Před pěti lety vydal svou první knihu dnes šestadvacetiletý francouzský spisovatel Édouard Louis (*1992). Z titulu nazvaného Skoncovat s Eddym B. (En finir avec Eddy Bellegueule) se stal bestseller, a to nejen ve Francii, a z Édouarda Louise jeden z nejsledovanějších mladých prozaiků současnosti. V loňském roce vyšla autorova prvotina v českém překladu a nedávno publikovala Paseka také jeho druhou knihu Dějiny násilí. Obě knihy přeložila Sára Vybíralová.

V Dějinách násilí se stejně jako v Louisově prvotině setkáváme s autobiografickým, homosexuálním vypravěčem. Ten však tentokrát nevzpomíná na dětství; zachycuje, jak byl Édouard v době krátce po dopsání své první knihy o Vánocích v roce 2012 znásilněn. Poté co se rozloučí se svými dvěma přáteli Didierem a Geoffroyem, potká nedaleko od svého bytu mladíka kabylského původu jménem Reda. Přes počáteční nejistotu jej pozve k sobě domů a tam se s ním několikrát pomiluje. Když se však později odejde vysprchovat, Reda mu ukradne mobilní telefon a tablet, a jakmile jej vypravěč z krádeže (velmi zdráhavě) obviní, Reda na něj fyzicky zaútočí. A nejenže ho znásilní a zbije, také jej ohrožuje pistolí.

Zápletka je tedy jednoduchá, od začátku je však jasné, že o tu jde v knize až na druhém místě. Už ve své prvotině zaujal Édouard Louis nekompromisní upřímností, s jakou popisoval lidi, s nimiž vyrůstal, svou rodinu a v neposlední řadě sám sebe. I z toho důvodu mohl být jeho debut přirovnáván k sebeobnažujícímu literárnímu projektu Můj boj od norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda.

Díky menšímu časovému odstupu od popisovaných událostí jsou Dějiny násilí ještě intimnější než autorova prvotina. V ní kombinoval dětsky naivní pohled na situace, které během dospívání prožil, s pohledem vyzrálého vypravěče a stejně i jazyk studovaného intelektuála s jazykem nevzdělaných lidí z vesnice, čímž vznikal zřetelný vypravěčský (a také autorský) odstup od popisovaného děje. V Dějinách násilí Édouard-postava a Édouard-vypravěč více splývají, a výpověď tak vyznívá ještě naléhavěji. Nedostatek odstupu se však projevuje i v jiných ohledech. Neobvykle na samém konci knihy stojí cosi jako motto, citát z autobiografické novely Kaddiš za nenarozené dítě maďarského nobelisty Imreho Kertésze, v němž mimo jiné čteme: „Ukázalo se, že o štěstí nelze psát – alespoň já to nedokážu, což je v tomto případě totéž jako nelze –, štěstí je patrně příliš prosté, než aby se o něm dalo psát“ (s. 232). Čtenář je od samého začátku vypravování vystaven prožitkům traumatu a strastí spojených s vypravěčovým děsivým zážitkem, aniž by si mohl oddechnout. Což nebývá obratný vypravěčský postup, jelikož i hrůza, strach a neštěstí se mohou po nějaké době omrzet, a čtenář se tak začne k trýzním postav stavět netečně. Zatímco v případě prvotiny „rozředil“ Édouard Louis tíži vyprávění střídáním dětského a dospělého pohledu na popisované situace, v Dějinách násilí si pomáhá důmyslnou kompozicí.

Příběh totiž nesledujeme pouze pohledem hlavního hrdiny, nýbrž z velké části také očima jeho sestry Clary, která jej vypráví svému mlčenlivému manželovi. Děje se tak krátce poté, co se jí se svým zážitkem vypravěč svěřil. A zatímco sestra povídá, vypravěč poslouchá za dveřmi. Sestřina slova sice často prokládá vlastními upřesňujícími či revidujícími komentáři, přesto nemá nad vlastním příběhem plnou kontrolu. Což je jeden z ústředních motivů knihy. Jakmile Édouard Redu konečně dostane ze svého bytu, je odhodlaný se nijak se svou zkušeností nešířit. Až přátelé jej přimějí k tomu, aby Redu udal na policii. Poté co to udělá a je nucen své zážitky do policejního hlášení znovu a znovu opakovat, tušíme, že nad tím, co prožil, přestává mít kontrolu. Když jeden z policistů vyslechne vyústění vypravěčova dramatu, v němž Reda opustí Édouardův byt prakticky bez protestů, nechce věřit, že to celé mohlo skončit tak jednoduše. Pochopitelně se proto zeptá: „‚A dál?‘, jako by za každou cenu muselo něco následovat.“ (s. 160) Jako by měl traumatizovaný mladík vyprávět o události tak, aby zapadala do běžných představ o tom, jak podobné případy probíhají.

Vypravěčův příběh se tak vymaní z jeho vlastní paměti a začne žít vlastním životem; interpretuje, a tedy upravuje jej jeho sestra a stejně tak i policisté. Z traumatického a intimního zážitku se do jisté míry stávají „dějiny“, u nichž je často více než „jak to bylo“ důležité „co si o tom myslíme“ (či co si o tom myslet chceme). To se nejvíce projevuje právě v případě sestry, která se na rozdíl od vypravěče nedokázala osvobodit od chudého prostředí spojeného s přízemním, „jednodušším“ uvažováním, jež je popsáno v Louisově prvotině. Jakkoliv se zdá, že vypravěčovi se z této klece podařilo skutečně utéct – studuje univerzitu, bydlí v Paříži atd. –, vlastní chování v průběhu vánočního incidentu často rekonstruuje (i díky vyprávění své sestry) právě s poukazem na dětství a mládí prožité v chudé francouzské vesnici. Stejně tak interpretuje Redovo násilnické chování vzhledem k jeho sociálnímu zázemí.

Druhá kniha Édouarda Louise je oproti prvotině tíživější. Vypravěčská lehkost, jíž bylo i v autorově debutu poskrovnu, se vytratila takřka úplně. Více se zde rovněž projevuje skutečnost, že je Édouard Louis nejen prozaik, ale také sociolog. To se odráží jak v častých úvahových pasážích, tak i v celkovém přístupu k traumatickému zážitku. V knize promlouvá více hlasů, případ je nasvěcován z více úhlů, nazírán více pohledy, z nichž ten vypravěčův je jen jeden mezi ostatními. Díky tomu zůstávají po dočtení nezodpovězené mnohé otázky, s nimiž se musí čtenář vypořádat. Tak jako v případě většiny románů, jejichž poslední stránky lákají k opětovnému nalistování těch prvních.