Málokterý emigrant byl tak dobře připravený na život v cizině jako spisovatel Vladimir Nabokov. Vyrůstal v zámožné aristokratické rodině, kde lovecká vášeň dostávala průchod leda tak při výpravách na motýly a daleko větší péče byla věnována rozvíjení duševních obzorů. Prvních zhruba dvacet let svého života, jež strávil v Rusku, Nabokov nazývá tezí, zatímco následnou evropskou emigraci antitezí, po které následuje americká syntéza. Poslednímu období, kdy vydal svá nejslavnější díla, se měl věnovat až druhý díl pamětí, který však nikdy nevyšel. Přestože je však Nabokov ve svých memoárech poměrně selektivní, už zmíněná „teze“ zahrnuje takové bohatství zkušeností, dojmů a vjemů, že lze jen těžko věřit, že po ní následovalo období, které by mohlo být v nějakém ohledu naplněnější. Českému čtenáři se poslední verze Nabokovových pamětí (z roku 1967) dostává do rukou podruhé, ve skvělém překladu Pavla Dominika vyšly už v roce 1998. Nové vydání je navíc doplněno o doslov Richarda Olehly.

Nabokov věnuje velkou péči zpracování své genealogie. Jeho dědeček byl za vlády Alexandra II. ministrem spravedlnosti a zájem o politiku a právo předal i svému synovi, Nabokovovu otci Vladimiru Dmitrijevičovi. Ten se právu věnoval i na akademické půdě a napsal mnoho knih a novinových článků o kriminalistických a právnických problémech. Za revoluce v roce 1905 spoluzaložil liberální Konstitučně-demokratickou stranu, za niž byl zvolen do první ruské dumy. Otec Nabokovovy matky Jeleny Ivanovny, rozené Rukavišnikové, zase spoluvlastnil zlatý důl. Už prostá základní životopisná data členů Nabokovovy rodiny jsou tedy dosti působivá, ale vrcholného (až groteskního) lesku jim dodávají puntičkářsky sesbírané anekdotické detaily, které rodinu ukotvují v nejvyšším patře ruské kultury. Malý Nabokov byl tak třeba svědkem, jak mu otcův přítel generál Kuropatkin musel přestat ukazovat triky se sirkami, protože ho bezodkladně potřebovali jmenovat vrchním velitelem ruské armády na Dálném východě. Dále rodina kupříkladu vlastnila statek, kde proběhl Puškinův souboj s básníkem Rylejevem, a nějakou dobu měli doma vnuka Čechovova jezevčíka.

U Nabokovových se běžně přecházelo z ruštiny do angličtiny a z té zase do francouzštiny. Zimy trávili v Petrohradu, léta většinou na Jadranu, na Francouzské riviéře nebo na usedlosti ve Vyře v Leningradské oblasti. Tím se však jejich cestování nevyčerpávalo a kosmopolitismus se projevoval i v materiální stránce nabokovovské každodennosti: „Ke kladům prostředí takových – dnes již zaniklých – ruských rodin, jako byla naše, patřilo mimo jiné i tradiční tíhnutí k luxusním výrobkům anglosaské civilizace,“ líčí Nabokov a uvádí vanu, mýdlo, hrací karty nebo tenisáky.

Křehkou krásu a ušlechtilou přítomnost Nabokovy matky doplňovala postava otce coby po všech stránkách zářný vzor, s nímž mladý Vladimir sdílel mimo jiné zájem o lepideptorologii. Rodiče Nabokov zachycuje jako chápavý a milující pár, který však ve své vznešenosti zůstává poněkud upozaděn barvitým defilé guvernantek a domácích učitelů. Takto například autor popisuje, jak švýcarská mademoiselle jemu a jeho sourozencům předčítala francouzské knihy: „Seděla tam a z korpulentního vězení její postavy vycházel hlas. Kromě rtů se na herkulovské hroudě hýbala pouze nejmenší, ale zato skutečná brada. Ve cvikru s černými obroučkami se odrážela věčnost.“

Nabokov věnuje poměrně málo prostoru své literární činnosti – vyjma sžíravé kritiky jejích úplných počátků –, zatímco některé více či méně podstatné scény ze života vykresluje do nejmenšího detailu. „Znovu vidím naši venkovskou třídu ve Vyře, modré růže tapet, otevřené okno. Jeho odraz vyplňuje oválné zrcadlo nad koženou pohovkou, na níž sedí strýček, s rozkoší hltající stránky roztřepené knihy. Mou paměť proniká pocit bezpečí, spokojenosti a letního tepla. Ve srovnání s tak silnou skutečností je přítomnost jen stínem. Zrcadlo přetéká jasem; do pokoje vletěl brundibár a bouchá se o strop. Všechno je, jak má být, nic se nikdy nezmění, nikdo nikdy nezemře.“ Nabokovův vycizelovaný styl, kterým dokáže zachytit každou nuanci jediného okamžiku, bývá kladen do souvislosti s jeho celoživotní lepideptorologickou vášní (bylo po něm dokonce pojmenováno několik druhů motýlů). Jako by okamžik byla jediná časová jednotka, v jejímž popisu se člověk může přiblížit úplnosti, když několikrát přesně máchne pomyslnou slovní síťkou a vyrve tak času prchavou, mihotavou kořist.

V Nabokovových pamětech převládá asociace nad chronologií. V jednom oddílu se věnuje svým předkům, v dalším motýlům, v dalším anglickým guvernantkám apod. Konečné pořadí jednotlivých oddílů autor navíc určil až po jejich dopsání. Závěrem nesmíme zapomenout, že obsah knihy v konečném důsledku určuje její nenápadná adresátka, Nabokovova žena Vera. Nabokov ji v textu sice jen několikrát osloví, ale jeho paměť zkrátka promlouvá k ní – vynechává tedy to, co je jí dobře známo, co by ji nudilo nebo za co by jejímu manželovi bylo trapně. Vera samotná se v knize mihne jen ke konci, kdy Nabokov evokuje první roky života jejich syna Dmitrije.

V roce 1919 museli Nabokovovi opustit Rusko, a jestliže předtím měli snad všechno, poté najednou neměli skoro nic. Nabokov se přesto dušuje, že pohrdá emigranty, kteří teskní po svém znárodněném majetku. „Stesk, který v sobě celá ta léta chovám [já], je pouze hypertrofovaným pocitem ztraceného dětství, nikoli žalem nad ztracenými bankovkami.“ Nabokov a jeho bratr Sergej posléze vystudovali Cambridge a rodina nějakou dobu žila v Berlíně. Otec tragicky zahynul v březnu roku 1922, když vlastním tělem bránil stranického kolegu Pavla Miljukova před kulkou atentátníka. Matka strávila poslední léta života v pražských Dejvicích.

Promluv, paměti nabízí podobné vrcholné čtenářské potěšení jako jiná Nabokovova díla, ale unikátní působivost knihy tkví v jejím elegickém ladění: autor z velké části líčí svět, který už není. Vezměme si například, že když o Nabokovově otci vyšel v jedněch novinách pomlouvačný článek, vyřešil to zkrátka tak, že vydavatele listu vyzval na souboj. Všem již zmiňovaným detailům, které Nabokov vysvobodil ze soukolí času, to propůjčuje výjimečný, nadpozemský lesk, ať jde o prstýnkový boxer, který vyhrál v sázce s jedním z domácích učitelů, tři vrásky na guvernantčině čele, nebo dotyk matčina mušelínového závoje.