Pokud jste dosud nenarazili na dánskou autorku Helle Helle (nar. 1965), doporučuji začít rychlým pohledem na její osobní webovou stránku, která prozradí mnohé. Černobílá fotografie na temném pozadí současně ukazuje i schovává. A přesně takové jsou i knihy Helle Helle. Říkají toho málo, váží každé slovo, šetří přídavnými jmény i jakýmkoli hodnocením, mnohem více vypovídají o tom, o čem mlčí. Ztělesňují v literární podobě příslovečný dánský minimalismus. To ale rozhodně neznamená, že by to byly čtenářské jednohubky, které se hodí do každé knihovny.

Autorka, píšící pod pseudonymem pro Čechy chytlavým, vstoupila na dánskou literární scénu na konci osmdesátých let a již několik desítek let patří mezi nejznámější skandinávské spisovatele. Po celou dobu se drží svého stylu, témat i typů zejména ženských postav. Vypráví o nepříliš spokojených hrdinkách a nefunkčních vztazích, nekomunikaci, nevyřčených obavách, ztrátách i přáních. V rozhovorech přiznává, že s věkem je to s jejím psaním stále složitější – slova vybírá ještě opatrněji, k již napsanému se dokola vrací, škrtá, až manicky hledá přesná pojmenování. Zvlášť v záznamu útržků hovorů jde mnohdy až na hranici sdělitelnosti, každá pauza či zdánlivá mimoběžnost replik má svůj význam. Málomluvnost je severskému literárnímu prostoru vlastní, připomeňme například norského povídkáře Kjella Askildsena a jeho český výbor Hřebík v třešni a jiné povídky (česky 1998).

V aktuální knize Ony se Helle Helle již po několikáté vrací do míst svého dětství a dospívání, městečka Rødby a jeho okolí, tedy na dánské maloměsto na jihu země. Bezejmennými protagonistkami příběhu jsou dospívající dcera a její matka. Na první pohled se tu vypráví o banalitách každodennosti, čteme o vaření, receptech, nakupování, uklízení, cestách do školy a zase zpět. Krátké kapitolky vyplňují všední rozhovory mezi matkou a dcerou, povídání se sousedy, přáteli či kolegy z práce.

Helle Helle nikdy nepojmenovává myšlenky a pocity svých hrdinek přímo, pouze zachycuje, jak se život otiskuje do jejich chování a řeči, jak se city i obavy promítají do slov a jemných gest. Tentokrát si vybírá těžké téma. Tím je vážná nemoc, o níž ovšem matka s dcerou nemluví. Banální dialogy až umanutým odmítáním dotknout se toho, co obě trápí, dráždí a zvyšují napětí, jež se postupně přenáší z postav i na čtenáře. Místy autorka upustí půl věty náznaku a hned se zase vrátí k nakládaným broskvím nebo nakousnuté sušence pod gaučem. Ta najednou získává jiný rozměr, protože neuklizený drobek v domácnosti, kde může kdykoli zazvonit telefon a na druhém konci drátu bude někdo z nemocnice, je jiný než drobek v bytě, kde není proč se zvonění obávat.

Fragmentárnost a z ní plynoucí znepokojivost najdeme ve všech autorčiných povídkách (česky vyšly Zbytky 2002) i románech (česky vyšly: Představy o nekomplikovaném životě s mužem 2006, Na dně 2012, Jestli chceš 2016, Tohle jsem měla napsat v přítomném čase 2017). V knize Ony Helle Helle čtenáře znejistí hned první větou: „O něco později jde přes pole s hlávkou květáku.“ K čemu se to „později“ vztahuje a co s tím má společného květák? Jako by Helle Helle jen na chvíli vytáhla roletu, abychom mohli nahlédnout do života jiných a skrze ně pochopili sami sebe. Díla Helle Helle ale charakterizuje promyšlenost jak na rovině jazyka, tak struktury, vše tu má své místo. A tak když dočteme až do konce, i květák své opodstatnění najde.

Je na čtenáři, zda v knihách Helle Helle objeví to, se skrývá mezi řádky, nebo je zklamaně odloží se slovy, že to je vlastně o ničem. Za tím „o ničem“ se ale skrývá nebezpečí, zda „o ničem“ není také náš vlastní život. Protože si přiznejme, že i naše dny se často točí okolo květákového nákypu, což však přesto neznamená, že nežijeme, netrápíme se nebo nemilujeme.