Poezie Ivana Martina Jirouse je poezie protichůdnosti. Bezděčně krásná, neuměle dokonalá. Jirous hází perly svých průzračných veršů na umaštěné hospodské stoly, mezi půllitry a popelníky. Z její neuspořádanosti se rodí zvláštní harmonie spočívající ve spojení hospodské obhroublosti a nevázanosti s jemností a pokorou vyvěrající z přesvědčení, že v nejzaplivanějším prostředí se dokáže zaskvět prostá a čistá krása, z umění tuto krásu nalézt a zachytit.

V Jirousově poslední sbírce, posmrtně vydané Úlože, kterou připravil k vydání Martin Machovec a která obsahuje verše z let 2009–2011, se vedle konstant jeho poezie objevuje – nebo spíš výrazněji než kdy jindy vystupuje – ještě jeden rys: Jirous se staví do pozice zlobivého, divokého dítěte, které provinile a pokorně předstupuje před Otce, odevzdává se do jeho vůle a doufá, že mu bude odpuštěno. V tomto smyslu by mohla být za ústřední považována báseň Na bigbítu na Slamníku: „A řádová sestra Karin / na děti dívala se / nezbavené vin / vždyť dosud nestačily se provinit / Viď“. V básních také přibývá existenciální úzkosti – z uplývajícího času, z nenávratnosti, z toho, co se neodvratně blíží. V jednom textu básník vzpomíná na Violu Fischerovou a přimlouvá se za ni, ale prosí vlastně i za sebe: „Ať Pán náš schová ji / pod oblak něžný / vždyť i my / o něco mladší / blížíme se / k Boží žni“. Vědomí, že konečné účtování je velmi blízko, je tím, co oba tyto autory v závěrečném období jejich tvorby spojuje a v čem se na moment setkávají a zrcadlí jejich básnické osudy. Jirousovi i Fischerové vyšly posmrtně básnické sbírky, které zůstaly nedokončené a jimž vévodí pocity úzkosti, nejistoty, jež jsou plné dlouhých pohledů nazpět a kradmého nahlížení kamsi dopředu.

Pokora se v poslední Jirousově sbírce ještě prohlubuje a rozšiřuje. Prostupuje nejenom chápání umělecké tvorby nebo zpětné pohledy na vlastní život, ale i vnímání lidského konání jako takového: „Nemění nic naše texty / jediný kdo cokoli může změnit / bude-li chtít / jseš Ty“. Ale nebyl by to Jirous, aby, zcela v duchu zmiňované protichůdnosti, nenechal ve svých básních zaznít ozvuky naštvanosti a palčivou magorovskou vanitas: „Chtěl jsem v tomhle textu / nebo co to je / pokračovat / a použít slova rýmy Hospodin a hřích / ale vyseru se na to / nestojí to za to“. Zdá se, že básník sleduje svět z už o něco větší dálky – ale přesto mu není život se všemi jeho nespravedlnostmi lhostejný, naopak, hluboce se ho dotýká: „Sentimentální / jako stará plačka / pozoruju ty kolem mne / které život nebo osud / nebo co to je / mnohem víc mačká“. Několik básní tak věnuje právě těmto potřebným, nebo se o nich alespoň zmiňuje (cyklus básní Pro Dagmarku, Křižákovi, Pravila matka mého kmotřence).

Syntéza protichůdných poloh, která je pro Jirousovu poezii příznačná a jíž autor ve svém vrcholném díle Magorovy labutí písně dosahuje na ploše jedné básně, je v Úlože rozprostřena do sbírky jako celku. Básním-modlitbám ještě sekundují syrové hospodské básně z nádražní restaurace Oáza. Ale víc je těch pokorných, úzkostně doufajících. Jako by už jednou nohou nakračoval někam za, někam nad.