Už od svého prvního vydání v letech 1913–1925 vzbuzovalo Hledání ztraceného času otázky po míře autobiografičnosti, kterou toto impozantní sedmisvazkové dílo vykazuje. Marcel Proust byl, jak známo, k jakýmkoli životopisným pokusům poměrně skeptický. Nevěřil, že by bylo možné sepsat skutečně hodnotné dílo o sobě samém. Ve „Dnech četby“ (Pastiše a rozmanitosti, 1919) k tomuto tématu poznamenává: „Protože chtěli zanechat svůj portrét budoucím pokolením, Fromentin a Musset ho, navzdory svým talentům, vykreslili dosti chabý. […] jejich nezdar je poučný.“¹

Na mnoha místech své korespondence Proust rovněž opakuje, že jakýkoli umělecký výtvor obecně staví mnohem výše než autorovu osobu a že – konkrétně v jeho případě – Hledání ztraceného času je tím jediným „pomníkem“, který by po jeho smrti měl zůstat. Jinak řečeno, tím nejdůležitějším je vždy dílo, zatímco spisovatelův život představuje v tom nejlepším případě „jen“ cestu, jak se k tomuto dílu dobrat.

Obdobná úvaha ostatně figurovala už v Zamyšlení nad Sainte-Beuvem, kde Proust odmítl takzvanou „biografickou kritiku“, založenou na výkladu textů prostřednictvím autorova života. Tedy představu, že díla lépe pochopíme, pokud získáme – někdy až detektivními či paparazziovskými metodami – co nejvíce informací o soukromých zvycích i veřejném vystupování příslušného spisovatele. Proust Sainte-Beuvovi oponuje, že „kniha je výplodem jiného já, než jaké projevujeme ve svých zvycích, ve společnosti, ve svých neřestech“.² Opakované čtení a doslova sžívání se s textem tedy představuje jediný moderní gnozeologický nástroj a pátrání po autorově vnějškově projevované osobnosti budiž odkázáno do sféry žurnalistiky.

V Čase znovu nalezeném, poslední části svého sedmidílného románu, pak Proust toto své přesvědčení jen potvrzuje a dotahuje do absolutních rozměrů, když tvrdí, že „pravý život konečně odhalený a osvětlený, a tudíž jediný život reálně prožívaný, toť právě literatura“.³

Na základě všech těchto prohlášení by se mohlo zdát, že otázka autobiografičnosti Hledání je (negativně) zodpovězena hned od samého počátku: Proust své postavy umně skládal z celé řady reálných předobrazů, přičemž jejich vzájemné poměry jsou zpětně de facto nestanovitelné, a výslednou fikci (jakožto obecný model) vždy stavěl nad skutečný život (jakožto jednu z možných konkrétních realizací).

Při podrobnějším pohledu na samotné dílo i kontext jeho vzniku však docházíme k zajímavým paradoxům, které částečně zpochybňují jednoznačnost Proustova pohledu na autobiografii a zároveň ukazují, že spisovatelovi nebylo zcela proti mysli, pokud čtenáři na jeho román uplatňovali tuto tradičně zjednodušující šablonu.

Z řady dobových indicií například plyne, že Proust dlouho váhal, kam Hledání zařadit. O žánru svého nejvýznamnějšího díla se totiž vyjadřoval velmi neurčitě. V dopise Louisi de Robertovi (1911) píše: „Pracoval jsem […] na dlouhém díle, které nazývám románem, protože v sobě nemá nahodilost memoárů. […] Nedokážu definovat jeho žánr.“⁴ Dva roky před vydáním prvního dílu se tedy autor uchyluje ke dvojímu explicitnímu odmítnutí. Jeho dílo není ani románem, ani memoáry v pravém slova smyslu.

Jiné pozoruhodné souvislosti vyvstávají při analýze Proustova vypravěče. Celé Hledání kromě „Swannovy lásky“ je psáno v ich-formě, na rozdíl od předchozího díla Jean Santeuil, jež se sice svou faktografičností a méně propracovanou kompozicí daleko více blíží životopisu, nicméně které bylo vyprávěno ve třetí osobě jednotného čísla.

Vypravěč Hledání je od počátku románu všudypřítomný a čtenář sleduje celý svět jeho očima. Dlouho však panuje nejistota ohledně jeho jména. Ostatní postavy totiž vypravěče nepojmenovávají, nevolají na něho, a to paradoxně ani v situacích, kdy bychom něco podobného logicky očekávali. Promlouvající „já“ zůstává anonymní přes dva tisíce stran. Teprve v pátém dílu Uvězněná se na straně 70, tedy po 2049 stránkách od počátku celého románu, probouzí vypravěčova milenka Albertine. Tato událost je popisována následujícím způsobem:

„Byla znovu s to promluvit, řekla: „Můj…“ nebo „Můj drahý…“ a v obou případech následovalo moje křestní jméno, takže kdybychom vypravěči přiřkli totéž křestní jméno jako autorovi této knihy, bylo by to znělo: „Můj Marceli“, „Můj drahý Marceli“.“⁵

Proust svému vypravěči připravil opravdu šalamounské entrée: krajně oddálené, a tudíž krutě prověřující čtenářovu pozornost, vložené do úst jiné postavy a navíc formulované v kondicionálu. (Zde by se snad nabízelo srovnání s Dantovým Očistcem, v němž je sám básník také explicitně zmiňován jen jednou, a to až v třicátém zpěvu, ústy milované Beatrice.)

Teprve o 82 stránek dále je vypravěčovo jméno definitivně potvrzeno v milostné korespondenci, kterou se Albertine snaží zmírnit partnerovu žárlivost:

Můj drahý a milovaný Marceli, nedorazím tak rychle jako tento cyklista, na jehož kolo bych ráda nasedla sama, abych u Vás byla dřív. Jak si můžete myslet, že bych se mohla zlobit a že by mě něco mohlo bavit tolik jako být s Vámi? Bude to hezké, když si vyjdeme spolu, a bylo by ještě roztomilejší, kdybychom chodili ven vždycky jen spolu. Co to tedy máte za nápady! Ten Marcel! Ten Marcel! Oddaně Tvoje Albertine.⁶

Až do konce celých sedmi dílů Hledání ztraceného času se pak toto jméno už nikdy explicitně neobjevuje.

Z čistě faktografického hlediska se fiktivní Marcel liší od skutečného Prousta přinejmenším v následujících pěti bodech: Vypravěč je o deset let mladší. Proust se narodil těsně po pařížské Komuně, zatímco Marcel z Hledání ztraceného času až kolem roku 1881.⁷ Explicitní vysvětlení tohoto faktu sice nikde nenalezneme, nicméně jednou z logických hypotéz by asi byl obecný charakter díla, jež do značné míry funguje jako „román zasvěcení“. Vypravěč se postupně seznamuje s impresionistickým malířstvím Clauda Moneta a Paula Helleua, hudbou Camilla Saint-Saënse, románovým uměním Anatola France a Paula Bourgeta, Bergsonovou filozofií a tak dále, přičemž v mladickém údivu je uchvácen díly a poetikami, které Proust ve stejné době už léta znal. Toto postupné objevování uměleckého světa, který se před vypravěčovýma očima teprve utváří, je samozřejmě mnohem účinnější a působivější než jakákoli zpětná rekapitulace dávno existujících poetik.

Vypravěč je také jedináček se silným citovým poutem k matce. Poslední fakt sice platí i pro skutečného Prousta, nicméně spisovatel měl o dva roky mladšího bratra Roberta, významného chirurga, který po autorově smrti zpracoval a vydal poslední tři díly Hledání.

Na rozdíl od spisovatele, jehož matka pocházela z významné židovské rodiny a který zpočátku navštěvoval spíše rezidence židovských bankéřů než salóny oné obdivované francouzské aristokracie, jež ho tak dlouhou dobu přehlížela, vypravěč není nijak etnicky specifikován. Židovství je v Hledání traktováno prostřednictvím Dreyfusovy aféry (v níž se Proust mimochodem silně angažoval v kapitánův prospěch) a pak úvahami nad některými židovskými postavami (Swann, Gilberte, Rachel, Albert Bloch skrývající svůj původ a nechávající se přejmenovat na Jasquesa Du Rozier). Autor se pochopitelně nevyhýbá ani zobrazování dobového antisemitismu: Vypravěčova láska Albertine doslova nesnáší Židy a záhadný baron de Charlus se o ně také rád otře, pokud mu takový manévr umožňuje odvrátit pozornost od své vlastní marginální identity homosexuála.

Právě milostné a erotické zaměření představuje další rozdíl mezi homosexuálním Proustem a vypravěčem orientovaným na ženy. Stejně jako v případě židovství je však homosexualita v románu permanentně komentována (viz zastírací strategie vypravěčova nejlepšího přítele Roberta de Saint-Loup, postupně odhalovaná perverze jeho strýce, barona de Charlus, či Marcelovy mučivé obavy ohledně Albertininých dobrodružství se ženami), ale rádoby zvnějšku. Vypravěč homosexuály pozoruje „pohledem entomologa“ (viz pasáž námluv mezi Charlusem a vestařem Jupienem, přirovnávaná k zásnubním tancům u hmyzu) a s odstupem komentuje jejich specifické chování: přehnaný důraz na mužnost, hlas prozrazující jisté ženské podtóny, erotické fantazie ovlivněné středověkem, permanentní úzkost z možného odhalení, vzájemnou podezíravost atd. Homosexualita je autorem vnímána jako životní překážka, pokud ne přímo prokletí: „Tak jako některé živočichy, některé rostliny, které mají pohlavní orgány uloženy tak nepříhodně, že skoro nikdy nedosáhnou rozkoše, ani tyto bytosti příroda v otázce lásky nerozmazlila.“⁸

Dnešní kritika si v této souvislosti všímá i drobných detailů, které poučenému čtenáři napovídají, že jedním ze vzorů pro postavu Albertine byl s největší pravděpodobností Proustův tajemník Alfred Agostinelli. Jisté podezření můžeme mít například, když vypravěč nadšeně popisuje, jaký měla jeho milenka ve spánku „mohutný krk“, nebo ve scéně, kde Albertine vytahuje klíče z kapsy od županu. (Dámské župany v Proustově době žádné kapsy neměly).

Posledním důležitým bodem dělícím fiktivního Marcela od skutečného Prousta je také fakt, že vypravěč si není zcela vědom svého spisovatelského poslání. Od samého počátku sice chce psát, ale jeho záměru jsou kladeny do cesty nejrůznější překážky: vlastní pochybnosti i nedůvěra okolí, čas strávený v salónech mondénní společnosti, milostné vášně, žárlivost a utrpení z ní vyplývající atd. Román dochází ke svému závěru přesně v momentu, kdy se psaní konečně stává možným. Právě z tohoto důvodu Gérard Genette jemně rozlišoval mezi hrdinou a vypravěčem: „Vyprávění se zastavuje přesně v bodě, kdy hrdina dospěje k pravdě, kterou vypravěč již zná (k rozhodnutí napsat románové dílo), tedy ve skutečnosti těsně předtím, než by se měli sloučit v jedinou postavu.“⁹ (Vzhledem k Proustovu nočnímu způsobu práce lze ostatně první větu celého cyklu „dlouho jsem chodil brzy spát“ přeložit jako „dlouho jsem nepsal“.)

Vraťme se však ještě jednou k úvodnímu problému „román versus autobiografie“. Jak patrno z výše uvedených detailů, Proust po celou dobu tak trochu mlží. Na jedné straně evidentně nechce, aby jeho kniha byla zužována na čistě životopisnou perspektivu (a první čtenáři skutečně měli sklony k takovéto interpretaci), ale na straně druhé se v osobní korespondenci neváhá explicitně ztotožňovat s vypravěčem. Například v dopise Robertu de Montesquiou Proust líčí následující scénu: „ […] ve chvíli, kdy se na mne pan de Charlus upřeně a roztržitě dívá u Kasina […]“¹⁰ (Baron de Charlus je fiktivní postava, která by si tudíž jen těžko mohla na ulici měřit skutečného člověka.) V roce 1920 spisovatel zase v článku věnovaném Flaubertovu stylu označuje Marcela za „vypravěče, který říká „já“ a který vždy není mnou.“¹¹ (Pokud ne vždy, pak někdy ano?)

Odtud dnešní spory mezi jednotlivými výklady Proustova díla. Na jedné straně mohou zastánci „fikční teorie“ namítat, že Uvězněná, tedy jediná část ze sedmidílného románu, v níž je vypravěč explicitně pojmenován, vyšla až po spisovatelově smrti, a tudíž není jisté, zda by konkrétně specifikovaný „Marcel“ prošel případnou Proustovou korekturou. Na podporu tohoto váhání můžeme uvést například citaci z Času znovu nalezeného: „[…] v této knize, kde není jediný fakt, který by nebyl fiktivní, kde není jediná „klíčová“ postava a kde všechno mnou bylo vymyšleno jen k potřebám demonstrace určitých zákonů […]“¹²

Na straně druhé se genetická kritika, pracující na druhém vydání tohoto díla v „kanonické“ edici Pléiade, kloní spíše k tomu, že Marcel byl naopak do textu přidán samotným Proustem, a to poměrně pozdě a zcela záměrně. Někteří dnešní badatelé jako například Vincent Colonna proto zdůrazňují, že Proust trval na žánrové nevyhraněnosti svého díla a že si chtěl se čtenáři pohrávat.

V části Sodoma a Gomora (čtvrtý díl) nalézáme zvláštní pasáž, která by to mohla potvrzovat. Poprvé od začátku celého díla totiž promlouvá i jeho fiktivní čtenář:

„Tohle všechno, řekne čtenář, nám nepovídá nic o neochotě oné dámy; ale když už jste se tak dlouho pozdržel, dovolte mi, pane autore, abych vás přinutil ztratit ještě chvilku navíc a abych vám řekl, že je to dost mrzuté, jestliže jste už jako tak mladý člověk, jakým jste tenkrát byl (nebo jakým byl váš hrdina, pokud jím nejste vy sám), měl paměť natolik slabou, že jste si nedokázal vzpomenout na jméno dámy, kterou jste znal velice dobře.“¹³

Jde o část vydanou ještě za Proustova života a navíc velmi intenzivně přepracovávanou. Takže hra s identitami je zde jistě vědomá.

Jinak řečeno, před publikem, které Hledání redukovalo na autobiografii, Proust zdůrazňoval fiktivní charakter díla. Zároveň ale do své knihy obratně včlenil pasáže, které takovýto výklad podporují. Takže přece jen chtěl, aby si čtenář vypravěče dával do souvislosti s jeho osobou a aby ho s ním přinejmenším srovnával. Jako by nám autor svým dílem tak trochu koketně sděloval: „Já samozřejmě nejsem vypravěč, já se skrývám, ale běda vám, jestli mne nebudete hledat!“
 

1. Proust má viditelně na mysli Dominika a Zpověď dítěte svého věku. (« Fromentin, Musset, malgré tous leurs dons, parce qu’ils ont voulu laisser leur portrait à la postérité, l’ont peint fort médiocre. [...] leur échec est instructif. » (Proust, Marcel. « Journées de lecture ». Contre Sainte-Beuve précédé de Pastiches et mélanges et suivi de Essais et articles. Édition établie par Pierre Clarac avec la collaboration d'Yves Sandre. Paris : Gallimard, Pléiade, 1971. s. 32). ^zpět
2. «[...] un livre est le produit d'un autre moi que celui que nous manifestons dans nos habitudes, dans la société, dans nos vices. » (Proust, Marcel. Contre Sainte-Beuve. Préface de Bernard de Fallois. Paris: Gallimard, 1954. s. 127). ^zpět
3. Proust, Marcel. Hledání ztraceného času. Díl VII. Čas znovu nalezený. Překlad Jiří Pechar. Praha: Rybka Publishers, 2012. s. 207. ^zpět
4. « J’ai travaillé [...] à un long ouvrage que j’appelle roman parce qu’il n’a pas la contingence de Mémoires [...] Je suis incapable d’en dire le genre. » (Proust, Marcel. Correspondance. Choix de lettres et présentation par Jérôme Picon. Paris : Flammarion, 2007. s. 256). ^zpět
5. Proust, Marcel. Hledání ztraceného času. Díl V. Uvězněná. Překlad Jiří Pechar. Praha: Rybka Publishers, 2012. s. 70. ^zpět
6. Ibid., s. 152. ^zpět
7. O stanovení objektivní chronologie Hledání se pokusil Gérard Genette ve svých Figurách. ^zpět
8. Proust, Marcel. .Eseje. Zamyšlení nad Sainte-Beuvem. Praha: Votobia, 1996. s. 145. ^zpět
9. Fulka, Josef. Doslov k českému vydání Hledání ztraceného času. Praha: Rybka Publishers, 2012. s. 413. ^zpět
10. « […] au moment où Monsieur de Charlus me regarde fixement et distraitement, près du Casino […]» ( Colonna, Vincent. Autofiction & autres mythomanies littéraires. Auch : Éditions Tristram, 2004, s. 123). ^zpět
11. « […] narrateur qui dit je et qui n’est pas toujours moi. » (Ibidem.) ^zpět
12. Proust, Marcel. Hledání ztraceného času. Díl VII. Čas znovu nalezený. Překlad Jiří Pechar. Praha: Rybka Publishers, 2012. s. 156. ^zpět
13. Proust, Marcel. Hledání ztraceného času. Díl IV. Sodoma a Gomora. Překlad Jiří Pechar. Praha: Rybka Publishers, 2012. s. 57. ^zpět