Stephen King měl ke krimi, především americké drsné škole, vždy blízko. Obzvláště silné pouto má k Johnu D. MacDonaldovi, kterého dle vlastních slov objevil, když mu bylo dvanáct a ledva odrostl populárním kriminálním seriálům (díky edici Stopy zločinu částečně známým i u nás) Nancy Drew a Hardy Boys. MacDonalda později poprosil o předmluvu ke své první sbírce povídek (Noční směna) a debata nad knihou Nachová smrt údajně svedla Kingova syna Owena dohromady s jeho manželkou. King zároveň v podstatě v každé ze svých povídkových sbírek alespoň jednou do vod krimi zavítal (podobně pravidelně vzdával poctu už jen Lovecraftovi). A v pozdějších letech čím dál víc navštěvoval tento žánr i v románech. Je to případ „ztracené a znovu objevené“ bachmanovky Blaze, ale i románů jako Pan Mercedes (jehož dvě pokračování bohužel kontaminoval nadpřirozenými motivy) a částečně i Outsidera (slibného, ale o to bolestivěji nakonec nedotaženého mixu depresivní detektivky a hororu). Účast „krále hororu“ v Hard Case Crime byla tedy logická.

Poprvé se tak stalo s knihou Colorado Kid o nevysvětlitelné záhadě mrtvého muže na pobřeží jednoho mainského ostrůvku. Důsledností, s níž se vzpírá jakémukoliv vysvětlení (přirozenému či nadpřirozenému), kniha záměrně irituje a dodnes platí za jednu z nejzajímavějších (a logicky nejméně populárních) kingovek, jež později volně inspirovala televizní seriál Městečko Haven. Druhým příspěvkem se o pár let později stal Lunapark, u nás vydaný nejprve jako klasický kingovský hardback, nikoliv jako menší brožovaný formát, jak je zvykem u originálu (a jak se později stalo s českou verzí Colorado Kid). Tentokrát už King beze studu servíroval své oblíbené nadpřirozeno; především však krátký román bodoval suverénně napodobeným hlasem naivního, stále ještě romantického mladého vypravěče (a trochu tak připomenul Kingův další velký milostný příběh – čtvrtý díl série Temná věž, jímž byla kniha Čaroděj a sklo).

I v Později objevuje King hlas mladého vypravěče, tentokrát ještě mladšího. Jamie Conklin je obyčejný kluk, kterého vychovává matka Tia, literární agentka. Tedy, obyčejný… Jamie vidí mrtvé lidi. Což má určitá pravidla. Zesnulí jsou vždy oblečeni v tom, v čem zemřeli. Musí odpovídat pravdivě na položené otázky. Vyskytují se jen na určitých místech (tam, kde zemřeli; na svém pohřbu; u svého hrobu…) a po několika dnech ztratí schopnost k Jamiemu mluvit, až nakonec zcela zmizí.

Po prvních setkáních se Jamie (a posléze i jeho matka) naučí se svým nadáním žít. Dokonce díky němu zachrání matčinu živnost, když jí nadiktuje podrobnou zápletku posledního dílu populární eroticko-mysteriózní série tajnůstkářského autora, který zemřel před dokončením rukopisu, ale chlapeckému médiu vše ochotně vysvětlí a Tia, která byla autorovou dlouholetou agentkou i redaktorkou, pak stvoří dokonalý pastiš. Jenže právě tehdy musí Jamie a Tia odhalit tohle malé tajemství i třetí osobě – a to se jim v budoucnu ošklivě vymstí.

Pravda je, že Stephen King byl v posledních letech spíše svým vlastním stínem. Poslední vzepětí přišlo zhruba v období po hororu Ostrov Duma Key, kdy ve svých několika knihách kolonizoval Floridu či revidoval některá svá starší díla a postupy. Ovšem i vrcholná díla této doby – Pod kupolí, Dallas 63 nebo Doktor Spánek – měla určité mouchy, většinou slabší finále. Stále nabízela čtivé a vtahující příběhy, ale ona syrová síla knih ze sedmdesátých a osmdesátých let, případně dokonale stylově zvládnutých románů z let devadesátých, v nich chyběla. A některé knihy z posledních let už byly vyloženě zklamáním, jakkoliv obsahovaly vždy alespoň jednu silnou scénu (otcovská výpomoc synovi Owenovi v podobě románu Růženky, již zmíněný Outsider nebo loni česky vydaný Ústav, ve kterém se King inspiroval seriálem Stranger Things… který se zase předtím inspiroval kromě jiného jeho starším románem Žhářka).

Z hlediska této nevyrovnanosti výkonů je Později malým zjevením. Ano, rozsahově je to vychrtlík typický pro Hard Case Crime, nikoliv charakteristický kingovský špalek. Ale funguje od začátku do konce. Je jasné, že to bude komorní příběh, a skutečně si King vystačí se čtyřmi pěti postavami – a jedním nechutným přízrakem v podobě deus ex spiritu. Ovšem napětí je po dlouhé době cítit z každé stránky, i díky šikovné práci s flashbacky, stejně jako s nahazováním udiček směrem k věcem příštím. A především King znovu perfektně popisuje naprosto obyčejné, ale zraňující momenty z každodenního života, které působí dokonale prožitě. Jako třeba když Jamie vzpomíná na alkoholické období své matky. Nebo když nahlíží do zákulisí nakladatelské branže či dopadů finanční krize v roce 2008. Či když hrdina zjišťuje, jak moc čas a morální úpadek konkrétních lidí dokážou pošpinit hezké vzpomínky. A pro autorovy dlouholeté fanoušky je zde malý bonus v podobě manifestace nadpřirozeného zla, které dá vzpomenout na „světlíky“ klauna Pennywise ze slavného To – ostatně z tohoto Kingova opus magnum přešel do novinky i vymítací rituál Chüd.

Později se ani tak nedostane mezi nejlepší Kingovy práce. Je ale čirá radost vidět, že se i ve svém věku stále dokáže – slovy zmíněného rituálu – zakousnout do jazyka svých démonů a soustředěně odvyprávět vygradovanou i vypointovanou historku. Která navíc perfektně mixuje strach, vtip a napětí, co bude dál… A navíc si umí chvílemi utahovat sama ze sebe. Dobrá, hodně dobrá práce.