Už podruhé v řadě Petra Soukupová staví do centra vyprávění běžnou čtyřčlennou rodinu. Ale zatímco ve Věcech, na které nastal čas (2020) sledujeme vývoj nepříliš fungujícího manželského vztahu, hlavním tématem nejnovějšího románu Nikdo není sám jsou mezigenerační vztahy, stárnutí rodičů a vlastně i rodičovství jako takové. Zdaleka největší prostor ve vyprávění má ředitelka knihovny Veronika, která vede celkem spokojený život. Žije v Praze v harmonickém manželství s Michalem, a přestože její dospívající děti Míša a Mája (ta především) už tak úplně nevyhledávají její náruč, rodina funguje docela stabilně. Možná i díky tomu, že Veronika je odhodlaná k výchově přistupovat jinak než její vlastní rodiče, k nimž společně s rodinou jezdí pouze z povinnosti. Alespoň dokud nepřijde nečekané úmrtí, které dynamiku celé rodiny převrátí. Z postaršího soběstačného manželského páru, jenž ví nejlíp, jak se má co dělat a jak by to mělo na světě i v rodině fungovat, najednou zůstává jeden osamělý člověk, který si nedokáže tak úplně poradit, i když to popírá.

Podobným tématem se Soukupová zabývala už v románu Nejlepší pro všechny, kde si vyprávění rozdělují tři postavy – tři zástupci jednotlivých generací –, desetiletý Viktor, jeho maminka a babička. Přestože i tam se autorka dotýká tématu partnerova oslabení ztrátou druhého, důsledkem čehož jsou pro okolí čím dál viditelnější známky stárnutí, v Nikdo není sám jde Soukupová více na dřeň a více zohledňuje generační rozdíly. Možná je to proto – a zde už budeme prozrazovat –, že tím, kdo odejde první, je nečekaně Veroničina matka. Rozdělení rolí v „tradiční rodině“ jejích rodičů pak dokonale ilustruje situace, kdy otec nosí od řeky jednu rybu za druhou, ale všechny jeho úlovky svorně hnijí v lednici, protože je nikdo neumí zpracovat. 

Smrt jednoho z rodičů jako téma není v české literatuře žádná velká výjimka, najdeme ho u Jana Balabána, Hany Andronikovy nebo u Emila Hakla – v hrdinovi tato situace většinou spouští proces, jímž se nějakým způsobem vyrovnává s rodičovou osobností, snaží se přijít na kloub vzájemnému vztahu a při tom je nucen si připustit, že ke smrti se nakonec blíží i on sám. Soukupová na to jde trochu jinak – přestože Veronika se zemřelou matkou dál hovoří ve vnitřních dialozích, kdy matka představuje kritický a obviňující hlas v její hlavě (částečně ztělesňuje hrdinčiny vlastní strachy a obavy, částečně vychází z její povahy), metaforickou rovinou skutečnosti, že právě přišla o rodiče, se zas až tolik nezabývá. Naopak řeší spíše praktickou stránku věci; najednou je vržena před nutnost postarat se o otce v pokročilém věku, u něhož se začínají čím dál víc projevovat zdravotní obtíže, na něž je třeba brát zřetel, a to vše skloubit s prací a péčí o děti, které se rovněž zaplétají do čím dál větších potíží. 

Vztah mezi rodičem a dítětem se tu odvíjí ve dvou rovinách. Dalo by se říct, že pro Veroničinu generaci příznačně. Vzhledem k všeobecnému zvyšování věku, kdy se člověku narodí první dítě, není zas taková výjimka, že se musí starat o rodiče a o děti zároveň. V jeden okamžik tak vnímáme roli Veroniky jako dcery a její vztah k otci – vztah, který vlastně skoro neexistuje, protože o veškerou komunikaci se starala matka – a zároveň její roli matky a vztah k oběma dětem. Popisované mezigenerační rozdíly však už zdaleka nejsou jen otázku věku, ale zrcadlí se v nich i to, jak se proměňuje společnost. (A je velmi zajímavé sledovat, jak se tento aspekt začíná u Soukupové objevovat čím dál víc.) Veronika reprezentuje liberální typ rodiče, který nechce opakovat autoritářské postupy, jež si pamatuje z dětství. Jakkoliv ale chce stavět svůj vztah s dětmi na důvěře, respektu a komunikaci, v určitém věku dítěte nastanou situace, kdy rodič nutně zažívá pocity selhání. Protože nikdo vlastně nakonec neví, jestli to, co dělá, dělá správně.

Při pohledu na romány Petry Soukupové je rovněž zajímavé, jak pracuje s perspektivou vyprávění. Obvykle, ne však výlučně, je pro ni specifické, že dává prostor více postavám, a čtenář tak může sledovat, jak na sebe jejich představy a prožívání narážejí. A nezáleží na tom, jestli k tomu používá er-formového vypravěče, nebo nechává postavy hovořit v první osobě. Poslední dobou jako by ale Soukupová důkladněji zpracovávala konkrétní témata. V Nikdo není sám tak upouští od toho, aby dala hlas všem postavám ve vyprávění, a nechává promlouvat jen Veroniku a děti, a poukazuje tak na různé generační zátěže především ženských hrdinek. Jak protivnému a vlastně docela odpudivému dědečkovi, tak chápajícímu manželovi do hlavy ani jednou nenahlédneme. Snad proto poslední jmenovaný popuzuje některé čtenáře i recenzent(k)y svou chápavostí a trpělivostí. Ano, jeho postava vzhledem k absenci vlastní perspektivy nepůsobí tak plasticky jako ty ostatní, ale je skutečně tak málo uvěřitelný proto, že toho s hrdinkou tolik vydrží? Poskytovat oporu v okamžiku, kdy partner bojuje sám se sebou a životními okolnostmi natolik, že ani nedokáže plnit základní povinnosti, by v ideálním světě mohla být i definice manželství, klidně namísto té, že správná manželka každý večer servíruje dětem teplou večeři. 

Co ale v knihách Soukupové spolehlivě zůstává, je naprosto suverénní vyprávění z pozice dítěte. Ač se v závislosti na společenském vývoji trochu proměňují kulisy i zájmy mladší generace (veganství, vtipná videa na TikToku atd.), dětská a dospívající mentalita se Soukupové daří ukázkově. A to přesto, že zde místy působí především jako zrcadlo a zmnožení pohledu na to, co prožívá matka. Jako kdyby právě děti ilustrovaly, jak se původně harmonická domácnost tříští. Neznamená to, že by neměly vlastní dějové linky. Mája kromě přijímaček na střední školu (v jejím příběhu Soukupová dobře odhadla, jak bude situace deváťáků v nejbližších letech vypadat) řeší vzhled, stravování, ale i první lásku. O dva roky mladší Míša to má o něco jednodušší, nejradši jezdí na skejtu a trochu ho otravuje, že se s ním chce přátelit nepříliš populární spolužák. Příběh mladšího syna se ale začíná pořádně rozjíždět až na konci, a přestože mechanismus šikany na základní škole dokázala Soukupová zachytit velmi přesvědčivě, spleť událostí i finální rozhodnutí, které se s překvapivou rychlostí odehrají na konci románu, působí trošičku účelově a nedotaženě. Obzvláště po zevrubném popisu každodennosti předchozích týdnů. Ale možná byla i tato rychlost záměr. Z knihy si totiž můžeme mimo jiné odnést to, že v určité chvíli je potřeba se definitivně rozhodnout, kde je hranice, za níž při péči o druhého popřeme sami sebe.

Bylo by nesmyslné čekat, že nás další kniha Petry Soukupové nějak závratně překvapí. Koneckonců to ani nepotřebuje. Je ale zajímavé sledovat, jak hledá stále nové úhly, z nichž lze rodinnou každodennost nasvěcovat, i jak se za ty roky v jejích knihách pomalu začíná zrcadlit to, že se ona každodennost celospolečensky proměňuje.