Aleš Kauer je výtvarník, básník, performer, zakladatel bibliofilského nakladatelství Adolescent, několika avantgardních hudebních projektů, organizátor kulturních akcí a literárně-hudebního festivalu Kvílení. Graficky a výtvarně doprovodil mnoho knih a časopisů. V současné době úžeji spolupracuje s Horáckým divadlem. Básně a texty publikoval například v A2, Hostu, Tvaru, Welesu, Glosolalii, Revue Prostor, Artiklu… Občasnými hudebními recenzemi přispívá na portál Deník Referendum. Jeho básně byly přeloženy do angličtiny (Natálie Nera), španělštiny (Emilio Paz), polštiny (Jarosław Pastuszak), ukrajinštiny (Krystyna Kuznietsová), slovinštiny (Taťjana Jamnik) a maďarštiny (Csehy Zoltán) a publikovány v zahraničních literárních časopisech a antologiích. Výbor z jeho juvenilních básní vydalo nakladatelství Kniha Zlín v roce 2011. Poslední básnické sbírky mu vyšly v nakladatelství Adolescent: VNĚ/MNĚ (2014) a HappyEND (2020). Na Bandcampu jsou ke slyšení cykly jím zhudebněných básní Heron (Ivan Martin Jirous), ERTH (Olga Stehlíková) a Imaginists (Sergej Jesenin).

iLiteratura: Vaše umělecká tvorba je bytostně spjatá s nakladatelstvím Adolescent, které jste založil v roce 2007 v Šumperku. V rámci jeho činnosti jste se mimo jiné zaměřoval na zviditelnění tamějších básníků. Po několika letech se ale nakladatelství společně s vámi přestěhovalo do Jihlavy. Proč ta změna?
Aleš Kauer: Můj přítel je herec, „kočujeme“ tedy společně do míst, kde má zrovna angažmá. Ke klasickému divadlu patří kamenná budova. Já mám nakladatelství v počítači. A tiskárny jsou dnes téměř v každém městě.

iLiteratura: Centrum Vysočiny oživujete pořadatelskými aktivitami, což potvrzuje i minulý rok, kdy proběhl již čtvrtý ročník literárně-hudebního festivalu Kvílení. Jak se dělá umění v tomto městě? Má poezie v Jihlavě své publikum?
Aleš Kauer: Věnuji se kultuře v našem městě poměrně dlouho a je zajímavé pozorovat, jakými vlnami prochází. Jsou roky, kdy chodí hodně lidí, a jsou léta, kdy jich chodí pět, šest. Nejsem přehnaný altruista, těmi akcemi myslím hodně i na sebe. Nelze tady dělat jen čtení, to by skutečně nikdo nepřišel. Je nutné to propojit s hudbou, výstavou, zapojit víc účinkujících, aby přišel alespoň okruh jejich známých. Divák-posluchač je důležitý! Ale nemohu se ohlížet jen na něj. To bych nic neudělal. Na happening nazvaný LGBTQ vs. Polsko přišli tři lidé. Přitom to bylo, troufám si tvrdit, tak zajímavé! Divák-posluchač tím vysílá jednoznačný signál – nedělej to, nezajímá mě to. Tomu nelze podléhat.

iLiteratura: Ve zmiňovaném regionu je v kontextu české poezie na co navazovat. Už jen ta jména: Březina, Deml, Reynek nebo Jirous. S posledně jmenovaným jste před nedávnem vedl jakýsi imaginární rozhovor na dálku, když jste v rámci své nahrávky HERON zhudebnil některé jeho básně a proslovy. Sám jste k tomu ale řekl, že to nemá být poklona a slepý obdiv. Přesto se nemůžu nezeptat: jak k vám promlouvá, či nepromlouvá tato bohatá básnická tradice…?
Aleš Kauer: Ano, tradice na Vysočině je ohromující. Nemyslím si ale, že by měla nějak zavazovat. Minulost je tu hodně spojená s katolictvím. Já žiju otevřenou přítomností a z minulosti se snažím poučit, ale mě jako homosexuála katolické prostředí několikrát odmítlo, nadále odmítá a ponižuje. Byl jsem donucen se vyhranit. Církev mi doslova zastiňuje pohled na Boha. Je to těžké. Ale necítím hněv nebo zášť.

iLiteratura: Rozumím, ale třeba papež František nedávno projevil a projevuje i nadále vůči homosexuálům nevídanou toleranci. U nás mě napadá například katolický kněz a teolog Tomáš Halík, který je rovněž v těchto otázkách velmi progresivní. Nevnímáte alespoň u těchto jmen nějaký posun k lepšímu?
Aleš Kauer: Papež František je myšlenkově svěží, bezpochyby. Ale svůj názor řekl mimo kostel. Tuším, že to bylo v nějakém dokumentu. Tedy prostřednictvím světského média. Proč? Má strach? A z čeho? Tohle mě mrzí nejvíc, to podprahové mlžení, strach z absolutně neopodstatněných důvodů. Gayové jsou pro kulturu obrovským přínosem. Taktéž translidé, kteří o sobě mohou dát vědět teprve v posledních letech, aniž by jim hrozilo ponižování a výsměch. Progres v hudbě reprezentují dnes právě oni: Arca, Sophie, Anohni, Beverly Glenn-Copeland…
Tomáš Halík prošel velkou obrodou. Ale pak tu máme staré, nemocné, ale mocné, ješitné muže: Zeman, Klaus, Duka, Piťha… Pro ty dál budeme homosexualisté, neomarxisté a já nevím co ještě.

iLiteratura: Jste typ básníka, který se nebojí propojovat poezii s jiným druhem umění. V době karantény pravidelně přispíváte na internetové servery četnými live přenosy z prostředí svého bytu, kde zhudebňujete texty básníků, jako jsou Hans Arp, Jiří Dynka či Eugénio de Andrade. Krom toho jste i výtvarník a grafik. V jednom rozhovoru jste však řekl, že se v ničem necítíte stoprocentně jistý. Platí tato tvůrčí nejistota pořád?
Aleš Kauer: Ano, nejsem si jistý v ničem a ničím! Ale jsem velmi zvědavý člověk. Mě baví objevovat, osahávat, pozorovat, poslouchat. Zajímá mě proces. Z dobrého nápadu dovedu žít měsíce. Jak jsem už někde psal, budoucnost vidím v lehké žánrové roztěkanosti, v lidech pohybujících se na pomezí žánrů. V tvůrcích schopných do hudby, poezie, výtvarna implementovat – i náhodně – jiné, neotřelé prvky.

iLiteratura: Když ještě na chvíli zůstaneme u vašeho nakladatelství: kromě svých sbírek pravidelně vydáváte knihy současných básníků. Mohl byste vyjmenovat tituly, na které jste nejvíc pyšný? A na co se můžeme těšit v letošním roce?
Aleš Kauer: Nechci být konkrétní, bylo by přece správné vyjmenovat všechny, které jsem vydal. A to by byl dlouhý seznam.
Letos vyjde, pokud to okolnosti dovolí, dokončený triptych básní Radka Štěpánka s názvem Vichřice. V rámci Prague Pridu nabídneme Walta Whitmana v aktuálním překladu Sylvy Ficové. Rozšiřujeme edici nakladatelství Adolescent, nazvali jsme ji Nova et cetera, po vzoru edice Josefa Floriana Nova et vetera. Bude reflektovat básníky vztahující se k Vysočině. Jako první by měl vyjít Periskop Jan Spěváčka. A k závěru roku se velmi těším na debut Eleny Pecenové.

iLiteratura: Vaši poslední sbírku HappyEND, která vyšla v minulém roce, označila literární kritička Olga Stehlíková za jedno z nejdojemnějších, nejdrsnějších a nejkresebnějších vyznání lásky k matce, kterého se lze dočkat v soudobé české poezii. Jak se vám tato slova čtou?
Aleš Kauer: Když slyšíte tato slova z úst naší první dámy kritiky, jste nejdřív překvapen, pak dojat a nakonec vyděšen. Protože nevíte, zda ještě někdy budete schopen navázat…

iLiteratura: I pro mě osobně ze sbírky čiší velice silná konfese. Vyrovnáváte se tam s řadou životních situací, které asi nebyly jednoduché. Jak těžké bylo se do těch normalizačních let dospívání vracet? Mělo to ve vašem případě terapeutický efekt?
Aleš Kauer: Děkuji. Terapie to nebyla. Když jste citlivý gay dospívající v devadesátých letech na maloměstě, jste tak otřískán životem, že si přece nenaděláte do kalhot…
Ale co mě spíš překvapilo? Kolik ve mně zůstalo kalu. Říká se, že člověk si pamatuje jen to dobré. V mém případě to tak není.

iLiteratura: Cyklus básní HappyEND můžeme hodně zobecněně označit za „queer poetiku“. Vaše poezie v určitém typu čtení patří k básnické linii reflektující vztah k genderu. Jak se k těmto literárně-uměleckým škatulkám stavíte a znamenají pro vás vůbec něco?
Aleš Kauer: Gender je pro mě sociální pojem. Píšu vždy na základě vlastních zkušeností. A snažím se skrze své odlišné vnímání vyhmátnout konflikt.
Je jednoduché říct, že muži podělali, co se dalo. Ale já nechci další příkop a ublížené na obou stranách. Dlouho tvrdím, že svět potřebuje cítit ženskou, možná přesněji mateřskou něhu. Už jen pohled na současné politiky je dávno za hranicí směšnosti! Téměř čtvrtina jednadvacátého století je za námi. A jako by se v myšlení nezměnilo vůbec nic. Dokonce se vracíme.
Při loňské návštěvě Prague Pridu jsem zašel i na několik přednášek pojednávajících o genderové lingvistice. Bylo velice zajímavé uvědomit si, jak je čeština maskulinní. Neuvědomíte si to, dokud vám to někdo neukáže zvnějšku. Pak jsem potkal člověka, který o tom velmi zajímavě dovede mluvit, přemýšlet a také psát. Věřím, že první non-binární sbírka poezie by mohla být brzy na světě. Asi to poprvé bude slovní hra o hledání nějaké nové identity. Nevím. Ale vnímám to z tohoto úhlu pohledu jako velmi vzrušující.

iLiteratura: Zatímco třeba seriály na Netflixu v současnosti doslova přetékají tématy věnujícími se komunitě LGBTQ, v české poezii se rozhodně o žádný mainstream nejedná. Napadá mě jen pár jmen básnířek jako Jana Orlová, Magdaléna Šipka, Marie Feryna. Jak podle vás tyto tematické aspekty do naší poezie prosakují?
Aleš Kauer: Tady samozřejmě nejde o módní nebo společenský výstřelek, jak občas slýchávám z konzervativnějších kruhů, tady jde o napravování chyb. Čímž se logicky situace trochu vychýlí a zviditelní.
Vnímám tyto skutečnosti moderně, proto se mi ani nechce přemýšlet o tom, do jaké míry prosakuje tematika LGBTQ do české poezie. Já bych nejraději onu zkratku už nepoužíval. Společensky to ale ještě není možné. Rád bych viděl obyčejný, vstřícný postoj a respekt. Když se ale podíváte kousek za hranice, do Maďarska, a vidíte plíživé tažení proti translidem se snahou je právně „vymazat“, znovu vám zůstanou oči pro pláč a mnoho otázek, na které se bojíte odpovídat…