Nový román tak výrazné osobnosti literárního života, jako je autor několikanásobně oceněného drtikolovského románu Dějiny světla, byl nutně očekáván s napětím, zda básník, prozaik, dramaturg a redaktor brněnského Hosta Jan Němec (1981) promění i další šanci. Všechno nasvědčuje tomu, že se mu to podařilo.

Román nabízí příběh milostného vztahu, který je vyprávěn z protagonistovy pozice od seznámení a jednotlivých stupňů vzájemného objevování, fascinace tím druhým a konzumace lásky přes okamžiky, kdy se v partnerství objeví trhliny, ale ještě nejsou tak závažné, aby je bylo nutné řešit, a postupné vzájemné odcizování až po vážnou krizi, vleklé období dusivé patové situace, kdy nejde být ani spolu, ani odděleně, a další měsíce střídání vln vzájemného vzdalování a opětovného sbližování, které ovšem nejsou nic jiného než pokročilé fáze trvajícího rozchodu, až nakonec… U Možností milostného románu vlastně není pointa tím, na čem by celý román stál; to, co se odehraje v poslední větě (a příznačné je, že si na to čtenář počká až do poslední věty), nijak předchozí stovky stránek nepřevrací, neneguje ani jim nedává jiný smysl. Fabule je nekomplikovaná, jasně čitelná a čtenářsky konkretizovatelná, vrcholy a pády partnerského vztahu jsou téma staré jako literatura sama. Jan Němec příběh o něm inscenuje v kulisách současnosti a v prostředí zabydleném lidmi, kteří se pohybují kolem knih a literatury: redakce, autorská čtení, doktorské studium, úvazek na fakultě, vedení kurzů tvůrčího psaní, kavárny a pivnice, tvůrčí rezidence, ocenění. V jeho vyprávění je nejen zřetelný, ale dokonce výslovně signalizovaný výrazně vysoký podíl epistemologické „skutečnosti“ v románovém fikčním světě – jednodušeji řečeno, mnohé v tomto světě Jan Němec podle všeho dosti věrně opsal ze světa, ve kterém sám žije.

K tomu mu posloužil především autorsko-vypravěčský subjekt. Ten představuje první a zdaleka ne jedinou entitu, u které Jan Němec obrací pozornost k tomu, co je obsaženo už v titulu knihy: prověřuje nejen možnosti milostného vztahu, ale právě možnosti milostného románu jakožto žánru. Jestliže, jak jsme viděli, se o milostný román bezesporu jedná, je jeho druhým tématem samotné psaní. V případě vypravěče máme před sebou prověřování možností autobiografie a autofikce vůbec. Protagonista se vyjadřuje první gramatickou osobou, nese stejné jméno jako autor a v jeho životě se nacházejí motivy, které se shodují s položkami ze životopisu skutečného Jana Němce. Zpočátku nás tento vypravěč poněkud irituje, protože se stylizuje do role úspěšného intelektuála, vzdělaného literáta a gentlemana, který si v životě umí vyhledávat to nejlepší, na všechno má moudrou a hlubokomyslnou odpověď, každého zná a každý zná jeho. Navíc při popisech svého života v literárním provozu uvádí skutečná jména žijících osob; to si v podobné míře naposledy dovolil – za patřičného povyku „literárněkritické kavárny“ – Michal Viewegh. Tuhle pózu sice můžeme chápat jako autorskou (sebe)ironii, avšak ne ironii jakožto rétorickou figuru, nýbrž jako ironii v romantickém (schlegelovském) smyslu, jako estetickou metodu, která v uměleckém díle zpřítomňuje samotnou jeho tvorbu, její postupy a podmínky. Jestliže na to autorovi přistoupíme, uvěříme mu, že to, co píše, myslí smrtelně vážně.

A to se týká zejména protagonistovy psychologie coby subjektu psaní, protože své psaní autor v textu široce komentuje, zamýšlí se nad ním a zaznamenává své emocionální prožitky, ale také coby subjektu problematického milostného vztahu. Ke slovu přicházejí přirozeně opět především emoce: zamilovanost, plápolající radost ze společného prožívání, později však bolest a zoufalství, zahanbení, nekonečné návraty v myšlenkách k tomu, co vlastně bylo špatně a jak jsme to proboha mohli dopustit, pokusy (marné) o racionální analýzu, výčitky a sebeobviňování, pocit, že mu „Hefaistos překovává srdce kladivem“ (s. 399) – to vše popisuje autor s takřka deníkovou bezprostředností a upřímností, jež naznačuje, že by jeho psaní mohlo mít také (možná i hlavně) terapeutickou funkci – ano, recenzent samozřejmě ví, že usuzovat z textu na osobu skutečného autora je nefér, ale nyní už by mělo být zřejmé, že autorský subjekt si začal. Vedle emocionálních procesů k této vypravěčské introspekci patří také to, že se se čtenářem dělí o produkci své intelektuální kapacity, a ačkoli je na jednu stranu pravda, že jeho občasné přemoudřelé rozumbradovství nevzbuzuje žádné velké sympatie, nikdy nepřekročí hranici samožerné žvanivosti – a na závěr přilepený Kabinet odložených odstavců, naplněný úvahovými pasážemi, jež se na této hranici už pohybují, prozrazuje, že autor o ní pečlivě rozvažoval.

Prověřování možností milostného románu přesahuje i na formální rovinu. I to je podoba Němcovy metafikční metody, odhalování tvůrčích mechanismů a jejich styčných bodů s aktuálně žitým světem. Patří sem žánrový synkretismus, když autor mezi kapitoly vkládá články ze zpravodajských serverů, dlouhé citace z jiných děl (vyložený podraz je stránka a půl z Raymonda Chandlera přeložená Google Translatorem), deníkové záznamy; v jedné kapitole změní vypravěčský subjekt, aby chvíli vyprávěl očima (a hlavně idiolektem) své partnerky; ironicky si pohrává s motty, nadpisy, „poznámkami autora“; přibližně uprostřed zařadí do románu jmenný rejstřík (sic!) a na konci oddíl s názvem Tříděný odpad z naší milostné korespondence, složený z odstavců ze samých typografických znamének a emotikonů, a tak všelijak podobně. A můžeme jít ještě dál: přidejme grafickou úpravu (autorem je Martin T. Pecina) s černým kotoučem poskládaným ze čtyř barev tiskového spektra CMYK na obálce a skrývačkou zakomponovanou do názvu, v němž jsou čtyři písmena těmito barvami podtržena – a můžeme to konečně vyslovit: máme před sebou postmoderní prozaické dílo se vším všudy, které je na jednu stranu složitě prokomponované a esteticky svébytné, avšak na druhou stranu si přímo říká o nařčení z autorského narcismu a intelektuálního pozérství. A možná i z absence originality, protože tohle všechno jsme přece v próze už dávno viděli. Jenže těchto možných námitek si je autor samozřejmě vědom a neponechává nic náhodě, když se s nimi vypořádává přímo v textu. Nejdál jde v tomto smyslu asi zařazený fiktivní rozhovor autora se sebou samým, v němž na předpokládané dotazy nabízí odpovědi ještě předtím, než je někdo třetí (nebo vlastně druhý?) vůbec měl šanci položit. Ostatně způsob, jakým autor v rámci výše diagnostikované ironie komentuje a vysvětluje své psaní a předchází svého čtenáře v roli partnera v dialogu, čímž případného kritika nutí hrát podle jeho pravidel, by vystačil na samostatný článek.

Tu literátskou sebemanifestaci však Janu Němcovi nakonec spolkneme i s navijákem, a ještě rádi. Bez ní by totiž Možnosti milostného románu nefungovaly, nebo možná fungovaly, ale byl by to jiný román o něčem jiném – třeba jen o lásce nebo jen o psaní. Jan Němec Možnosti napsal jako polyfonní hudební skladbu, do které zapojil všechny nástroje, které měl k dispozici, a velmi pečlivě si ohlídal, aby nejen správně zněly, hrály správné tóny a ve správném tempu, ale také aby vytvářely harmonie (a disharmonie) tam, kde je autor potřebuje. A jejich prostřednictvím vposledku nenabízí žádnou lacinou papírovou exhibici, ale poctivou porci tresti toho, čemu se říká život.