reda a commencé à me dire tout ça“, P s. 66: „Tohle všechno Reda nakousl“; O s. 115: „Je me disais en moi“, P s. 116: „A mně běželo hlavou“; O s. 189: „si Reda est le nom de la privation, du silence, de ton absence“, P s. 189: „je-li Reda jméno nouze, mlčení, absence sebe sama“; O s. 193: „C’est trop grave monsieur“, P s. 194: „Je to příliš závažné“ (v češtině na rozdíl od francouzštiny nemáme v podobných situacích ve zvyku užívat oslovení „pane, paní“); O s. 196: „je regardais autour de moi“, P s. 186: „rozhlédl jsem se“; O s. 197: „un livret de propagande « La police recrute »“, P s. 198: „propagační brožury ,Staňte se policistou‘“; O s. 230: „il sortait lentement, sur la pointe des pieds sans claquer la porte“, P s. 230: „odejde pomalu a po špičkách, opatrně dovře dveře, aby neklaply“; O s. 49: „T’as pas à te plaindre ma vieille“, P s. 49: „Nejsi na tom tak zle, holka“.

Originální text si někdy hraje se slovy, časté je například opakování téhož kořene ve slovese a odvozeném substantivu atp. Překladatelka tyto figury vždy pečlivě zachovává. O s. 179: „ce n’est pas une tare voulait dire que c’était une tare et que j’étais une tare“, P s. 178–179: „a její není to žádná přítěž znamenalo, že to přítěž je a že já jsem přítěž“; O s. 184: „désolé“ – „désolation“, P s. 184: „líto“ – „lítost“; O s. 190: „perdants“ – „perte“, P s. 191: „poražení“ – „porážka“. Někdy tento efekt dokonce sama vytváří: ale ne excesivně – O s. 11: „miroir dans lequel il s’était regardé ou plutôt admiré ce soir-là“; P s. 11: „zrcadlo, v němž se toho večera prohlížel či spíše zhlížel“. Kreativně se vyrovnala i se situací, kdy francouzština využívá kontrastu mezi dvěma minulými časy, jež čeština nemá (složený minulý čas vs. imperfektum): O s. 40: „j’ai parlé, je parlais, je parlais“, P s. 41: „dal jsem se do řeči, mluvil jsem, mluvil“.

Odlišení stylových rejstříků v překladu

Pásmo Édouarda a Clary je výrazně stylisticky odlišeno. Édouard stejně jako v originále i v českém překladu mluví výhradně spisovně, někdy až knižně: „neboť“ (P s. 9), „jelikož“ (P s. 11), „[…] na tělo, abych je co nejvíc navoněl“ (P s. 12, akuzativ zájmena ono), „nikoli výlučně“ (P s. 33), „co jsem říkal v odpověď na jeho otázky“ (P s. 35). V tomto kontextu zarazí pouze překlad slova „sieste“ (O s. 24) jako „šlofík“ (P s. 25), což je na Édouarda příliš hovorové slovo. Při dalším výskytu je již překládáno vhodněji jako „zdříml si“ (O s. 95, P s. 96).

Clara má i v překladu výrazně nižší stylový rejstřík, který vychází z obecné češtiny. Opět se nejedná o překlad slova za slovo. Překladatelka přistupuje ke krácení samohlásek (avšak ne důsledně), např. „myslim“ (např. P s. 28), „řikám“ (např. P s. 49), systematicky k diftongizaci tvrdého ý, např. „prej“ (např. P s. 60), „bejt“ (např. P s. 129), k odstraňování l-ové participální přípony (důsledně např. ve slovech „řek“, „moh“, P s. 130, 138 ad.), k úžení é > ý v koncovkách adjektiv (např. „stonky červený řepy“, P s. 14), k odstraňování pomocného slovesa (např. „já ho poslouchala“, P s. 13) atp. Na lexikální rovině lze namátkou zmínit výrazy „furt“, „sorry“, „tóčo“ (P s. 87), „sekec mazec“ (P s. 87), „hotovo, vymalováno“ (P s. 87). Velmi zdařilý je překlad frazémů, jimiž se Clařina řeč jen hemží – O s. 62: „elle avait toujours pas vu le loup“, P s. 63: „byla […] jak lilie“; O s. 115: „Tremper le biscuit“, P s. 117: „Smočit rákos“; O s. 120: „Je serai entre quatre planches six pieds sous terre“, P s. 121: „Tak mě za chvíli trefí a budu čuchat k fialkám zespoda“; O s. 63: „bêtes à bouffer du foin“, P s. 64: „maj IQ tykve“. Na některých místech překládá nefrazeologicky, např. O s. 60: „il avait pas du tout l’air de vouloir lui chercher des histoires“, P s. 61: „týpek vypadal úplně neškodně“, někdy naopak frazémy přidává v souladu s charakterem dané pasáže: O s. 126: „Il faut lui expliquer longtemps“, P s. 127: „Édouard má holt někdy dlouhý vedení“. Syntakticky je Clařina řeč i v překladu neuspořádaná, chaotická a překotná.

V podobném duchu překladatelka kreativně vyřešila i rýmovanou posměšnou říkanku. O s. 175: „Parigots têtes de veaux, Parisiens têtes de chiens“, P s. 175: „Pařížáci malí ptáci, Pařížani pokakaní“.

Překlad reálií

S francouzskými a pařížskými reáliemi zachází překladatelka různě, rozhoduje se případ od případu a podle situace. Např. odkaz na konkrétní politickou stranu ponechala, nejspíš proto, že je i v Česku dostatečně známá – O s. 16: „affiches répugnantes du Front National“, P s. 17: „odporné plakáty Národní fronty“. Stejně tak ponechává celý název Place de la République, nepřekládá jej jako náměstí Republiky (O s. 51, P s. 52), totéž platí pro nemocnici s názvem „Hôtel-Dieu“ (O s. 141, P s. 144). V originále se na jednom místě objevuje i věta v pikardštině: „il se remet même à dire des phrases en picard. Il dit plus Ça Va, mais Cha-vo-ti ?, même hier après le repas il a dit Chétouaite fin bouen“ (O s. 132). Překladatelka volí řešení, kdy francouzštinu, která lstojí vůči pikardštině v kontrastu, ponechává francouzsky, a pikardštinu zachovává podle originálu, avšak přidává vnitřní vysvětlivku, co daná věta znamená: „dokonce sem tam něco poví pikardsky. Třeba ,jak se máš‘ už neřiká francouzsky ça va, ale Cha-vo-ti? , a včera po jídle dokonce řek Chétouaite fin bouen“ (P s. 134). Postup je správný: jakýkoli pokus o převedení do českých nářečí by dílo vytrhl z místního kontextu, do nějž je úzce zasazeno.

Naopak u vulgárních písniček, jejichž obsah v díle není relevantní, volí substituci českými písněmi: „C’est la grosse bite à Dudule, Ah salope va laver ton cul malpropre“ (O s. 30), „Až se ti zas postaví ten tvůj Franta a To jsem jednou ojebal tři kurvy“ (P s. 31).

Zmínku o značce pařížských sdílených kol řeší generalizací – O s. 182: „Velib“, P s. 182: „sdílená kola“.

V situacích, kdy je vysoký předpoklad, že francouzský čtenář je s určitou reálií lépe obeznámen než český, jde překladatelka svým čtenářům naproti a nenásilně přidává vnitřní vysvětlivku – O s. 35: „pour demander une trithérapie préventive“, P s. 36: „abych si nechal předepsat PEP, preventivní zaléčení kvůli riziku HIV“; O s. 65: „Il m’a dit qu’il était kabyle et que son père était arrivé en France au début des années soixante“, P s. 66: „Řekl mi, že je Kabyl a že jeho otec přišel do Francie z Alžírska na začátku šedesátých let“.

V knize se vyskytují citace z jiných děl (William Faulkner: Svatyně, Claude Simon: Vlasy Bereniky), pro něž překladatelka dohledala existující český překlad a jeho autory uvedla na konci knihy.

Výhrady k některým řešením či náměty k zamyšlení

V posledním oddíle bude uvedeno pár míst, k nimž je možné mít drobné výhrady, avšak nijak nesnižují celkovou vysokou kvalitu překladu.

První se týká následujícího úryvku, kde si vypravěč Édouard a jeho sestra Clara „předávají“ slovo. Návaznost je ve francouzštině zdůrazněna tak, že Clara opakuje poslední Édouardovu větu, přičemž oba protagonisté volí stejné sloveso. Vzniká tak působivý umělecký prvek. Bylo by vhodnější i v češtině zvolit pro oba stejné sloveso, například „nevydržet“ použité u Clary. O s. 57: „J’ai cédé, une dizaine de mètres plus loin. « Il a cédé, il lui a parlé. »“, P s. 58 „O několik desítek metrů dál jsem podlehl. ,Nevydržel to a dal se s ním do řeči‘.“

Podobně při čtení zarazí krátká věta na závěr českého překladu této pasáže – O s. 11: „l’eau fumante me brûlait les doigts, la serpillière arrachait par lambeaux minces et rectangulaires ma peau ramollie. Les morceaux de peau s’enroulaient sur eux-mêmes“, P s. 12: „prsty jsem měl opařené od vařící vody, hadr mi z nich odtrhával obdélníčky rozměklé kůže. Rolovaly se“. Překladatelka na rozdíl od originálu neopakuje informaci z předchozí věty, pracuje s ní jako s nevyjádřeným podmětem, a tak vzniká příliš krátká věta, která svou formou jednak nenáležitě poutá pozornost, jednak působí nesrozumitelně. Lepší by mohlo být například znění „Odloupnuté kousky se rolovaly“. K posunu významu došlo v následující větě – O s. 12: „C’est l’intérieur de ton nez que tu sens“, P s. 12: „Pachy vnímáš vnitřkem nosu“, avšak autor to myslí jinak, říká: „cítíš vnitřek svého nosu“.

Nelehká je práce s výrazem „odeur“ (O s. 12), který ve francouzštině označuje čichový vjem bez pozitivní či negativní konotace. Čeština takovým výrazem nedisponuje, proto překladatelka v pásmu vypravěče volí slova „pach“ či „zápach“, ve vnitřním monologu dokonce „smrad“ (vše P s. 12). Překladatelka nad řešením evidentně přemýšlela a hovorovější variantu zvolila do pásma postavy. Analýza nicméně ukazuje, že pásma vypravěče a postavy se prolínají, takže není třeba rejstřík rozrůzňovat. Slovo „smrad“ se zde vymyká z Édouardova jinak knižního rejstříku. Kdyby autor chtěl použít takto silný výraz, měl k tomu ve francouzštině také prostředky, proto by bylo lepší zachovat slovo „pach“ všude.

Podobný problém je se slovem „sexe“ ve významu „pohlavní orgán“, které se v textu vyskytuje mnohokrát a vždy v této podobě, nenacházíme žádná stylově nižší synonyma. Překladatelka volí jednou výraz „úd“ (O s. 79, P s. 80), to když je slovo použito ve velmi obecné rovině, dvakrát „pohlaví“ (O s. 92, 95, P s. 93, 96), když Édouard hovoří sám o sobě a o násilníkovi, a dvakrát „pták“ (O s. 27, 90, P s. 28, 91), když je slovo součástí Clařiny přímé řeči. Stejně jako u slova „smrad“ je však jasné, že kdyby chtěl autor použít vulgarismus, prostředky by na to měl. Tudíž by se zde více hodila neutrálnější varianta jako „pohlaví“ či „přirození“, případně „úd“, pokud je skutečnost v textu zmiňována s určitou (ironickou) nadsázkou.

Jako příliš expresivní lze vnímat i překlad této přímé řeči policistky – O s. 57: „commencer comme ça, de façon complétement anarchique“ , P s. 58: „postupovat takto, mlít pátý přes devátý“. Věta zaznívá z úst profesionálky u výslechu člověka, jenž byl právě znásilněn, proto by bylo vhodnější neutrálnější vyjádření.

V následujícím příkladu je francouzská věta vystavěna tak, jako by Édouard své tělo pozoroval zvenku (zpředmětnění dojmu, že mu jeho vlastní příběh již nepatří). O s. 190: „mon corps n’était pas le mien, je le regardais m’emmener au commissariat“. V překladu se tento efekt ztrácí, zároveň dochází ke změně činitele děje. P s. 192: „mé tělo mi nepatřilo, díval jsem se, jak mě vedou na komisařství“. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že překladatelka přehlédla, že v předmětu není „les“ (ve smyslu přátelé, kteří s Édouardem šli na komisařství), ale „le“ (ve smyslu tělo). Řešením, které by věrněji reflektovalo odcizení vyjádřené v originále, by mohlo být například: „mé tělo mi nepatřilo, pozoroval jsem ho, jak mě nese na komisařství“ nebo volněji: „mé tělo mi nepatřilo, sledoval jsem sám sebe, jak kráčím na komisařství“.

Příběh, nebo dějiny?

Na závěr ještě zmínka o překladu slova „histoire“. Ve francouzštině tento výraz znamená jak „historie“, „dějiny“, tak zároveň „příběh“; s emočním zabarvením navíc ještě „mrzutost, nepříjemnost“, což je koneckonců také význam, jenž je v knize rozehráván. Kromě toho, že se slovo vyskytuje v názvu, nacházíme je také na mnoha místech v textu. Édouard ho používá jako označení pro to všechno, co se mu oné noci stalo a co následovalo. Častým motivem je pocit, že je svému příběhu odcizený, že nad ním již nemá moc on, nýbrž druzí. V tomto kontextu jej překladatelka vždy překládá jako „příběh“. O s. 36: „J’avais le sentiment d’être le figurant d’une histoire qui n’était pas la mienne“, P s. 37: „Připadal jsem si jako komparz v cizím příběhu“; O s. 54: „j’étais exclu de ma propre histoire et que j’y étais inclus de force“, P s. 55: „jsem ze svého příběhu současně vyloučený i násilně do něj začleněný“ ad. (např. O s. 9, 184, 188, P s. 9, 184, 189). V názvu však překládá slovo „histoire“ jako „dějiny“, vedena patrně několika důvody.

Zastřešujícím důvodem je to, že dílo usiluje o jakousi obecnější platnost: sice nemá žádné ambice mapovat podobné případy v dějinách, ale nacházíme v něm obecnější zamyšlení nad původem násilí a psychologií oběti nebo též převyprávění jednoho psychologického výzkumu. S tímto důvodem souvisí fakt, že podle autora dílo odkazuje k disertační práci Michela Foucaulta Folie et déraison. Histoire de la folie à l'âge classique (1961), česky jako Dějiny šílenství: Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby.¹ Foucault se ve svém díle zabývá tím, jak „společenský tlak vede k šílenství a následně k násilí“. Louis se ve svém románu zase věnuje původu pachatele a předsudkům, jimž byl od dětství vystaven – faktory, jež ho nejspíš dovedly k páchání násilí. Jiným Foucaultovým tématem je fenomén pravdy a i toto téma v románu najdeme:² tázání se po pravdě se jednak jako nenápadná tematická linka vine celým Louisovým příběhem a jednak je fakticky jedním z rétorických stavebních principů díla – realizuje se tak, že objektivní událost odkrýváme z různých subjektivních zdrojů.

Někteří teoretikové v díle vidí i odkaz na film režiséra Davida Cronenberga A History of Violence, ve francouzštině Une histoire de violence a v češtině Dějiny násilí.³ A v neposlední řadě spatřují někteří touhu po širší platnosti i v tom, že slovo „histoire“ v názvu nemá člen.⁴

Román Dějiny násilí (Paseka, 2019) je jazykově a kompozičně velmi pozoruhodné dílo a v českém překladu Sáry Vybíralové neztrácí nic ze svých originálních kvalit. Je příkladem velmi pečlivé překladatelské práce.

 

1. LEVIN, Gaby. French Author Edouard Louis: „Violence Is My Birth Certificate“. Haaretz [online]. Publikováno 21/02/2020, přístup 23/03/2021. Dostupné online na: https://www.haaretz.com/life/books/.premium.MAGAZINE-french-author-edouard-louis-violence-is-my-birth-certificate-1.8557455. ^zpět
2. LARMAGNAC-MATERON, Octave. „Affaire Édouard Louis“: la vérité et l’ordre des discours. Philosophie magazine. Publikováno 11/12/2020, přístup 23/03/2021. Dostupné online na: https://www.philomag.com/articles/affaire-edouard-louis-la-verite-et-lordre-des-discours. ^zpět
3. JOUAN-WESTLUND, Annie. Transposition objective du fait divers dans Histoire de la violence d’Édouard Louis. Recherches & Travaux [online], č. 92, roč. 2018, přístup 23/03/2021. Dostupné online na: https://journals.openedition.org/recherchestravaux/969. ^zpět
4. LANÇON, Philippe. Édouard Louis, passion brute et petit blanc sec. Libération [online]. Publikováno 20/01/2016, přístup 23/03/2021. Dostpuné online na: https://www.liberation.fr/livres/2016/01/20/edouard-louis-passion-brute-et-petit-blanc-sec_1427770/. ^zpět