Osvědčený tým polonistek spojených s Univerzitou Karlovou Michala Benešová, Renata Rusin Dybalská a Lucie Zakopalová vydal třetí společnou literárněvědnou publikaci Fenomén: Polská literární reportáž (dalšími členy autorského kolektivu jsou Igor Borkowski a Magdalena Piechota). Významnému tématu byla u nás dosud věnována pouze informační a popularizační brožura Polská škola reportáže (Polský institut v Praze a Instytut Książki Krakow, Praha, 2012).

Nečtěme jen o sobě

Kniha Fenomén je rozdělena na tři části. V první je literární reportáž charakterizována z žánrového, historického a areálového hlediska. Autoři kladou důraz na rozlišení „běžné“ či „novinové“ reportáže (žánru publicistického) a reportáže literární (žánru na pomezí publicistiky a beletrie), jakkoli je v některých dílech hranice mezi nimi matná. Druhá jmenovaná žánrová varianta je do jisté míry specifická právě pro Polsko. Podle autorů se datuje už od dob nobelisty Władysława Reymonta, vrcholu však dosahuje až v druhé polovině dvacátého století, a to především v díle „tří velkých K.“, Ryszarda Kapuścińského, Krzysztofa Kąkolewského a Hanny Krallové. Další vlna literárních reportáží pak spadá do devadesátých let; z nejznámějších autorů jsou uvedeni Mariusz Szczygieł, Paweł Smoleński, Lidia Ostałowská či Wojciech Tochman, jmenována jsou také nejvýznamnější média a nakladatelství, jež literární reportáže publikují (nedostižné je především nakladatelství Czarne, vedené Andrzejem Stasiukem a Monikou Sznajdermanovou).

Pozoruhodná je kapitola, která zkoumá literární reportáž v českém prostředí. Naznačuje zdejší vývoj žánru (od autorů črt devatenáctého století přes Egona Erwina Kische po ty dnešní) a snaží se nalézt české ekvivalenty polských autorů, především však komentuje recepci (na základě volby nakladatele a recenzí). Z kapitoly vyplývá, že úspěch díla „tří velkých K.“ kopíruje polské prostředí – s výjimkou Kąkolewského, ten u nás zůstává prakticky neznámý. Nejvýznamnější současní zástupci jsou podle autorů přeloženi víceméně všichni. Zde lze namítnout, že pořád máme dluh vůči Jacku Hugo-Baderovi, Włodzimierzu Nowakovi, Wojciechu Jagielskému nebo aktuálnímu Ziemowitu Szczerkovi, jehož korunním tématem je Ukrajina, aj. Studie také naznačuje jistou disproporci ve vnímání Mariusze Szczygła a jeho díla u nás a v Polsku (česky mu vyšlo šest knih včetně Gottlandu s mnoha dotisky a nákladem, jenž dosahuje astronomické výše), když mu oprávněně přiznává velký význam redaktorský, editorský i autorský, ale řadí jej pouze „mezi nejvýznamnější“ (nejvážnějšímu konkurentovi, Wojciechu Tochmanovi, vyšla česky kniha jediná). Na tomto místě by ovšem stálo za to být ještě důraznější, poněvadž zdejší popularita Szczygłových knih se odvíjí především od české tematiky, nikoli od kvalit literárních (či estetických), v nichž Wojciechu Tochmanovi, skutečnému klenotu mezi polskými reportéry, nesahá ani po kotníky.

Žánry o žánru

Druhá část monografie rozšiřuje a prohlubuje charakteristiku literární reportáže. Do jisté, nepříliš velké míry se tu opakují některé teze z části předchozí, základ studií však tkví v pohledu na jazykovou stránku reportáže, na kategorie titulů, autorské subjekty, postavy či narativní typy. Obecnější úvahy vrcholí dvěma případovými studiemi; v první se srovnávají reportáže Pawła Smoleńského věnované historicko-politické problematice na Blízkém východě (česky vyšla pouze kniha Izrael už se nevznáší, 2012), ve druhé „různočtení holokaustu“ v díle Lidie Ostałowské (česky vyšly obě analyzované knihy, Cikán je Cikán, 2016, a Akvarely pro Mengeleho, 2014).

Sbírku studií uzavírá oddíl sestavený z šesti rozhovorů, a to s reportéry Szczygłem, Smoleńským, Nowakem, Ostałowskou a Tochmanem a s redaktorkou nakladatelství Czarne, Magdalenou Budzińskou. Třebaže rozhovory obsahují řadu informací, které jinde v monografii nezazněly, například o jakýchsi tichých mistryních Małgorzatě Szejnertové či Terese Torańské, jejich vědecká podnětnost zdaleka nedosahuje úrovně předcházejících solidních analytických studií. Například na dotaz, jaké reportáže najdeme v obsáhlé antologii 20 let nového Polska v reportážích, která navíc česky vyšla, nemohl Szczygieł odpovědět jinak než výčtem a nutně povrchním komentářem.

Přestože třetí část sklouzává k populárně naučnému stylu, Fenomén: Polská literární reportáž od trojice českých polonistek je velmi inspirativní příručka, jež ve svých bezmála pěti stech poznámkách pod čarou odkazuje na několik desítek položek rozšiřující literatury. Je tedy hodnotná nejen díky pozoruhodným podnětům solidních analýz, ale i jako průvodce po myšlení o žánru literární reportáže.