Je to román jako polámaná matrjoška: skládá se z vícera příběhů, jeho děj není tak úplně jednoznačný a konec zůstává otevřený. Postupně také zjišťujeme, že v textu se občas něco zatajuje, a dokonce se v něm i lže, zejména v linii, která se týká životní cesty Adama Drechslera. Drechsler je podobně jako autor této knihy veřejně činná, známá osobnost a rovněž spisovatel. Částečně autobiografický příběh (něco z uváděných skutečností lze ověřit v autorově diskusi s Markem Ebenem Na plovárně ze září 2018) prokládá Jiří Pehe četnými úvahami o životě, světě, plynutí času a o tom, co je a jak vzniká literární dílo. Přemýšlením o tvůrčích možnostech si snadno vytvoří můstek k vyprávění o velkých (či lépe: větších) dějinách. Ty běží na pozadí všeho, o čem čteme, ať jsou to osudy Adama Drechslera, nebo postav z jeho rozepsaných knih, v nichž vstupujeme ještě do příběhu jednoho pražského bytu, do příběhu o dlouhověkém papoušku Žakovi a do třetice do příběhu o golemovi. Tyto vložené epizody autorovi (potažmo autorovi, o němž autor píše) umožňují pojednat historii mnohem delší a bohatší, než nabízí jeden, navíc ještě neukončený lidský život. Papoušek i golem si mohou dovolit vidět lidstvo, ačkoli v jejich mikrosvětě zastoupené spíše jen jedinci, s potřebným – většinou pobaveným – odstupem.

„Jaký byl proboha smysl toho všeho?“ ptá se vypravěč za svého hrdinu Adama Drechslera na s. 255. Pocit marnosti se ovšem do textu vtírá už od začátku, kdy protagonista označuje své ohlížení za životem za „lítostivé sebezpytování“ (s. 13), poté co konstatuje, že je vážně nemocen, moc času už mu nezbývá, je sám, obě ženy ho opustily, děti nemá... Leč upozornění je to plané: nijak ubrečené, a ani plytké zpytování tu na čtenáře nastraženo není.

Trochu lacinou záminkou, jež dá podnět k Adamově zpovědi, je setkání se studentkou Natálií, která si ho vybrala jako téma své disertační práce. Záhy se však ukazuje, že Natálie je s objektem svého zájmu svázána více než náhodně. Nejen že setkání na letišti zinscenovala předem, nejen že si dané téma nevybrala jen tak nevinně, ale nakonec se provalí, že toho od začátku věděla víc, než přiznala.

O světě, který už není a nebude
V každém případě má Adam co vyprávět. I v jeho podání se mísí malé a velké dějiny, totiž čistě osobní linka osudu, která jeho osobu spojuje s Natáliinými rodiči, a vedle toho napínavá cesta člověka, jenž krátce po skončení vysoké školy odešel do emigrace a začínal svůj běh životem jaksi znova. Skromný, upřímný portrét mladého emigranta patří k cenným částem knihy, třeba už proto, jak se v něm jedinečné vhodně prolíná se zobecnitelným. Například když Adam popisuje, jak toužil po svobodě a jak přesně vypadá svoboda v emigraci.

V okamžiku vyprávění je ovšem Adam už světaznalý, zajímavý muž. Nachází se za zenitem svého života, což způsobila možná příliš brzká infaustní diagnóza: poznáváme ho jako člověka, který má vše za sebou a všechno ví (včetně toho, že brzy zemře). Přesto ho autor doběhne: jednu hodně důležitou věc Adam neví – a tu román tak trochu nakousne, jenže nakonec nepotvrdí. A po tom samém šému ke svému žití se očividně pídí i krásná Natálie, mladá, avšak ne naivní, naopak zodpovědná studentka, zaujatá lecčím a pátrající víc než jen po tématu své práce. Bez reptání poslouchá, nevzpouzí se, nechává se odvádět od tématu, čte, co od zpovídaného dostane za úkol, ač to s jejími zájmy právě nesouvisí. Trpělivě čeká, jestli se dozví, co potřebuje.

Adam je sice zaskočen osudem – v tuto chvíli minimálně nadvakrát –, avšak v románu jako by měl nad příběhem (nad jeho vypravěčem, či dokonce nad jeho autorem?) pořád tak trochu navrch. Svůj monolog často přerušuje, odchází, usíná, odpočívá nebo si jen potřebuje urovnat myšlenky. V těchto chvílích pouští otěže a přenechává na chvíli prostor autorovi, jenž pak může naplnit rozmanitou strukturu svého textu dalším fragmentem, tedy přivolat na pomoc papouška či golema. Ani Natálie neslouží jen jako vějička, to ona propojuje vyprávěný příběh s jinými knihami Adama Drechslera, to ona drží v rukou střípky příběhu, které Adamovi chyběly. Natálie v románu zároveň zastupuje jiné publikum, to nepoučené: vzpomínka na život za totality a v emigraci podaná přes osobní příběh staršího muže má nutně různé způsoby čtení. Především generačního čtení.

A tak tu mimochodem vyvstává otázka, jak vlastně rozumíme sami sobě, těm druhým, světu kolem, uplynulým událostem? Kolik je verzí historie a kolik je pravd? Adam je úspěšný muž, intelektuál, spisovatel. Do emigrace odešel za svobodou, pobyt v zahraničí mu ji dal, navíc se v té druhé životní šanci dostal, podobně jako Žako nebo Josille, o úroveň výš. Přesto „nevypadá šťastný“ (s. 204). Co je vlastně úspěch? Jak uchopit svobodu, když nám osobní život proklouzne mezi prsty?

Had se kouše do ocasu
Jak bylo zmíněno výše, Jiří Pehe zkomponoval román, který lze označit za autofikční. Předznamenává to ostatně už motto, kde stojí: „Některé postavy a děje v této knize jsou reálné, jiné smyšlené. Které jsou které, by snad věděl vypravěč. Jenže i on je stvořen nějakým vypravěčem, možná dokonce jednou ze svých postav.“

Text samotný je přístupný, i přes onu hru s autorskou „ozvěnou“ má tradičnější střih. Působí učesaně, ať už proto, že je psaný kultivovaným jazykem, nebo proto, že se jeho poselství neztrácí v jinotajích. Přitom je ale čtenářsky náročný. Rozhodně v mnohém ční nad běžnou úrovní zdejší prózy. Možná tím, že nepotřebuje být za každou cenu převratný a nutně originální. V tomto díle má fragmentární vyprávění jasný účel, vícevrstevnatost má svou hlubokou logiku a není na efekt. Pehe nepíše, jen aby psal, aby zpracoval jedno silné téma. Je znát, že má co sdělit a chce se o něco podělit. Cítíme, že i on si tříbí myšlenky, uklízí, co vzešlo z dlouhého promýšlení.

Pokus sesumírovat jistou životní zkušenost a popsat, co charakterizuje osudy jedné české generace, dostal v tomto díle nostalgický oblek. Marnost našeho bytí a nevyhnutelnost stárnutí je v něm však přehlušována nesmrtelným – či aspoň nestárnoucím – uvažováním o genezi literárního díla, o potřebě umění a literatury.