V reportáži Eben otvírá jeden z nejvýznamnějších polských reportérů Ryszard Kapuściński dveře do pestrého světa neznámé Afriky. Pracoval zde dlouhé roky jako respondent Polské tiskové agentury a Africe věnoval několik svých reportáží. V Ebenu obrací pozornost k jednotlivým státům v období po pádu kolonialismu a seznamuje čtenáře se situací, v níž se ocitly a jakým problémům musely čelit. Propojuje politická a společenská fakta s vlastními dobrodružstvími a příhodami, přináší méně známé informace o afrických kulturách a poskytuje o těchto zemích všeobecný přehled. Zároveň tím chce poukázat na různorodost zvyků, věr a „světových názorů“ afrických kmenů a korigovat tak evropský pohled na Afriku jako jednolitou kulturu.

Dobrodružství Kapuścińského začíná v Ghaně a postupně přechází do dalších zemí, ve kterých se odehrály převraty. Píše o nich na více úrovních. Nejprve uvádí čtenáře do politické situace států, které se ocitly v ohni revolucí a mocenských bojů vedoucích k válkám, někdy dokonce genocidám. Popisuje příčiny těchto krutých činů, jakými byly například hlad, pocit křivdy, neustálé utlačování, nenávist a rasismus nejenom mezi Evropany a Afričany, ale také mezi jednotlivými kmeny. Příkladem jsou pogromy v Rwandě namířené proti kmenu Tutsiů ze strany Hutuů. Rasismus se projevil v 19. století ještě na jiné úrovni, a to mezi africkými přistěhovalci, osvobozenými otroky ze Spojených států amerických, a místními obyvateli Libérie, vytlačenými ze svých území. Liberoameričané převzali politickou moc a odebrali Liberijcům občanská práva. Zvláštní pozornost Kapuściński věnuje také nejznámějšímu africkému diktátorovi moderních dějin, Aminovi, působícímu v Ugandě. Amin zorganizoval převrat a krvavou cestou převzal moc, přičemž krutovláda, mučení a zabíjení pokračovalo během celého období jeho vlády.

Vedle politické situace popisuje autor zvyky, se kterými se při návštěvě vesnic, městeček a kmenů potkal. Objasňuje hierarchii fungující v kmeni a v rodině. Zvyky kmenů se mezi sebou někdy až diametrálně odlišují a to vede k nenávisti, která mnohdy vyústí ve válku. Jeden z případů je kmen Karamodžong, odmítající nosit jakékoliv oblečení, neboť v něm vidí symbol smrti. To odpuzovalo diktátora Amina, který vydal rozkaz k zabití každého člověka, který bude spatřen nahý. Extrémnějším případem jsou Ambové, věřící v čaroděje nacházejícího se mezi nimi, což vede k šíření nenávisti a důvěra nefunguje ani v nitru vlastního společenstva. Duchovní svět Afričanů se neomezuje jenom na víru v čarodějnice. Je velmi složitý a různorodý, o čemž se můžeme v reportáži přesvědčit.

Zajímavou součástí reportáže jsou dobrodružství, která Kapuściński prožíval na cestách. Pohyb po afrických zemích, nejčastěji autobusem anebo autem, mu umožnil poznat různé lidi a jejich zvyky spjaté s cestováním. Na fungování dopravy pozorujeme jiné smýšlení Afričanů o čase jako o subjektivní, volní kategorii, na kterou má člověk vliv. Vztaženo na autobusovou dopravu to znamená, že autobus neodjede, dokud nebude plný. Kapuściński se ovšem na dobrodružství vydával i jinými způsoby. Jedním z nich bylo bylo putování přes poušť v Somálsku s kočovnými Somálci. Objasňuje pravidla zavedená v komunitě kočovníků, nastavená tak, aby přechod pouští přežili.

Další problematikou, ke které se autor opakovaně vrací, jsou evropské i africké stereotypy. Poukazuje na fakt, že jsou oboustranné. Na jedné straně stojí africké vnímání bílého člověka jako kolonialisty a automaticky i jako bohatého člověka, jenž má všeho dostatek. Předsudky přetrvávající z dlouhého období kolonialismu, kdy běloch stál nad všemi Afričany, se usadily v myslích Afričanů jako neodčinitelná křivda, připisovaná celé rase bez ohledu na národnost. Na druhé straně se Kapuściński věnuje evropskému pohledu na Afriku, která je většinou vnímána jako jedno etnikum se společnou mentalitou a kulturou.