Petra Soukupová píše smutné knihy. Jsou plné neporozumění, domnělých i skutečných křivd, hádek a neochoty k pochopení druhého. Neutěšený dojem z jejich četby ještě posiluje skutečnost, že autorka se pohybuje výhradně na poli rodinných vztahů, tedy vztahů nejdůvěrnějších a současně nejkřehčích. Zároveň to však jsou v kontextu současné české literatury knihy jedinečné.

V nové próze nazvané Pod sněhem Soukupová opět rozehrává drama jedné rodiny, přičemž způsobem zpracování a zvolenou perspektivou se částečně vrací ke své prvotině K moři. Zatímco v povídkové knize Zmizet jsou rodinné vztahy nahlíženy optikou dětských hrdinů a deníkový román Marta v roce vetřelce přináší pohled dospívající dívky, ústředními postavami prózy Pod sněhem jsou tři dospělé ženy, sestry, z nichž dvě už mají vlastní děti. Děj knihy je prostý a odehrává se během jediného dne. Sestry se vydávají do domu svých rodičů na oslavu otcových narozenin. Neshody a kolize, k nimž cestou (a pak i na samotné oslavě) dochází, však neslouží jako základ pro humorné situace a scénky. Účelem krátkých, ostře pointovaných kapitol, vystavěných s citem pro detail a schopností dosáhnout na malé ploše dramatického účinku, je především vystihnout, do jaké míry spolu postavy (sestry mezi sebou, ale také, což je ještě více skličující, matky – a otcové – se svými dětmi) nejsou schopny komunikovat a vzájemně se pochopit, ať už se mluví o tom, zda dětem koupit, či nekoupit hranolky, nebo se řeší odlišné postoje k partnerským vztahům.

Toto neporozumění se vyjevuje v dialozích, tedy přímo, nikoliv skrze pohled vypravěče. Soukupová dokáže pomocí dialogů vytvořit dokonalou iluzi přirozenosti a nezprostředkovanosti dění. A ještě víc než z pouhých dialogů čerpá text sugestivitu z umně vytvořeného napětí mezi tím, co si postava myslí, co má na jazyku, ale nakonec neřekne, a co naopak vysloví, tedy z napětí mezi dialogem, který mezi sebou postavy vedou, a vnitřním monologem každé z nich. Hlavní dějovou linii navíc autorka prokládá krátkými retrospektivními party, v nichž každá ze sester vzpomíná (tyto pasáže jsou narozdíl od ostatního textu vyprávěny v první osobě) na své dětství, přičemž na tomto dětství jsou tím nejpodstatnějším traumata, která v něm koření (například nenaplněný vztah k otci, neustálá snaha získat jeho uznání) a v nějaké formě přetrvávají i do dospělosti. Podobným způsobem, v částech odlišených kurzivou, je čtenáři zprostředkován i život matky tří sester, který vytváří paralelu k jejich životům.

Rychlé střídání replik a koncentrovanost děje způsobují, že text je hutný a že je těžké se od něj odtrhnout. Tento magnetismus má však i hlubší, skrytější důvody. Ze světa, do kterého se čtenář při čtení ponoří, jako by nebylo úniku; neexistuje nic, co by aspoň na chvíli odvedlo pozornost od neustálých hádek, osočování a skrytého zoufalství, jež se zde odehrávají. Je to způsobeno charakterem fikčního světa, jehož nejvýraznějším atributem je přísná ohraničenost či snad až stísněnost. Ta se týká prostoru, na kterém se děj odehrává (auto, benzínka, dům, okolí domu), samotného děje (nejčastěji jde o banální, běžné úkony jako vaření, konzumování jídla, oblékání) a také myšlenkového obzoru postav, který končí u osobních ambic a tužeb a do něhož téměř neproniká vnější svět ve formě dějinné, společenské či politické situace, jež by se odrážely například v jejich světonázoru či duchovním směřování. Soukupová se soustředí výhradně na zaznamenávání toho, co postavy právě prožívají a co si právě myslí, a zcela tak rezignuje na snahu poskytnout pomocí jakéhokoliv literárního prostředku výklad, reflexi, pohled z odstupu či z jiného úhlu. Efekt této metody je nebývalý – text se nečte, ale prožívá.

Petře Soukupové se v knize Pod sněhem podařilo z mála vytěžit mnoho. Na okleštěném prostoru ztvárnila nejen propletené předivo životů tří, respektive čtyř žen, ale i drama lidské každodennosti utopené v žabomyších válkách, čísburgrech, sobeckosti a nepochopení. Je to svět tísnivý, udušený sám sebou –  ale fascinujícím způsobem zformovaný.