Pokud vám slovo „spiritualita“ připadá příliš „ošoupané“, můžeme jí říkat třeba niternost. Jaké jsou její podoby, se s jistým ostychem snaží mapovat kniha Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě. Jejími původci jsou spisovatel (a dříve též student sociologie a religionistiky) Jan Němec a Petr Vizina, novinář, hudebník a absolvent Katolické teologické fakulty UK.

Okamžiky směřující k naději
V jejich publikaci se sešli katolický kněz, muzikantka, malíř, překladatelka, básník, ekolog, filozofka, opat zenového kláštera a řádová sestra, aby v jednotlivých kapitolách vyprávěli své „příběhy vnitřní proměny“. Otevřeně přitom promlouvají o vlastních obdobích bolestného hledání, zoufalství, ba i myšlenek na sebevraždu, ale i o nakonec nalezené naději, přestože právě ta má v různých kapitolách velmi odlišnou podobu. Jezuita Petr Vacík například vzpomíná na stáčení medu s dědečkem jako na úvod do kontemplace: „Nebyla u toho žádná velká slova o poslání, nebrali jsme to ani jako práci, byla to přirozená interakce se světem, která proměňuje jej i nás, a ještě k tomu má jako vedlejší produkt med.“ Pro malíře Jana Pražana bylo zlomové halucinatorní setkání „se zářivou mayskou princeznou“ v rámci indiánského rituálu spojeného s požitím ayahuascy. Ekolog Jiří Zemánek hovoří „o radostném pustnutí, které vychází z ochoty pustit: nechat lidi, stromy, zvířata i věci být samy sebou, a tak zaslechnout jejich poezii“. Filozofka Alice Koubová vypráví o tom, jak jí matematika coby hájemství abstraktní racionality poskytla útočiště na tak dlouho, dokud se jí nepodařilo uzdravit zraněné city a „resuscitovat vztahy“ k sobě i druhým. A následně líčí pozoruhodné symbiotické pouto, které si vytvořila zvláště ke svojí nově narozené dceři: „Aktivovaly se ve mně komunikační kanály fungující přes orgány, sny, denní obrazy, miniaturní pohyby, dech. Budila jsem se o pár okamžiků dřív, než ona v noci otevřela oči… Měly jsme zkoordinované pohyby, obě jsme dělaly, co bylo ‚potřeba‘, ve prospěch dění toho společného pole.“

Básník a terapeut Adam Borzič zase líčí svoji mladistvou fascinaci démonickými a tragickými postavami jako Kleist, Nietzsche a Hölderlin. Společně se Stefanem Zweigem jim dával přednost před J. W. Goethem, který byl pro Zweiga odpudivým „kapitalistou života“. Až v průběhu svého vnitřního zrání si ale Borzič naopak právě Goetha zamiloval s tím, že tento člověk miloval život a něco ze sebe dal druhým: „Ti tři jsou sice sympatičtí, ale magoři. Goethe nezešílel.“

Slovenské hudebnici jménem Shina se pomyslné „dveře“ do jiného prostoru a k novému vnímání skutečnosti otevřely mezi dvěma řádky Rilkovy prózy kdesi na socialistickém sídlišti v Nové Dubnici, když jí předtím za podivných okolností ujel vlak. Zážitek si pak zkoušela znovuoživit: znovu a znovu hleděla na inkriminované řádky a snažila se mezi nimi opět „protáhnout tam, kde byla“. Dokonce si záměrně nechávala ujíždět vlaky. Jako by se magicky pokoušela zopakovat „správný“ postup. „Teprve postupně jsem pochopila, že o vlak ani o Rilka vůbec nešlo,“ konstatuje. Doplňme, že vzdáleně podobné chování se dá pozorovat i u zvířat. Behaviorista Burrhus F. Skinner prováděl pokusy s holuby, ve kterých je „odměňoval“ krmivem bez ohledu na to, co živočich udělal. Většina z nich si přesto vytvořila rituál, který Skinner nazval „pověrčivým“ chováním. Jeho konkrétní podoba u každého z nich závisela na tom, co právě dělal krátce předtím, než mu bylo zrní umístěno do krmítka: „Ptáci jako by si mysleli, že jejich navyklý pohyb má příčinný vliv na mechanismus odměňování“, i když to ovšem nebyla pravda. Můžeme doufat, že lidem ovšem možná rychleji dojde, kdy rituál funguje.

Představy o duchovním životě a mocenské struktury
Kniha Znamení neznámého v různých verzích líčí rovněž fáze, kdy se její hrdinové museli obtížně zbavovat svých vlastních iluzí a řešili konflikt svých představ a reality. Jako příklad může posloužit opat zenového kláštera Jiří Hazlbauer, který zprvu těžce nesl, že si jeho souvěrci praktikující zenovou meditaci po obřadech stále povídali o filmech jako Matrix. Což pro něj byl otřes, protože televizi nesledoval několik let a doslova jí pohrdal. S jeho vlastní představou o duchovním životě se tak filmy prostě neshodovaly.

Současně ale kniha obsahuje i ostrou kritiku jak některých novějších a alternativních, tak i tradičních forem religiozity. Na adresu těch prvních uvádí Koubová, že v těchto komunitách se podle ní často tvoří nová disciplinace. Pro členy těchto skupin je to pak často ještě horší než v běžném životě, protože už jakoby nemají kam utéct, vždyť odešli z běžného života tam, kde to mělo být „správně“. Podle soudu Koubové si zvolili tzv. alternativu, jenže ta ve skutečnosti žádnou alternativou není: „Je to jen jiná mocenská kapsa, vězení postavené na jiném pozemku, nad kterým se houpá kadidlo, tibetský fáborek nebo ekologická plínka.“

Stejně kriticky ale filozofka hodnotí i prostředí tradiční katolické hierarchie. Církevní nauka často do lidí vepisuje vztah k někomu, kdo je nezpochybnitelně větší a mocnější, přičemž vina za selhání pak zákonitě dopadá na jednotlivé lidské bytosti, kterým se následně podsouvá nutnost vděku za to, že jsou povýšeni skrze odpuštění zpět do důstojnosti. „Z toho pak jsou odvozené neotřesitelné patriarchální mocenské mechanismy, krytí zvěrstev vůči dětem, zdánlivá svoboda myšlení podporovaná za podmínky, že ti to nakonec vyjde správně.“ Jako člověk stojící zřejmě mimo církevní struktury si silnou kritiku může dovolit, v horší situaci je ovšem jezuita Vacík, který sympatizuje s kurzem papeže Františka a jehož pojetí křesťanství je v dobrém slova smyslu ekumenické. Doma má Vacík Buddhu meditujícího pod křížem, což podle něj stojí v souladu se základními principy jeho řádu, podle nichž se jezuité mají „snažit obohacovat vlastní spiritualitu duchovními zkušenostmi, mravními hodnotami a teologickými a symbolickými projevy jiných náboženství“. O to silnější jsou ale jeho rozpaky, když mluví o konzervativním českém primasovi: „Neznám skoro nikoho, kdo by schvaloval to, co Dominik Duka nebo Petr Piťha říkají. Ale co mám dělat?“

Spiritualita obsažená v každodennosti
Vizinova a Němcova kniha rozhodně není sociologicky reprezentativní: například o náboženském životě českých Vietnamců nebo Romů se z ní čtenář nic nedozví – na rozdíl od nedávné publikace Pro smrt uděláno: živé rozhovory o posledních věcech (Kalich 2021). Nemůžeme v ní hledat ani sociologickou studii mapující běžné české věřící: jde o soubor výrazných individualit, jejichž názory nejen na spiritualitu, ale v jednom případě i otevřené přihlášení se k polyamorii mohou v našem prostředí stále působit provokativně, na rozdíl od západoevropských zemí. Při vší originalitě zařazených ale nikdo z nich naštěstí nehlásá vlastní titánskou výjimečnost nebo nějaké duchovní superčlověčenství. Jejich spiritualita se odehrává v jejich obyčejných každodenních životech, ať už je to péče o zahradu, nebo tesařská práce se dřevem. Ostatně Borzič podotýká, že mystici mají zřejmě sklon k drobným živnostem a svobodným povoláním a klidně to mohou být instalatéři či elektrikáři. A především, že „mystici jsme potenciálně všichni“. Současně ale v knize najdeme zmínky o tom, že milost je nevynutitelný dar, nebo dokonce, že „žádná volba ve skutečnosti neexistuje: v tom, na čem skutečně záleží, nikdy nemáme na výběr“.

Publikace může posloužit především k pochopení vnitřní zkušenosti zařazených osobností, ostatně Vizina knihu vysvětloval i jako pokus nastínit hlubší portréty osobností, které novináři jinak nutně představují v poněkud zredukované podobě. Číst ji můžeme také jako ukázku spirituální pestrosti nebo až roztříštěnosti současného Česka. Těžko ale říct, nakolik v tak odlišných příbězích mohou jednotliví čtenáři hledat osobní inspiraci: duchovní cesta každého je jedinečná a vnitřní zkušenosti jsou popsatelné a předatelné jen částečně. Tato kniha se o to alespoň poctivě snaží.