Kromě řady románů pro dospělé a několika knih pro děti přispěla Petra Soukupová během své spisovatelské kariéry do více než dvou desítek různých povídkových souborů, vydávaných převážně nakladatelstvím Listen. Některé z těchto textů nyní s mírnými úpravami využila ve své zatím poslední knize Věci, na které nastal čas. Nese podtitul román z povídek a sleduje několikaletý osud manželství, u něhož od počátku není tak úplně jasné, na základě čeho vůbec vzniklo. Autorka se k postavám rodiny se dvěma dětmi pravidelně vracela ještě před záměrem spojit jednotlivé texty do jedné knihy, a proto už je podle svých slov (v rozhovoru pro Host) měla vymyšlené a mohla je použít ke zpracování nového tématu.

V posledních třech románech pro dospělé se Petra Soukupová zaměřovala na kratší časové úseky, ve Věcech, na které nastal čas však sledujeme výrazně delší časový horizont. Marta v roce vetřelce, Pod sněhem i Nejlepší pro všechny jsou zasazeny do určitého časového výseku, během něhož se v životech sledovaných postav zpravidla odehrává nějaký moment krize, prozření či obratu. Věci, na které nastal čas jej obsahují také, ale ještě před ním nám autorka pomalu servíruje zblízka nahlíženou historii každodennosti, která k onomu rozkladu vedla. Nejnovější román se tak nakonec nejvíc blíží její prvotině K moři, v níž sice těžiště představuje prázdninový týden otce a jeho čtyř dcer, ale která zároveň obsahuje jednak přípravu v podobě podrobného popisu charakterů a životních příběhů všech postav od narození po inkriminovanou dovolenou, jednak závěrečnou část, líčící zbytek jejich životů.

Když se ještě na chvíli zastavíme u podtitulu románu, může nás zarazit, že nezní román v povídkách, ale román z povídek. Možná je to proto, že vypointovanější povídky najdeme spíše v první části. Tam jsou ostatně situovány ty již dříve publikované. Tato část začíná výletem odehrávajícím se bezprostředně po seznámení Alice a Richarda a končí povídkou o posledním školním dni jejich dětí před létem, které zásadně změní život všech členů rodiny. Povídky zde sdružené ztvárňují vybrané okamžiky ze života rodiny, nahlížené převážně střídajícími se hledisky Alice a Richarda, zřídka pak očima jejich dětí. Velmi často jsou to každodenní situace, ze kterých ale Soukupová tradičně dokáže vytěžit místa, kde se zakládají a přiživují vzájemná nedorozumění. O těch „větších událostech“ (narození prvního dítěte, milostný poměr, nevydařené těhotenství) se potom často dozvídáme spíš zprostředkovaně. Ve druhé části na sebe „povídky“ mnohem více navazují, takže už působí spíše jako kapitoly, a mnohem častěji tu dostává přednost hledisko některého z dětí. Chování jednoho člena rodiny významně proměňuje dynamiku všech vztahů, tempo se zrychluje a čtenář si pochutnává na hlavním chodu navařeném z ingrediencí, pečlivě připravených a dokonale nakrájených v první části. Právě proto nás nijak neuráží stereotypní chování postav (jako udržování milostného poměru s výrazně mladším partnerem či partnerkou), protože jako takové není zdaleka tak podstatné jako důkladně popsaná každodennost, která k němu vede.

Srovnání s novelou K moři je produktivní ještě z jednoho důvodu. Zdánlivé soustředění na rodinné vztahy by mohlo vyvolávat dojem, že se příběhy Soukupové odehrávají v jakémsi bezčasí. Přitom ale při zpětném pohledu pravidelně pracuje s atributy konkrétní doby, přičemž nejde jen o typ mobilního telefonu, po kterém dítě touží, ale třeba i o možnosti a způsoby komunikace nebo pracovní možnosti dospělých. Rodina je navíc celkem přesvědčivým obrazem současného způsobu života zajištěné střední třídy, ať už sem patří návštěvy obchodního domu IKEA, Richardova orientace na výkon (sportovní i pracovní), či pravidelné letní a zimní dovolené. Je to vidět v detailech, například když Alice připravuje slavnostní večeři připravenou z biomasa, jehož ceny jsou pro Richarda naprosto nepochopitelné, stejně jako na její představě, že se bude živit jako foodstylistka.

Stále aktuální je koneckonců i popisovaná nerovnováha v péči o děti a domácnost, což je stereotyp, který se sice postupem času proměňuje, ale ve veřejném prostoru je ještě zakořeněn. Jde dokonce o jedno z klíčových témat knihy a rozhodně mu svědčí, že Soukupová nemá ve zvyku dívat se na věci černobíle či jednostranně. Tradičně je ale autorsky nejsilnější ve vykreslení sourozeneckých vztahů. Obecně zkrátka umí postavy dětí, obzvláště při zachycování pocitů a myšlenkových pochodů, které se jim, na rozdíl od dospělých, valí hlavou zcela nekoordinovaně a bezprostředně a dějí se všechny najednou. Mezi Kájou a Lolou tak vedle sebe současně existují hádky, naschvály, závist, ale i vynořující se pevné, přestože nekomentované spojenectví. Rozhodně to není žádná idyla, k níž by mohla zdánlivě a trochu ironicky odkazovat zvolená jména, totožná se jmény hrdinů seriálu o dvou sourozencích, jejž pravidelně vysílá (v románu ostatně uvedené) veřejnoprávní Déčko.

V zásadě je to stále stejný koktejl neporozumění, sobectví, nedostatečné komunikace, ale i zranitelnosti a lidskosti. Autorka si drží a místy snad i vylepšuje svůj úsporný styl, kdy nechává hovořit situace, a její postavy nadále vládnou schopností vést autentický dialog. A třebaže Věci, na které nastal čas zase až tolik nepřekvapí, rozhodně přinášejí zase o trošku jiný kousek jedné a téže skládačky, na které Soukupová během let své spisovatelské kariéry pracuje. Můžeme jí sice vyčítat, že neumí vykročit úplně novým směrem, ale otázka je, zda bychom to po ní vůbec měli chtít. Navíc se do budoucna třeba ukáže, že ani ta každodennost rodinných vztahů není pořád tak úplně totožná.