Ryszard Kapuściński (1932–2007) je zakladatelem polské školy reportáže. Od začátku literární kariéry působil především jako zahraniční korespondent pro polské deníky či týdeníky. Věhlas mu však získaly právě reportážní knihy, ve kterých se zabýval problematikou zemí třetího světa – Afriky a Latinské Ameriky. Díky svému instinktu a neustálé bdělosti se vždy objevoval na místech, kde se psaly novodobé dějiny, často však za cenu obrovského osobního rizika. Na problémy těchto zemí se dívá bez předsudků, se zaměřením na člověka a často přehlížené detaily.

Tenkrát v šedesátkách
Ačkoli název celého souboru Fotbalová válka se vztahuje k latinskoamerickému prostředí, dvě třetiny reportáží se týkají Afriky 60. let a zachycují stěžejní okamžiky dekolonizace. Nově vyhlášené státy se zmítají v křečích, které nezřídka končí ozbrojeným konfliktem, převratem či válkou. Mezi jinými tak čteme o ghanské cestě k nezávislosti, konžské krizi, během které se Kapuściński ocitl ve vězení, kde měl čekat na popravu, nebo problémech „francouzského“ Alžírska. Sledujeme pokusy o ustanovení afrických republik, které, jako by neměly dost vlastních starostí, slouží jako jeviště pro zástupné konflikty studené války nebo pro demonstraci něčích osobních zájmů. Za touto historickou oponou je však vidět autorův zájem o pochopení naprosto odlišné mentality, přestože situace, ve kterých se ocitá, působí na evropského čtenáře někdy až absurdním dojmem.

Když Kapuścińskému místní politici ukazují pomník dvou mužů, kteří padli za svobodu Ghany a ptají se: „A co za svobodu Polska, padl také někdo?“ (s. 25), máme pocit, že propast mezi kulturami snad ani nemůže být hlubší. Přesto nás právě takový obraz nutí ptát se sebe samých, zda zavírání očí před problémy v Africe není ještě daleko více zavíráním očí před vlastní minulostí, před skutečností, že i naše kultura je postavená na tělech našich předků.

Stejně jako v Africe, kde se nerostné bohatství a postkoloniální města střetávají s tragicky zaostalým venkovem a kmenovou strukturou obyvatelstva, nachází autor podobnou dichotomii i v Latinské Americe. Avšak zatímco africký venkov 60. let je nesourodé společenství kmenů, které stále hledají svého Gándhího, a společnost se zde od koloniálního dědictví odvracela po všech stránkách, situace v Latinské Americe je odlišná. Pokud nic jiného, spojuje malé státy uvězněné mezi Atlantským a Tichým oceánem jazyk a náboženství. A možná právě proto zde, na území obývaném potomky španělských kolonistů, hraje tak důležitou roli fotbal, jehož význam sahá daleko za hranice sportu. Tady se nehraje pro zábavu, ale o sebeurčení. Jak poznamenává Kapuściński, fotbal tu je způsob řešení i zdroj konfliktů, součást kultury i myšlení zdejších obyvatel. Kvalifikační zápas mezi Salvadorem a Hondurasem byl poslední kapkou, rozbuškou či oficiálním důvodem, proč se začala prolévat krev. Konflikt, kterého se Kapuściński osobně zúčastnil, měl však daleko hlubší důvody. Fotbalová válka je název, který se hodí pro novinové titulky, ale vlastně jen podporuje stereotypy, které o zemích třetího světa máme, a zavírá oči před skutečnými důvodu krize – chudobou, spory o zemědělskou půdu a problémy se sebeurčením, které za sebou zanechala kolonizace.

Jiná realita
Díky reportážím můžeme nahlédnout do docela jiné reality, která je ale dnes vzdálená jen pár hodin letu. Ve středu Kapuścińského zájmu vždy stojí člověk. Ačkoli společnosti jako celku je někdy obtížné porozumět, motivy jednotlivců dokáže autor popsat pochopitelně a univerzálně, takže i pro evropského čtenáře působí logicky. Kapuściński je ve svém stylu velmi věcný, nehledá senzaci, nechce získat ten či onen záběr, který se bude dobře vyjímat ve večerní relaci. Tvář společnosti zachycuje skrze jemné detaily, které nakonec rozhodnou o úspěchu či neúspěchu. Je objektivní i tam, kde by to jiní už dávno vzdali, své komentáře volí pečlivě, bez hodnotícího aspektu, bez nadřazenosti.

Text není doplněn fotografiemi, jako tomu bývá u novinových reportáží, avšak tato jejich absence vytváří prostor pro až románovou imaginaci. Kapuściński ukazuje svět takový, jaký ho nechceme vidět, plný rozdrásaných lidí v místech, která známe často jen z harmonických dokumentů o přírodě. Afrika nejsou jen gorily v mlze, ale i hořící zátarasy a politické převraty. Jen kousek od nás žijí lidé, kterým se pro tak obyčejnou věc, jako jsou boty, vyplatí riskovat život. Stereotypy zde nemají místo, a pokud se objeví, dokládá je autor mnohanásobnou osobní zkušeností.

Země třetích, čtvrtých a všech dalších světů jsou plné paradoxů, nesnesitelnou chudobu zde střídá barokní rozmařilost, nekonečnou letargii momenty stoprocentního nasazení. Přes neustálé nebezpečí však Kapuścińskému stojí za to se neustále vracet, neustrnout za stolem v kanceláři, stále dokola obeplouvat svět, místo romantiky hledat autenticitu a místo opozic spojnice.

Má cenu dnes číst šedesát let staré dějiny zemí, které někdy už dokonce zmizely z mapy světa? Zemí vzdálených nám geograficky i kulturně, historii dávno mrtvých povstalců a politiků s nevyslovitelnými jmény? Kapuściński procestoval svět v době, kdy své zápisky posílal domů poštovním telegrafem. My žijeme ve světě jiném, který, ať chceme, či ne, je globální, propojený internetem, zbožím, nemocemi. A tak je historie zemí třetího světa i naší historií – ta černá i ta bílá – a musíme ji brát v potaz při překonávání dnešních výzev. Kapuścińského texty nám neukážou vzdálené kultury v jejich komplexnosti, nedělí pozornost rovnoměrně, ale pomůžou nám pochopit, co se dnes děje nejen v regionech Afriky a Latinské Ameriky, ale i v celku světa.