Nový román Jiřího Pehe nese zřetelné autobiografické rysy. Hlavní hrdina, úspěšný spisovatel, politický komentátor, který strávil část života v emigraci, nastupuje na začátku vypravování do letadla mířícího do New Yorku. Kvůli rakovině mu ze života nezbývá mnoho a on se jede rozloučit, zavzpomínat; počítá s tím, že do rodné země se už dost možná nepodívá. Kromě oné rakoviny mnohé Adamovy osudy kopírují položky ze životopisu autora románu, a to včetně letopočtů.

Mechanismus, který uvede vypravování do chodu – tedy setkání spisovatele s mladou ženou Natálií, která je shodou okolností zároveň badatelkou zkoumající jeho dílo – je jednoduchý, ale efektivní. Zčásti ho už ve své recenzi pro iLiteratura.cz popsala Jovanka Šotolová, proto to vezmeme jen ve zkratce: spisovatel na letišti zahlédne dívku, která ho zaujme, a náhodou pak vedle ní sedí i v letadle (dokonce v obou navazujících spojích!). Společnou cestu protagonisté využijí k diskusi o Drechslerově životě a díle. A další náhodou také odhalují, že Adam vlastně dobře zná Natáliiny rodiče. V tomto okamžiku už samozřejmě čtenář, stejně jako sám protagonista, tuší, že spisovatele a badatelku nesvedla dohromady pouhá štěstěna. Ale i když je tu těch „náhod“ trochu moc, samotná absence překvapivosti asi pro většinu čtenářů problém nebude – snad s výjimkou přece jen příliš předvídatelného závěru. Pehův román totiž není z těch, které by měly (nebo snad chtěly) překvapovat či šokovat.

Přestože Jiří Pehe věnoval svému hrdinovi mnoho detailů z vlastního života, neučinil jej postavou, s níž by čtenář její osudy spoluprožíval nebo s níž by soucítil. Spíše naopak. Čím více prchajícího spisovatele poznáváme, tím je nesymaptičtější, a to především kvůli své sebestřednosti a mírné zahořklosti. Ale i kvůli jisté suchopárnosti, jež jeho vyprávění a vůbec komunikaci doprovází. Na jednom místě hrdina knihy poznamenává: „Ego je mi už k ničemu. Najednou to všechno vidím z trochu většího odstupu… Dívám se na celý ten intelektuální provoz s jistou ironií. Obecně mám sklony se sám sobě vysmívat, ale až teď se mi zbytečnost toho všeho vyjevila v plné nahotě.“ (s. 193) Třebaže tato slova může čtenář po necelých dvou stovkách stran vnímat jako autorovo poukázání na protagonistovu neschopnost sebereflexe, zároveň si při četbě těchto řádků nelze nepovzdechnout – když už není ironie, natož sebeironie, schopen titulní pasažér, jaká škoda, že se trocha humoru v jakékoliv podobě nedostala do textu jinou cestou. Rozředila by se tak těžkopádnost, která je Achillovou patou Posledního útěku Adama Drechslera.

Tato těžkopádnost má hned několik příčin. Vyprávěním se prolínají jednak dlouhé ukázky ze spisovatelova posledního, nedokončeného rukopisu (v němž figurují papoušek Žako, golem Josille a jeden pražský byt), jednak jeho úvahy nad kdečím – ty se sice mohou jevit jako relevantní, snad i zajímavé, ale ve výsledku románu ještě ubírají na dynamice a lehkosti. Vyloženě neobratně pak působí převypravování spisovatelových děl, která autor vložil do úst oběma ústředním postavám. Připomeňme, že větší odborníky na knihy Adama Drechslera bychom hledali marně – první z nich je sám napsal, druhá protagonistka se jim věnuje v rámci studia. Přesto v konverzacích najdeme takovéto pasáže: „Psal jsem o tom v Události, pamatujete? Hlavními postavami jsou dva bratři, které osud v dětství oddělil. Jeden se protloukal, ne moc úspěšně, pokud mluvíme o jeho postavení ve společenském provozu. Nakonec je z něj bezdomovec. […]“ (s. 207) Podobně podivně vysvětluje i Natálie, když už se dostane ke slovu: „I hlavní postava Události prochází sebezpytováním a pak i čímsi jako prozřením. A v obou románech máte ženské postavy, možná jsou to vlastně andělé, které v katarzi hříšníka hrají dost důležitou roli.“ (s. 190)

Pravidelní čtenáři Peheho próz jistě rozpoznají, že Drechslerovy romány se nápadně podobají těm autorovým. Stojí to za povšimnutí, možná to čtenáře přiměje, aby se zapojil do interpretační hry, ale topornost citovaných pasáží to nijak neumenší. Ostatně i autorovy metatextové hříčky, vložené do úst vševědoucího vypravěče („Vždyť příběh Adama sledujeme a vlastně i píšeme my. Jsme kdesi nad ním a pořádně ani nevíme, do jaké míry ho jen pozorujeme, a do jaké míry ho utváříme“ [s. 197]), působí trochu vyčpěle. Snad právě ony měly románu dodat kýženou hravost, leč nedaří se.

Próza má jistě silná místa, bezpochyby mezi ně patří líčení hrdinových pokusů emigrovat. Ta jsou však v textu, kterému nechybí jen humor, ale i zábavnost v širším slova smyslu, poněkud utopená.