Básník, výtvarník, nakladatel a hudebník Aleš Kauer je v kontextu soudobé české poezie zvláštním samorostem. Sbírky českých básníků (Radek Štepánek, Marie Feryna, Radek Fridrich) i své – v „podomácké“ výrobě, připomínající ziny – vydává ve vlastním nakladatelství Adolescent, které sídlí v Jihlavě. Město Aleš Kauer mimo jiné oživuje i pořádáním různých aktivit, například v minulém roce zde díky němu proběhl už čtvrtý ročník literárně-hudebního festivalu Kvílení.

Navzdory šíři své umělecké činnosti je ale Kauer především básníkem, což dokazuje jeho poslední vydaný titul happyEND. Ten lze označit – jak už to v Kauerově případě bývá zvykem – za ryzí bibliofilii, k níž neodmyslitelně patří specifické výtvarné provedení. Čtenáře na první pohled upoutá obálka s černobílou fotografií, zobrazující ruce vynořující se z moře. Ty se toužebně pnou k vytištěnému názvu sbírky, přičemž slovo „END“ je do papíru vyřezané, a skrze ně tak prosvítá další, bronzově zabarvená stránka. Sbírka je navíc prokládána Kauerovými jemně erotickými kolážemi, zobrazujícími polonahé mužské figury. Komplexitu knihy pak doplňuje tzv. verbalizovaný soundtrack, který je k cyklu básní přiložen. Tento mixtape různých skladeb, jimiž se při dopisování sbírky nechal ovlivňovat, autor sám sestavil.

„Opouštím tě jako disk / v rytmicky fázovaném pohybu, / v choreografii diskobola / s lehkou bizarností / a vášní pro detail,“ čteme v první části sbírky, nazvané Haiku Lips, která v impulzivně tryskajících verších metaforicky reflektuje fyzické zrození básnického subjektu. Ocitáme se v matčině lůně, z něhož musí být každý člověk násilně vyjmut. Zpřetrhané spojení s matkou („Později se zraní, / později se to zvrtne, / samo od sebe oderve, / pupeční šňůra kolem krku“), asociující první básníkovu jizvu, zůstává navždy vryto do jeho vědomí. Po narození přichází reflexe dospívání (část Paper Boy), v němž autor skrze divoké prožitky slovně osahává vlastní identitu. Kauerova energická, košatá řeč popisuje stavy rozepjaté mezi vášnivými extázemi a existencionální nicotností. V obou polohách ale smyslně kráčí po ostré hraně bytí, mimoděk reflektující temnou dobu normalizace, do níž se vrací, aby stvrdil svůj coming out: „Moje kresby se pokusily o sebevraždu. / Mou orientací se zabývaly stihomamy mé mámy. / A kvůli nahatým klukům ve spodním šuplíku / tu pravidelně bývala razie.“

Ryze konfesní poetika neustupuje ani uprostřed sbírky, v části Symbolické násilí, jež se v až terapeutickém nádechu vyrovnává s otcovým neporozuměním: „‚Heroes‘ je taky o srabech, / o vašich mužích, již neudělali nic pro to, / aby zůstali v našich očích hrdiny.“ Specifická je pak i následující báseň Palette color, přímo parafrázující slavnou část Kvílení od Allena Ginsberga z poloviny padesátých let: „Viděl jsem miliony natupírovaných hlav / tvé generace, mami! / Zničené systémem. / Oči podlité alkoholem. / Pod sušáky, s elektřinou ve vlasech, […] Zatímco muži / plešatěli hrůzou zodpovědnosti / za zvěrstva, která napáchali. / Desítky milostných příběhů, / citací z periodik. Manifestů / a vnitřních hlasů, / které neříkaly vůbec nic,“ čteme litanicky deklamované verše, které jako by nutily čtenáře, aby je vyřkl nahlas. Kauer se v nich vyznává z bezmezné lásky k matce – kadeřnici –, do jejíhož typicky ženského prostředí je báseň situována. Využívá zde dokonalou intimitu místa, v němž se lidé obnažují a vyznávají se ze svých trápení, tužeb nebo mluví jen tak do větru, aby si ulevili. Právě motiv kadeřnictví se stává bujnou metaforou – jeho návštěvníci (mluvící hlavy) vytvářejí letmou skrumáž pocitů a prchlivě horlivých momentů. Všechny ty miliony hlav se přesto básníkovi – pečlivému pozorovateli – zajizvily nadobro v paměti a staly se „jablky nasycenými jedovatými barvami“. Ty se nakonec slévají do vnějškových atributů celé společnosti s jejími patriarchálními hodnotami.

Kauerovo básnění koketuje s dost zavádějícím označením „queer poetika“, která reflektuje aspekty sexuální a genderové identity neheterosexuálních menšin jak na introspektivní, tak na společenské úrovni. Tyto roviny se odrážejí rovněž v autorově poetické řeči. I proto se Kauerovy verše skrze osobní konfesi stávají často excentrickými až teatrálními, záměrně stylizovanými až artificiálními, což ale není výtka. Jde o strategii, jak důvěrně promlouvat o onom začarovaném slůvku „autenticita“. Kauerovi se navíc povedlo napsat sbírku, kde se niterný živel poezie nenásilně potkává s jejím společenským aspektem, což je úkaz čím dál více patrný u mladší generace básnířek a básníků, jako jsou Magdalena Šipka, Kristina Láníková nebo Marie Feryna.