Janu Němcovi se jeho poslední knihou Možnosti milostného románu podařilo nakopnout vlnu recenzí, jejichž autoři se dělí na dva tábory: jedni knize nemohou přijít na jméno, druhé upoutává neokázalou otevřeností, s jakou popisuje rozpad pro autora osudového vztahu. Lehce experimentální román se snaží zajít až na samou hranu toho, co tento žánr ještě snese: vedle hlavní linie, která zachycuje konec vztahu s partnerkou, skrytou pod jménem Nina, je protkán esejistickými úvahami, zavádí čtenáře do českého kulturního prostředí, nalezneme zde třeba jmenný rejstřík, internetové články, rozhovor autora s autorem nebo soupis interpunkčních znamének a smajlíků, které si jeho vypravěč a Nina vyměnili. Knihu doplňuje seznam skladeb na Spotify, jež mají ve čtenářích vyvolat kýženou náladu. Mnozí kritici ve svých recenzích narazili na jedno úskalí: vyčítají románu nedějovost a místo literárních kvalit často posuzují autorovo narcistické autoreflexivní pojetí a jeho milostný život jako takový. Tím se ocitají mimo rámec literární kritiky; podobně absurdně bych mohla autorovi vytýkat, že mi v playlistu k románu chybí live verze The Chain od Fleetwood Mac z roku 1982, a to přesně v rozmezí 2,40–3,24.

Postoj recenzentů nasvědčuje tomu, že jim chybí teoretické interpretační nástroje, protože román do českého prostředí vnáší cosi nového. Na skandinávském Severu se literární badatelé už od vydání prvního dílu Knausgårdova Mého boje potýkají s podobnými obtížemi, ale po více než deseti letech pří jsou dnes teoreticky daleko dál. Možnosti milostného románu s Mým bojem spojuje shodný novátorský přístup k literatuře: středobodem je osoba autora, jenž ovšem nepíše autobiografii – vzhledem k dosavadnímu životu, ve kterém se zatím nic zajímavého ani oslavného nestalo, také nemá moc o čem –, ale román sám o sobě, kde osoby, místa, děje a čas jsou veličiny skutečné, ničím nezakryté.

Karl Ove Knausgård se zásluhou svého šestidílného opusu stal světovým fenoménem, je považován za norského Prousta, na univerzitě v Bergenu zavedli celý studijní program zkoumající jeho dílo, v New Yorku se na nový díl Mého boje stály fronty, norská televize autorovi věnovala jeden velice vtipný a trefný animovaný díl Sexu ve městě (Sex og Singelsiv: Mitt liv som Siv 2, česky Můj život jako Siv 2). Dokonce vzniklo i nové sloveso „å knause“ (knausovat), tedy mluvit příliš o Knausgårdovi nebo vyprávět do detailů nezáživné historky z dětství – neboť to je to, co se v jeho románech povětšinou děje: nic. A přesto čtenáři fascinovaně otáčejí stránku za stránkou. Srovnání Mého boje s Možnostmi milostného románu se, tuším, Janu Němcovi ne zcela zamlouvá. Na sociálních sítích se zaklíná raději Cortázarem a dalšími velikány. Sám ovšem Knausgårdovy knihy nadšeně recenzuje a srovnání obou zkoumaných románů by možná pomohlo, zvláště kritikům.

Teoretickou inspiraci k podobnému typu literatury v Čechách můžeme sice najít už ve Vaculíkově Českém snáři a pak zvláště ve slavném duelu mezi jeho románem Jak se dělá chlapec a Smolnou knihou Lenky Procházkové, na kterou Jak se dělá chlapec představuje odpověď – celou kauzu skvěle shrnuje článek Pavla Janouška Román proti románu, v závěru však Janoušek vyzdvihuje několikrát opakovaný postřeh, který bychom mohli vztáhnout i na Možnosti milostného románu a Můj boj: „… při návratech k Vaculíkovu románu Jak se dělá chlapec se stále musím ptát i na to druhé: na to, co v literatuře není literární“. Jedná se žánrově o román? Podobně se v Možnostech milostného románu ptá Jan Němec sám sebe: „Může být rozhovor v románu o románu, nebo je nutně románem?“ I Knausgård na Můj boj připnul štítek „román“, ačkoliv právě toto slovo je z hlediska literární vědy v jeho případě diskutabilní. Na Severu existuje bezpočet studií, článků a knih snažících se nový fenomén popsat. Vedle třísetstránkové dánské publikace Performativ biografisme (Performativní biografismus, dánsky 2014, ed. Jon Helt Haarder) vyšla ještě radikálnější Fiktionsfri fiktion (Nefikční fikce, dánsky 2012). Hans Hauge ve své Nefikční fikci, jak tento ‚nový‘ žánr pojmenovává, tvrdí, že důvodem, proč čtenáři Můj boj nadšeně hltají, ačkoliv se v něm nic neděje, je pocit, že v knize zažívají cosi pravdivého. Podle Haugeho tento hexateuch není příliš dobře napsaný ve smyslu estetických kvalit ani neobsahuje nějakou složitější metaforiku nebo obrazovost, není zajímavější než biografie, kde se většinou odvíjejí daleko poutavější příběhy. Oproti tomu je to ale určitý čirý produkt jdoucí proti všem literárním teoriím: v těchto románech totiž není co interpretovat, nedají se číst biograficky ani formalisticky. Knausgårdův Boj je boj proti fikci a beletrizaci a současně vyjadřuje ve světě plném obrazů a fikce touhu po pravdě a skutečnosti. Hauge mimo jiné vyjmenovává „patnáctero“, jež tato literatura většinou splňuje – namátkou uveďme některé body: „Nefikční spisovatelé jsou určitým způsobem autisté / Nefikční fikce chce vždy něco odhalit – často něco sexuálního / Nefikční fikce překračuje sociální normy / Nefikční fikce je zúčtování s vládnoucí literární teorií, má zapotřebí neteoretickou literární vědu.“ A právě zde bychom se možná mohli inspirovat ve skandinávské literární vědě a nějakou z už vybádaných teorií přeložit: o Knausgårdovi vznikl kromě jiného, již výše jmenovaného, na Aarhuské univerzitě soubor statí v edici I syv sind (Sedm pohledů) od sedmi vědců z různých oborů. Překlad série by možná stál za zvážení i kvůli pozoruhodnému faktu, že ze čtyřky dosud zkoumaných spisovatelů jsou dva autoři částečně čeští – Franz Kafka a Milan Kundera.

Při zběžném pohledu na okolní literatury se zdá, že zatím skutečně nejčetnější jsou teorie severské, kde je též v současné době tato literatura jako fenomén nejrozšířenější. Anglofonní nebo německá literární věda v tomto směru zatím mnoho nenabízí, avšak nalezli bychom jisté paralely v oblasti frankofonní, kde má žánr autofikce hluboké kořeny – jmenujme zde alespoň Philippa Vilaina s L’Autofiction en théorie (Teorie autofikce, francouzsky 2009) nebo Vincenta Colona s jeho Autofiction et autres mythomanies littéraires (Autofikce a jiné literární prolhanosti, francouzsky 2007). Podobně jako u Možností milostného románu, Vaculíka nebo Procházkové se i francouzské romány zabývají neopětovanými vztahy nebo partnerskou zhrzeností a často mívají dohry u soudů – ne nadarmo se i na Severu říká, že dnes v nakladatelství pracuje více právníků než redaktorů. Francouzský spisovatel Patrick Poivre d’Arvor alias PPDA se v Fragments d’une femme perdue (Fragmenty ztracené ženy, francouzsky 2009) pokusil plagovat skutečný příběh a vznáší otázku, jestli má život copyright. V románu se objevuje aféra staršího muže Alexise s mladou ženou Violette, velice se podobající vztahu PPDA s modelkou Agathe Borne, která u soudu následně požadovala odškodnění ve výši 133 000 EUR, zatímco PPDA se oháněl argumentem, že jde o fikci. Beletrizace tak vstupuje na scénu jako právnická kategorie. Velice podobně se pak třeba v románu Trapéziste (Akrobat na visuté hrazdě, francouzsky 2006) odkrývá vztah autorky Tristane Banon se známým politikem Dominiquem Strauss-Kahnem, opět za velikého zájmu médií. Možnosti milostného románu sice soudní dohru (zatím?) nemají, avšak v něčem se dostaly snad ještě dál, než kam se podařilo zajít Knausgårdovi: na sociálních sítích si žijí nadále vlastním životem v tu literárně nápaditých, tu chvílemi pokleslejších – ovšem vždy vtipných – blogových příspěvcích pod facebookovým profilem „Nina vrací úder“. Podle Jana Němce jde prý o počin neznámého autora.

Autor se ve všech zmiňovaných titulech dostává do popředí způsobem, jaký se v tradičním literárněvědném nahlížení považuje za „zakázané uvolnění“. Se svým dílem zcela splývá. Podobný rozpor analyzuje i v nejnovější studii z minulého roku dánská badatelka Camilla Schwartz, a to vedle dalších dvou severských autorů opět na příkladu Karla Oveho Knausgårda. Podle ní v poslední době stále více narůstá tendence k psaní „autofikčních projektů“, jež spojuje zkoumání toho, co literatura a její čtení dělá s identitou autorského subjektu ve vztahu k vnitřní konstrukci identity románu. Dvě veličiny po staletí stojící vůči sobě v nerozhodném vztahu se najednou slévají vjedno. Anebo ne?

V mezičase, dokud nebudeme mít přeloženou alespoň část nových interpretačních přístupů, bych možná českým kritikům pro lepší orientaci doporučila sáhnout pro inspiraci vedle chvílemi literárně lehce neotesaného a několikatisícistránkového Knausgårda třeba po útlé novele Proti umění jeho norského kolegy Tomase Espedala, jenž je svým jazykem nesrovnatelně vytříbenější. Podobně jako Němcův literární um vrchovatě splňuje závěrečný bod Haugeho patnáctera: „Nefikční fikce je vlastně jako dlouhá báseň“ – obě knihy lze takto číst.