Na otázky týkající se mimo jiné jeho nové knihy, úlohy knižního editora či psaní o literatuře v současných českých médiích odpovídal editor, publicista, kurátor a literární i výtvarný kritik Radim Kopáč (nar. 1976), který nedávno uspořádal výbory z literárněvědné esejistiky Leszka Engelkinga (Komu múza přeje) a poezie Vikiho Shocka (V předsíni dýchal idiot) a jemuž právě vyšla publikace Praha jinak, kterou připravil společně s Jakubem Šofarem.

iLiteratura: Vystudoval jste žurnalistiku a mediální komunikaci – kdy a jak jste se dostal k literární a výtvarné kritice?
Radim Kopáč: To šlo jedno s druhým. Někdy na sklonku devadesátých let. Předtím jsem ale dělal punkový zin a do řady dalších psal. Zhruba od čtyřiadevadesátého. Byly to pěkné roky. Ladronka, Sedmička, Black Hand. Alternativa, Autonomie, A-kontra. Homomilitia, Assück, Anarcrust. I na škole bylo kde brát: Michal Černoušek, Alena Rauchová, Anita Pelánová. Ale nostalgii zatím necítím.

iLiteratura: Za posledních dvacet let jste prošel redakcemi celé řady tištěných periodik a internetových médií. Na kterou svou „štaci“ obzvláště rád vzpomínáte a proč?
Radim Kopáč: Není žádné médium, které bych zpětně favorizoval nebo zatracoval. Všude, kam jsem psal, jsem psal rád. A pokud vzpomínky, pak na konkrétní lidi, s nimiž jsem se znal, a co už umřeli. Od Jana Řezáče přes Bohumilu Grögerovou k Antonínu Matznerovi.

iLiteratura: V anketě iLiteratury věnované literární kritice jste v roce 2009 řekl: „Většina ‚kritiků‘ chápe žánr jako laciný prostředek sublimace svých frustrací. S tím souvisí, že objektem ‚kritického zájmu‘ často není text, ale stává se jím autor se svojí mytologií. Proto patří mezi frekventovaná zabarvení podtextů zejména podezření, denunciace, sebevzhlíživost v rétorických figurách nebo vědeckém slovníku, patent na ‚objektivní‘ pravdu, strach z humoru a nedostatečné ‚serióznosti‘ atp.“ Změnil se nějak váš pohled na českou literární kritiku za poslední dekádu? A jestli ne, co by jí podle vás mohlo do budoucna pomoci?
Radim Kopáč: V zásadě nezměnil. Možná bych to dneska napsal jinak, s jinými důrazy. Anebo bych to nepsal vůbec. A co by mělo literární kritice do budoucna pomoci? Nejspíš sami literární kritici. A pak „už jenom nějaký Bůh“. Žádného takového ale nevidím.

iLiteratura: Tuzemská kulturní publicistika se podle mě nachází v podivné schizofrenní situaci – existují tu poměrně hluboké příkopy mezi některými médii, do nichž však píší lidé, kteří k sobě mnohdy žádné antipatie nechovají a jejichž pohled na kulturu může být leckdy podobný. Máte stejný dojem? A pokud ano, bývalo tomu tak vždycky, nebo je dnešní stav v nějakém ohledu výjimečný?
Radim Kopáč: Příkopy mezi médii? To je přece normální konkurenční boj. Příkopy mě nezajímají, jde mi o věc. Je mi jedno, jaké antipatie kdo ke komu chová. Neberu člověka podle toho, kam píše nebo co o něm někdo píše, ale podle toho, co říká on sám. Ideálně druhému rovnou do očí. A výjimečného na tom nevidím nic. Srabů byla vždycky všude většina.

iLiteratura: Abych byl konkrétní, vy sám aktuálně o knihách píšete nejčastěji do Lidových novin. Setkáváte se kvůli přispívání do Lidovek, částí společnosti dnes ostrakizovaných, s negativním ohlasem ze strany svých kolegů z branže?
Radim Kopáč: Bavím se s lidmi o podstatnějších věcech. Třeba jakou flašku vína si dáme, co děti, co fikční světy. Ale párkrát jsem to slyšel. Jestli mě necenzurují. Ne. Ani co, ani jak. Možná by stálo za to, aby ten nejpovolanější – a že by se jich jistě obratem našlo víc než dost – pořídil pěknou excelovou tabulku. Kdo kam smí psát, o čem a jak. A kdo ne, a proč. To vše samozřejmě s vydatnou legendou a jasnými sankcemi.

iLiteratura: Vedle toho, že o knihách píšete, jste jich řadu – nezřídka ve spolupráci s někým dalším – také napsal a na množství dalších titulů jste se podílel jako jejich redaktor či editor. Jak obtížné je pro někoho, kdo sám publikuje, potlačit vlastní autorské ego a pomáhat na svět cizímu dílu?
Radim Kopáč: To jsou přece úplně jiné role. O moje ego při práci na textech někoho jiného vůbec nejde. Nemůže jít. Jde o naslouchání. Pořád je komu, pořád je čemu.

iLiteratura: Je nutné mít blízký vztah k dotyčnému autorovi a jeho tvorbě, nebo to bývá spíše na překážku? A stalo se vám už někdy, že jste byl nucen od plánované spolupráce na cizí knize kvůli odlišným představám o její podobě upustit?
Radim Kopáč: Spíš k tvorbě než k autorovi. Jsou ale výjimky, kdy báseň rovná se pravda, obraz je identický s předobrazem, život s dílem. Třeba u Eugena Brikciuse nebo Gustava Erharta. A mnozí z těch, jejichž knížky jsem připravil, byli už po smrti: Jiří Wolker, Jaromír Šavrda, Otta Mizera, Josef Hiršal, Emil Bok, například. Jiné je to u spolupráce na vlastních knihách, třeba s Petrem Stančíkem, Jakubem Šofarem nebo Josefem Schwarzem. Tam je ten soulad v osobní rovině výchozí bod.

iLiteratura: Ačkoliv je pro vaše vlastní dílo typická žánrová i tematická pestrost, většinu z nich charakterizuje zájem o periferii v nejširším smyslu slova. Odkud pramení vaše slabost pro vše pozapomenuté, přehlížené či dokonce tabuizované?
Radim Kopáč: Nevím, jestli mluvit o slabosti. To mi asociuje trpnost, pasivitu. Spíš zájem. Intenzivní zájem o nové, nepoznané, ale i pomíjené, vytěsněné. Co znám, znám – proč se v tom dál vrtat? Chápu, k čemu je užitečný mainstream, ale mě spíš baví hledat a objevovat, odkud bere hlavní proud živiny, čím posiluje svou mocenskou pozici. A poznávat, že dějiny se vlastně točí pořád dokola, že jmenovatel je vždycky společný.

iLiteratura: Hned několika tituly jste obohatil sbírku pragensií. Jaký máte vztah k Praze a jak vnímáte její proměnu, ke které došlo během vašeho života?
Radim Kopáč: Proměny během mého života nejsou důležité. Praha má trochu delší paměť. Ty knihy – Nevěstince a nevěstky, Praha erotická, Praha v množném čísle, Praha jinak a chystaná Praha ožralá – zpřítomňují, co jsem minul. Hlavně v devatenáctém a dvacátém století. Je to takový externí disk mé privátní paměti. A Prahu mám samozřejmě rád: některé body v Nuslích, ulice na Žižkově, Vinohradech, kopce a řeku na Podbabě, zeleň Havlíčkových a Riegrových sadů, Vítkova, starý Hloubětín, šárecký potok, nový Karlín. Prahou se dají podnikat dlouhé a dobrodružné výlety, ideálně s dětmi.

iLiteratura: O naší metropoli pojednává i vaše nejnovější kniha Praha jinak, kterou jste připravil spolu s Jakubem Šofarem a jejíž téma shrnuje podtitul „zábavně-poučná procházka novinami a časopisy první republiky“. Překvapilo vás něco při listování prvorepublikovými periodiky a četbě zpráv z tehdejší Prahy? A jak se od té doby proměnila samotná tištěná média?
Radim Kopáč: Dnešní bulvár je proti tehdejšímu slitovný a pravdivý, hlavně pokud jde o politiku. Reklama jela po některých linkách moderního umění. V novinách byla daleko víc doma původní literatura. A hlavně nechyběla komika. I když uznávám, že naše čtení těží i komiku nezáměrnou; tehdy to vtipné nikomu nepřišlo, dneska je to k popukání. Třeba bizarní zprávy ze sportu nebo černé kroniky: „Hledá se škrtič žen s velkými ústy.“ Dnešní tištěná média jsou chudší, nezábavná, unavená. Drží je pod krkem elektronická média, která mají daleko širší operační prostor: jsou flexibilnější, vrstevnatější, aktuálnější.

iLiteratura: Dnešní doba novinám a časopisům příliš nepřeje – ubývá nejen prostoru pro kulturu, ale kvůli koronakrizi také inzerce. Jak se v takových podmínkách daří udržovat při životě alternativní projekty, jako je kulturní magazín Uni, kam rovněž přispíváte a který letos oslavil 30 let existence?
Radim Kopáč: Já do Uni přispívám, při životě ho drží jiní: šéfredaktor a produkce. Čili otázku bych přesměroval. A pokud jde o alternativu, tak bych se nebál: ani teď, ani do budoucna. Jeden prostor se zužuje, jiné zas otvírají. Dokud nebude povinné formátování myšlenkového kapitálu a lidské imaginace, není tak zle.

iLiteratura: Třebaže je tomu při pohledu na penzum vaší publicistické, kritické, redakční, editorské a autorské činnosti obtížné uvěřit, posledních deset let pracujete – předpokládám, že na plný úvazek – na Ministerstvu kultury v Oddělení literatury a knihoven. Jak se to dá skloubit s vlastním psaním?
Radim Kopáč: Na plný úvazek. A skloubit jednak s psaním, jednak s rodinou. Tedy zaprvé s rodinou, pak s psaním a vším dalším. Snažím se nemrhat časem. To ale nevylučuje tiché i hlučnější usebrání u láhve vína.

iLiteratura: Na jedné straně jste dlouholetým úředníkem na MK ČR, na druhou stranu se pohybujete v knižní branži a spolupracujete s celou řadou nakladatelů, kteří zejména v letošním roce proti vašemu ministerstvu brojí kvůli nedostatečné podpoře. Nestaví vás to někdy do problematické pozice?
Radim Kopáč: Dotace českým nakladatelům nespadají do mé agendy.

iLiteratura: A co všechno tedy tvoří vaši agendu na ministerstvu?
Radim Kopáč: Program na podporu vydání české literatury v překladu a řada věcí kolem, vesměs ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou a Českým literárním centrem, jako prezentace na knižních veletrzích v zahraničí nebo bohemistický seminář.

iLiteratura: Jste podepsán také pod zprávou o letošních laureátech Státních cen za literaturu a překladatelské dílo. Jak jste coby literární kritik spokojen s výběrem obou porot?
Radim Kopáč: Respektuji je. Ostatně Michala Ajvaze jsem opakovaně v minulých letech na státní cenu nominoval.

iLiteratura: Na závěr obligátní otázka: Pracujete na nějaké nové knize (ve vašem případě asi nejen jedné)? Sám jste již zmínil publikaci Praha ožralá, na které jste spolupracoval se spisovatelem Petrem Stančíkem…
Radim Kopáč: Praha ožralá je hotová, měla vyjít letos v říjnu, pandemie ji odsunula na jaro. Kniha vyjde v Academii. Pak chystám s fotografkou Gabrielou Kontra ohlédnutí za alternativní kulturou v Praze v první dekádě po devětaosmdesátém. Skvoty, centra, kluby, ziny, punk a hardcore. Tím jsme ostatně začali.