Petra Soukupová působí na české literární scéně už více než deset let a za tuto dobu se etablovala jako jedna z nejúspěšnějších českých autorek. Každá její ohlášená kniha je tedy logicky provázena velkým očekáváním. Pro titul Nejlepší pro všechny to platí dvojnásobně, protože mu těsně předcházela kniha Kdo zabil Snížka?, umístěná do stejného místa a času.

Propojení dvou samostatně fungujících knih stejnou postavou či událostí není v české literatuře nic nového. Vzpomeňme například novelu Synáček Jaroslava Havlíčka, působivé vykreslení osudu muže, který je sice výraznou, avšak stále jen vedlejší postavou slavných Petrolejových lamp. Podobné vypravěčské hry najdeme v hojné míře třeba u Josefa Škvoreckého. Co už tak časté není, je autorský záměr, který vznik obou nových titulů Petry Soukupové provázel. Od začátku byly psány současně (autorka v několika rozhovorech potvrdila, že práci na obou textech střídala) a od začátku bylo pomýšleno na společné vydání. Do hry se tak dostávají mimoliterární okolnosti a nepopiratelný marketingový potenciál, což ovšem nutně nemusí znamenat nic negativního. Na rozdíl od mnoha „bestsellerů“ dnešní doby, které očištěny od marketingového pozlátka zůstávají (pod)průměrnou žánrovou záležitostí, je v tomto případě reklama skvělým sluhou. Společné čtení totiž oběma knihám svědčí a čtenáře obohacuje.

Čtenář s výlučným postavením

Jednoduchý příběh dětského pátrání Kdo zabil Snížka? se stává jednou z epizod v životě desetiletého Viktora po tom, co jej matka přestěhuje z Prahy k babičce na vesnici. Dětská kniha předznamenává nosná témata knihy pro dospělé: dítě vychovávané u babičky (kvůli jeho průšvihům, nebo kvůli matčině herecké kariéře?) či milostný poměr matky samoživitelky s babiččiným sousedem. Dospělý, pokud je obeznámen se Snížkem, se potom v Nejlepším pro všechny setkává s důvěrně známými postavami a vzhledem k tomu, že s jeho znalostí není dopředu počítáno (vždyť nejde o pokračování), získává pocit nadstandardní znalosti fikčního světa, a díky tomu i jisté výlučnosti. Posiluje se tím navíc i jeho vnímání bohatství a intenzity Viktorových nově vznikajících přátelství s místními dětmi.

Dětský vypravěč dětem i dospělým

Protože je Viktor jedním ze tří vypravěčů románu, nabízí spolu se stejně starou vypravěčkou Martinou z knihy Kdo zabil Snížka? srovnání dětského vypravěče v knize pro děti a pro dospělé. Pro oba dětské hrdiny (i pro dětské hrdiny Petry Soukupové obecně) je typická autentická přímočarost a nezatíženost společenskými konvencemi, a tak jsou si vypravěči stylově velmi podobní. Je však patrné, že Martina z dětské knihy se oproti Viktorovi z knihy pro dospělé vyjadřuje v jednodušeji vystavěných souvětích. Zároveň ji Viktor přesahuje i v šíři svého vypravěčského záběru – zatímco Martina se soustředí výhradně na záležitosti kolem Snížka či kamarádů a případným „dospěláckým“ potížím věnuje jen poznámku, aniž by se jimi hlouběji zabývala, Viktor skrze záznam běžných a subjektivně popsaných situací nabízí mnohem komplikovanější obraz rodinných vztahů.

Střety rodinné i generační

Předcházející autorčin román pro dospělé Pod sněhem představoval po triptychu Zmizet a zejména po deníkové stylizaci románu Marta v roce vetřelce návrat ke konfrontačnímu vyprávění většího počtu hrdinů, jaké jsme u Soukupové ochutnali už v prvotině K moři. Ve stejné tendenci pokračuje i Nejlepší pro všechny, jen s tím rozdílem, že postav je méně a jejich komunikační nedorozumění vyplývají nejen z prožívaných situací, ale i z generačních odlišností. Viktor, Hana a Eva. Pražský chlapec zvyklý trávit hodiny u počítačových her, herečka s touhou konečně profesně prorazit a vdova naplňující svůj čas pečením koláčů. Tři vypravěči, tři pohledy na svět, tři představitelé své generace. Pro Petru Soukupovou je typické, že nechá své postavy zabývat se pouze vlastním omezeným pohledem na svět. Čtenáři se tak často dostává zevrubného popisu kuchařských technik či prací na zahradě, ale málokdy snahy o přesáhnutí vlastních obzorů. Z toho pramení ona autentická nedorozumění, která čtenáře nemilosrdně vláčejí románem. Text se tváří, že plyne chronologicky, ale přitom se doba vyprávění jednotlivých aktérů překrývá, a konfrontace je tak dvojí – jednak ta otevřená, plynoucí z dialogů, jednak ta, která vychází z rozdílného vnitřního prožívání a kterou může reflektovat pouze čtenář.

O dílech Petry Soukupové se někdy říká, že se odehrávají v politickém a společenském bezčasí, a to právě kvůli orientaci na rodinné vztahy a každodenní činnosti, nicméně témata, která přicházejí s posledním románem, rozhodně mají aktuální platnost. Právoplatnost rozhodnutí dát přednost kariéře před každodenním trávením času s dítětem či postupné fyzické i psychické chátrání, které u rázné postarší ženy vyvolala nečekaná smrt manžela, nejsou prvky, s nimiž bychom se v české literatuře setkávali jako na běžícím páse. Rodinné vztahy stále jsou a pravděpodobně i budou tím hlavním v tvorbě Petry Soukupové, autorka však ukazuje, že repertoár možných kulis a postav je zatím dostatečně pestrý, aby nacházela nová témata a nevyčerpávala sama sebe. Společný koncept obou knih z loňského podzimu je důkazem toho, že Soukupová má stále co říct.