Rok 1960 i následující dekáda byly pro moderní dějiny afrického kontinentu určující. Zatímco země západního světa, především ty kolonialistické, se převratného dění přímo účastnily, státy východního bloku jako třeba Československo a Polsko tou dobou řešily postupný přechod od tuhých stalinistických let k uvolněnějším poměrům, a tak spíše přihlížely.

Přesto i v komunistických zemích panoval politický a ideologický zájem o budoucí vývoj v Africe. Zkraje 60. let tudíž zaměstnanec Polské tiskové agentury (PAP) Ryszard Kapuściński mohl sednout na letadlo mířící do ghanské metropole Akkry. Po přistání si v levném hotelu Metropol ještě vychutná jednu poklidnou skleničku whisky, pak už ho v zemích kolem rovníku čekají perné roky.

S československými kolegy před popravou
Po poněkud intimním a komorním úvodu Fotbalové války už se text rozbíhá v nemilosrdně prudkém tempu událostí. Polský reportér sleduje cesty protikoloniálních lídrů, jako byli Kwame Nkrumah v Ghaně, Patrice Lumumba v Kongu nebo Ben Bella v Alžírsku, prodírá se davy, které tyto muže zuřivě následují, a proniká do jejich bezprostřední blízkosti. Ocitá se tak vždy v centru dění, jemuž většinou tito vůdci udávají takt. Ani přízeň vrcholných afrických politiků či vojáků však nezaručuje novináři z Evropy vůbec nic. Zatímco se někteří vůdci do čela svých národů dostávají po dlouhých a náročných cestách, ve vězení nebo v hrobě se můžou ocitnout ze dne na den.

Podobně jako oni i Kapuściński neustále čelí smrtelnému nebezpečí a spolu s ním také dva českoslovenští novináři Jarda Bouček a Dušan Provazník. Trojice putuje přes Súdán do Konga, kde uniká svévolným četníkům, až nakonec padne do zajetí neméně krvelačných belgických výsadkářů a popravě unikne jen se štěstím. Právě díky Dušanu Provazníkovi se později dílo polského reportéra dostávalo k tuzemským čtenářům, včetně této reportážní knihy, která zde poprvé vyšla v roce 1983.

Jádro Fotbalové války tvoří dramaticky líčené osobní zážitky ve formě syrových zápisků, jež Kapuściński nazývá „osnovou nikdy nenapsané knížky“. Svojí autentičností i beletrizací, tolik charakteristickou pro polskou reportážní školu, jejímž je Kapuściński zakladatelem, patří ke čtenářsky nejatraktivnějším pasážím.

Vedle nich pak v knize stojí již uspořádanější a celistvější portréty důležitých aktérů a analýzy politických i kulturně-společenských situací zemí, jimiž reportér prošel. Velká část zaznamenávaných událostí se odehrává v Africe, ale reportáže se zaměřují i na Latinskou Ameriku a Blízký východ. Kromě ghanské a konžské cesty k nezávislosti Kapuściński vykresluje také situaci apartheidu v Jižní Africe, arabsko-izraelský konflikt o Golanské výšiny či putování bolívijských odbojářů.

Touha po poznání
Publicistické texty nejsou čtenáři ani předkládány se zpravodajskou rezervovaností, ani vršeny s bezduchou zuřivostí. Z Kapuścińského reportáží a úvah vycítíme přirozenou touhu po poznání. Na jedné straně tato touha odkazuje k člověku filozofujícímu, který se snaží svět poznat a pochopit spíše staticky z daného místa, hloubavým pohledem do svého nitra a bezprostředního okolí. Na druhé straně pak k člověku-objeviteli, který o totéž usiluje na dlouhých plavbách a cestách s pohledem doširoka otevřeným na všechny strany.

Lehkost, s níž Kapuściński přechází mezi spletitými strukturami světa a detaily jednotlivce, je uchvacující. Nejlépe je to zachyceno v reportáži, podle které je kniha pojmenovaná. Reportér v poměrně krátkém čase a na krátkém prostoru dokáže zaznamenat dějiny jedné zdánlivě bizarní války na všech úrovních. V úvodu Kapuściński zrekapituluje poněkud zvláštní casus belli, kterým jsou dvě kvalifikační utkání na fotbalovém mistrovství světa mezi Hondurasem a Salvadorem, pokračuje krátkým a jasným přednesem geopolitického kontextu a poté už uhání přímo na frontu se sveřepostí, nad níž zůstává rozum stát. Postupuje vojenskou vřavou dál, aby se dostal na samý žhnoucí hrot války, k honduraskému frontovému vojákovi, obyčejnému chlapci, který ani neví, proč musí bojovat, ale stačí mu vědět, že za posbírané boty svých mrtvých spolubojovníků zaopatří svoji rodnou vesnici. To všechno se v reportáži stihne odehrát během necelých sto hodin.

Proč číst Kapuścińského
Podobné momenty nás přinutí, abychom nad ničím, co nám Kapuściński sděluje, nepochybovali. Nelze tak ani pochybovat nad větou, jež celou Fotbalovou válku uvozuje: „Malé země třetího, čtvrtého a dalších světů mají šanci vzbudit větší zájem teprve tehdy, když se rozhodnou prolévat krev.“

Kapuściński svým psaním tento přezíravý pohled zemí prvního a druhého světa narušuje. Snaží se „poznat, pochopit a procítit“. Současně si je vědom, že poznat, pochopit a procítit celý svět není možné, přesto však stojí za to „pokračovat v plavbě dál“.

O šedesát let později se nám tentýž svět může jevit ještě spletitější a nabobtnalejší, hranice a propasti se v něm stále nacházejí, jen je pro nás čím dál obtížnější je identifikovat. Možná proto je potřeba číst autory, jako je Ryszard Kapuściński, abychom neztratili schopnost vnímat sebe i bezprostřední okolí nehledě na to, v jaké zeměpisné šířce a společenské situaci se zrovna nacházíme.