Édouard Louis se na českou knižní scénu vrací již potřetí. Po dvou úspěšných románech s autobiografickými prvky (Skoncovat s Eddym B., 2018 a Dějiny násilí, 2019) vychází v překladu Sáry Vybíralové i jeho třetí kniha, která v nastolené autofikční linii pokračuje. V krátké próze Kdo zabil mého otce (2021) se Louis částečně vrací k obsahu svého prvního románu, zároveň ho ale přetváří.

Dalo by se dokonce namítnout, že jeho třetí román není tak docela samostatné dílo, ale spíše dodatek k jeho prvotině Skoncovat s Eddym B. K této úvaze svádí útlý rozsah (české vydání si vystačilo se 76 stranami), ale i obsah. Louis se v něm útržkovitě vrací k událostem, které budou jeho dlouhodobým čtenářům už dobře známy – znovu otvírá téma tvrdé výchovy, kterou zažil na francouzském venkově za strany rasistického, homofobního otce, líčí napjaté rodinné vztahy a přibližuje následky otcova těžkého pracovního úrazu. S těmito fragmenty zachází podobně jako lidská paměť – jsou neuspořádané, neřídí se chronologií, nýbrž převážně asociační logikou a některé výjevy se vracejí opakovaně jako vtíravé myšlenky, kterých se vypravěč nedokáže zbavit.

Oproti prvnímu románu ale dochází k výrazné změně pohledu. Představa tyranského otce, kterou Louis vykreslil velmi plasticky ve Skoncovat s Eddym B., se v jeho třetím románu transformuje. Za otcovými omezenými postoji vypravěč, který se k němu obrací ve druhé osobě, najednou nachází důvody – systémové křivdy i konkrétní politická rozhodnutí úřadů, vlády či státu jako takového – kterými je schopen otcovo chování omluvit nebo pro ně alespoň najít pochopení. Mezi vzpomínkami se mu navíc daří nalézt vzácné momenty, kdy otec vůči „nepovedenému“ synovi projevil něhu, zájem nebo strach. Z tohoto jednostranného dialogu se tak nakonec stává smířlivý dopis, na jehož řádcích vypravěč zachycuje proces, v němž se učí otce milovat.

Není to však jednoduché. Louis – ústy svého vypravěče – neustále balancuje na hraně mezi odporem a výčitkami, které k otci cítí, a nově nalezenou schopností pociťovat vůči člověku, který jej do značné míry zničil, i jiné než negativní emoce. Nedochází však k jednoznačnému závěru, a už vůbec ne k happy endu; jeho citový vztah k otci jen nabývá na dimenzích a komplexitě.

Autor zároveň dále pokračuje v rozvíjení motivu rozpolcenosti mezi svým venkovským původem a současným prestižním postavením levicového intelektuála. V této oblasti však nedochází k překvapivějším závěrům, spíš prohlubuje úvahy přítomné už v jeho prvních publikacích. Třetí hraniční pozici tohoto románu nacházíme tam, kde se intimní zpověď a smíření s otcem postupně mění v tvrdou politicky motivovanou obžalobu.

Smrt Louisova otce, kterou evokuje již název knihy, je pouze metaforická. Zastupuje jeho společenskou smrt, ztrátu relevance, chátrající fyzické zdraví. Jak již napovídá absence otazníku v názvu, vypravěč ve svém románu viníka, respektive viníky, nehledá – má o nich jasno. Konkrétně je jmenuje, a to včetně jejich činů, kterými se „zabití“ dopustili: kromě plejády bývalých francouzských prezidentů je zde zmíněn i současný držitel úřadu Emmanuel Macron a jiní státní úředníci. Prostřednictvím autorových slov se z jejich zdánlivě abstraktních politických rozhodnutí stávají konkrétní fyzické zářezy na těle a zdraví Louisova otce. Jde o jeden z nejsilnějších momentů v knize, který nicméně vzhledem ke značně skandálnímu charakteru a jednoznačně žalujícímu tónu ve Francii nevyvolal jen pozitivní reakce.

Román Kdo zabil mého otce nejspíš nemá význam číst odtrženě od zbytku Louisova díla. Sám o sobě může působit jako pouhý výkřik, záminka k tomu, aby autor mohl pod hlavičkou osobní výpovědi sepsat politickou výzvu. V návaznosti na Skoncovat s Eddym B. představuje však tento text jeho zajímavé doplnění: první román dotváří a propůjčuje mu citový rozměr, který nejspíš mohl přijít jenom s odstupem. I na malém rozsahu se mu daří z osobního příběhu vystavět (literárně) přesvědčivé stanovisko obecnějšího rázu, které právě svou „drzostí“ dokázalo vyvolat až překvapivé reakce – například bývalý ministr pro boj s chudobou Martin Hirsch, jeden z viníků jmenovaných v knize, vydal hned v roce 2019 svou vlastní knižní odpověď na Louisovu obžalobu, a to pod názvem Comment j’ai tué son père (Jak jsem zabil jeho otce).

Dá se tedy předpokládat, že právě tímto explicitním politickým nábojem bude tato kniha čtenáře rozdělovat více než kdy dřív. Zároveň v ní ale Louis dále prohlubuje svou ambici využívat literaturu jako sociologický prostředek k zachycení komplexního postavení jednotlivce ve společnosti, k jejímuž popisu už běžné sociologické metody nemusí stačit (o čemž se zmínil například v rozhovoru pro internetovou verzi deníku Libération), a bude zajímavé sledovat, kam tuto vizi dále posune. To se nejspíš dozvíme už v jeho následujícím románu Combats et métamorphoses d’une femme, který se chystá, opět v překladu Sáry Vybíralové, pod názvem Souboje a proměny jedné ženy už na duben tohoto roku.