Finská Švédka Monika Fagerholm zahájila literární dráhu v roce 1987 sbírkou povídek, ale pozornost si vydobyla až svými romány, z nichž aktuálně oceněný je již šestý. Fagerholm by dnes už bylo možné nazvat kultovní autorkou, vyznamenanou řadou cen, která založila novou prozaickou školu a ovlivnila další, mladší finskošvédské kolegyně. Ve svých dílech buduje výstřední fiktivní svět, v jehož rámci zpracovává různé tematiky a zároveň je neustále opakuje. Příběhy se točí okolo mnohostranných lidských vztahů a ztvárňují obecná témata, jako je láska či pomsta. Literární kritika, a to především ve Švédsku, oceňuje výraznost a vitalitu hlavních ženských postav a způsob zobrazení dívčí identity. Autorčina tvorba také vykazuje mnoho rejstříků jazykových.

Oceněnou knihu lze charakterizovat jako vyprávění o vzájemném přátelství žen i jejich rivalitě, o manipulaci, které se mezi sebou dopouštějí muži, a o rozpadu rodin. V jejím centru stojí dvě mladé ženy, matka malých dětí Emmy a bývalá studentka teologie Saga-Lill. Jejich přítel Gusten vyrostl v mondénním vilovém městečku, kde se před lety na party mladých lidí odehrálo brutální hromadné znásilnění, do kterého byl také sám zapleten. Zdá se, že se na celou záležitost dnes již zapomnělo. Náhle ale na místo přichází – respektive se na ně vrací – horlivý a podnikavý muž, který nyní pracuje jako filmový producent a chce o události natočit film se stejným názvem, jaký nese román.

Kniha bývá uváděna především v souvislosti s problematikou násilí na ženách, o které se podle autorky začalo hlasitěji hovořit až od počátku třetího tisíciletí, a v posledních letech hlavně v rámci hnutí Me Too. Oceněný román se přitom nesoustřeďuje přímo na příslušné znásilnění, ale na to, co v dané komunitě způsobilo, jak postihlo oběti a v neposlední řadě také pachatele. Doplňme ale, že ve finskošvédské literatuře už v roce 1975 vzbudilo ohlas i nelibost dílo Märty Tikkanen Män kan inte våldtas (Muže nelze znásilnit), které zpracovává tutéž tematiku.

Monika Fagerholm, v současnosti mj. rovněž lektorka tvůrčího psaní, byla na Cenu Severské rady nominována již třikrát; vyšlo jí to tedy až napočtvrté. Není to ale první uznání, kterého se dočkal tento román: autorka za něj obdržela rovněž Tollanderovu cenu, udělovanou Společností švédské literatury ve Finsku, a byla za něj také navržena na mediálně nejsledovanější finské literární ocenění – románovou cenu Finlandia.

Do Finska letos navíc putují i dvě další ceny udělované Severskou radou, kterých je celkem pět. Cenu za hudbu obdržel finský skladatel Sampo Haapamäki a ilustrátorka z Finska Jenny Lucander se o cenu za literaturu pro děti a mládež dělí se švédským autorem Jensem Mattsonem.

Prozatím žádné dílo Moniky Fagerholm nebylo přeloženo do češtiny. Nadějný je však fakt, že z finských Švédů naposledy Cenu Severské rady obdržel v roce 2014 Kjell Westö za román Hägring 38 (Chiméra 38), v němž je mj. také přítomná problematika násilí páchaného muži na ženách. Jeho české vydání je už na cestě. Třeba se kniha jeho kolegyně – s níž mimochodem Westö vydával v letech 1985–1987 časopis mladé literární generace finských Švédů s názvem KLO – překladu dočká dříve než za šest let.