PhDr. Zbyněk Černík (1951) je překladatel ze severských jazyků a angličtiny, dlouholetý redaktor nakladatelství Odeon, autor beletrie a knih pro děti a také publicista.

O překládání a překladech

iLiteratura: Jak ses dostal k překládání ze švédštiny?
Zbyněk Černík: U mě to proběhlo dost konvenčně. Studoval jsem na Filozofické fakultě UK obor angličtina-švédština. Po studiích jsem začal přemýšlet o tom, jak svou kvalifikaci využít, a jelikož jsem vždycky měl literární roupy, pokusil jsem se uplatnit jako překladatel. Ale tenkrát to bylo dost složité, protože existovalo jen pár nakladatelství a překladatelská nabídka vysoce převyšovala poptávku. Takže jsem už skoro házel flintu do žita. Pak do toho vstoupila nečekaná událost – zavolala mi jedna bývalá kolegyně z fakulty, která pracovala v nakladat elství Odeon, že odtamtud odchází redaktorka severských literatur Božena Köllnová a na její místo se hlásí noví adepti. Nechci se taky přihlásit? Samozřejmě jsem chtěl. V Odeonu jsem pak absolvoval pohovor, k mému překvapení úspěšně. A poněvadž povolání redaktora a povolání překladatele si jsou hodně blízká, časem jsem začal sbírat zkušenosti i na překladatelském poli.

iLiteratura: A kdo tě přijímal?
Zbyněk Černík: Přijímal mě šéfredaktor Josef Čermák a já se na ten pohovor velmi dobře pamatuju. Doktor Čermák si mě totiž trošku dobíral, mimo jiné se mě zeptal, co si představuju, že takový redaktor dělá kromě popíjení kafíčka. Já jsem v té době kávu ještě nepil, tuhle neřest jsem se naučil až později, tak jsem mu to řekl. A dopadlo to pro mě dobře, asi si myslel, že budu mít víc času na práci.

iLiteratura: Kdybys měl rekapitulovat, jak se změnil způsob překládání od dob, kdy jsi začínal, do dneška, je něco lepšího, něco horšího? Překládáš jinak, než když jsi začínal?
Zbyněk Černík: Dřív překladatelé psali buď rukou, nebo na psacím stroji a pak následoval velmi dlouhý, složitý redakční a výrobní proces, zahrnující mimo jiné časté návštěvy redakce. Zatímco dneska se nemusejí na krok hnout od svého počítače. Na jedné straně je to daleko jednodušší, ale na straně druhé to znamená skoro úplnou ztrátu mezilidského kontaktu. Což je škoda. Pokud ale jde o samotnou metodu překládání, myslím, že na té se nic moc nezměnilo, to podstatné zůstává stále stejné.

iLiteratura: Můžeš popsat, jak přesně překládáš, kolik máš verzí překladu, kolik stránek za den přeložíš, překládáš ráno, večer, v noci? Máš nějakou osvědčenou metodu?
Zbyněk Černík: Snažím se dodržovat pevný denní režim, protože člověk má přirozený sklon k lenosti, bez disciplíny to prostě nejde. Začínám pracovat ráno v devět hodin, ale nemám stanovené žádné přesné denní pracovní penzum, počet přeložených stránek pochopitelně záleží na obtížnosti výchozího textu: někdy to může být deset stran, jindy narazím na zapeklitý problém, který řeším několik hodin, ne-li dní. Verze dělám obvykle tři.

iLiteratura: V dobách před internetem bylo obtížné dohledávat některé termíny, zejména z oblastí, kterým literát tak úplně nerozumí, takže člověk musel zabrousit do oblastí slovní zásoby, ve kterých se vůbec nevyznal. Máš nějakou takovou zkušenost, že jsi někdy nějaké slovo velmi obtížně hledal?
Zbyněk Černík: Samozřejmě, to se mi stávalo velmi často. Většinou jsem to řešil pomocí týmu spolupracovníků z různých profesí. Měl jsem například známého historika, známou lékařku, známého přírodovědce a tak dále, na tyhle lidi jsem se vždycky se svými překladatelskými problémy obracel. Pokud mi nebyli schopni poradit ani oni, musel jsem pátrat v různých příručkách a encyklopediích nebo se vydat do terénu: do knihoven, specializovaných ústavů, výrobních podniků… Jednou jsem například dělal titulky k americkému filmu odehrávajícímu se na naftových plošinách na Aljašce. Kvůli jednomu technickému termínu, který se nedal nijak obejít, jsem se vypravil do kralupské kaučukárny a pak ještě telefonicky kontaktoval naftaře na Hodonínsku. A nakonec se ukázalo, že v češtině se používá stejný výraz jako v angličtině!

iLiteratura: Vybíráš si překlady sám, nebo občas přijmeš i nabídku, která k tobě doputuje bez tvého přičinění?
Zbyněk Černík: Považuju se za „rozmazleného“ překladatele, protože většinou si tituly vybírám sám. Když mě nějaká kniha zaujme, kontaktuju nakladatele a snažím se je přesvědčit, aby ji vydali. Ale občas to proběhne opačně, s nabídkou překladu se na mě obrátí nějaké nakladatelství. V tom případě si vyžádám lhůtu na rozmyšlenou a definitivně se rozhodnu, až když si nabízenou knížku přečtu.

iLiteratura: Navazuješ kontakt s autory textu?
Zbyněk Černík: Ano, alespoň pokud jde o žijící autory, u těch mrtvých je to pochopitelně obtížnější. S několika spisovateli, jejichž díla mě zvlášť oslovila, jsem se dokonce spřátelil. Navazuju kontakt ze zvědavosti, protože chci vědět, jak ten či onen spisovatel vypadá, jak se chová a tak dále, ale hlavně ze „zištných“ důvodů: pokud při překladu narazím na nějaký větší problém, velmi oceňuju, když mi ho autor pomůže vyřešit.

iLiteratura: Pokud není třeba zrovna na lovu losů a nezmítá jím lovecká vášeň?
Zbyněk Černík: Aha, vím, na co narážíš. Před několika lety jsem překládal román Mikaela Niemiho Vodní apokalypsa. V korektuře jsem ještě potřeboval narychlo dořešit pár sporných míst, a tak jsem Niemimu poslal e-mail s několika dotazy. Obvykle mi odpoví obratem, jenže tentokrát bylo dlouho ticho po pěšině. Odpověď přišla teprve po několikáté urgenci. Mikael se mi v ní omluvil, že reaguje zpožděně, a vysvětlil proč: u nich doma zrovna probíhal lov losů a to jde pak všechno stranou, spisovatelství nevyjímaje.

iLiteratura: Překládáš mnoho švédských spisovatelů a dramatiků zvučných jmen. Máš nějakého oblíbence?
Zbyněk Černík: První významnou osobností, kterou jsem měl tu čest překládat, byl dnes (neprávem) pozapomenutý Per Olof Sundman. Bohužel jsem ho pro sebe objevil až dost pozdě, kdy už měl za sebou umělecký vrchol a nezbývalo mu mnoho let života. Co se klasiků týče, hodně jsem se věnoval Stigu Dagermanovi a stále fascinujícímu Augustu Strindbergovi. V posledních letech a desetiletích jsem měl tři velké „kmenové“ autory: Ingmara Bergmana, Torgnyho Lindgrena a Pera Olova Enquista. Schválně používám minulý čas, protože všichni tři jsou už po smrti. (Posledně jmenovaný zemřel letos.) Takže si teď připadám trochu jako sirotek.

iLiteratura: A setkal ses s nimi osobně?
Zbyněk Černík: S Lindgrenem několikrát, se Sundmanem a Enquistem mockrát a s Bergmanem nikdy, ten byl naprosto nepolapitelný. V době, kdy setkání začalo přicházet v úvahu, tedy po roce 1989, totiž už trávil většinu času na „svém“ ostrově Fårö, kde žil v dobrovolné izolaci od okolního světa, kterou porušoval jen ve výjimečných případech. Učinil jsem několik pokusů ho tam navštívit, ale navzdory doporučujícím dopisům od jeho nakladatele a všemožné „protekci“ se mi to nikdy nepodařilo.

iLiteratura: Když člověk překládá něčí text, tak autora vlastně dost dobře pozná, nebo alespoň určitou část jeho osobnosti. Myslíš si, že třeba způsob uvažování autora a jeho pohled na svět může zčásti ovlivnit i život překladatele?
Zbyněk Černík: To myslím, že ne. Jakým způsobem se ten který autor dívá na svět, mě často zaujme, ale na můj vlastní světonázor – a můj život – to nikdy přímý vliv nemá, od svých překladů si zachovávám odstup.

iLiteratura: Vzpomínáš si na nějaký zásadní spor ohledně překladu, kde ses názorově zcela rozešel s přístupem redakce nebo nakladatelství?
Zbyněk Černík: Já jsem člověk poměrně smířlivý, takže si nevzpomínám, že by někdy mezi mnou a redaktorem nebo redaktorkou došlo k nějakému zásadnímu konfliktu, spíš to byly jednotlivosti. Pokud je redaktor kompetentní a navrhne změny, které jsou pro dobro věci, rád je přijmu, na zadní se začnu stavět, jedině když jsem pevně přesvědčený, že se mýlí a já mám pravdu. Vzhledem k tomu, že sám jsem jak překladatel, tak i redaktor, znám obě strany mince. Zastávám názor, že redaktor by měl být překladatelovým spoluhráčem, nikoli protihráčem, tj. že by je měl spojovat zájem na dosažení co nejlepšího výsledku. Redaktor by měl překladatele upozorňovat na případné omyly a chyby, ale neměl by mu vnucovat vlastní řešení, poslední slovo by vždycky měl mít překladatel.

iLiteratura: Vzhledem k tomu, že znáš obě strany procesu vzniku knihy, zeptám se: jak se díváš na otázku honorářů za překlady? V posledních letech probíhají zejména v mladší generaci překladatelů debaty o tom, že honorář za překlad krásné literatury je velice nízký ve vztahu k úsilí, které člověk musí vyvinout, a znalostem, které musí získat. Markantní je to při srovnání s komerčními překlady – takový překlad návodu na mixér bývá placen mnohem štědřeji než překlad Bergmana.
Zbyněk Černík: Honoráře samozřejmě podhodnocené jsou. Skandálně podhodnocené. Zatímco za komunismu (ne že bych se do něj chtěl vracet!) si člověk překladem knížky citelně vylepšil rodinný rozpočet, dnes jsou překladatelské honoráře většinou směšné. Pokud vím, Česko je, co se jejich výše týče, na jednom z posledních míst v Evropě, spolu s Litvou nebo Lotyšskem. Což není nic k chlubení. Občas politicky nekorektně říkám, že překládání je ideální zábava pro manželky bohatých mužů. Člověk je nucen to dělat spíš jako koníčka, zálibu než jako povolání, které by ho uživilo.

iLiteratura: Dříve bylo na překlad mnohem víc času, třeba rok, a dnes není výjimkou, že překlad knihy je požadován za pár týdnů. Možná to působí dojmem, že věc, která se dá stihnout za dva měsíce, větší hodnotu nemá.
Zbyněk Černík: Já jsem osobně nikdy žádnou knihu za pár týdnů nepřeložil, a pokud to po mně někdo chtěl, odmítl jsem. Naopak se mi stalo, že jsem se s překladem zhruba stotřicetistránkového textu, konkrétně Snáře Emanuela Swedenborga, trápil několik let. To sice byla výjimka, ale každý dobrý překlad chce svůj čas, nedá se uspěchat.

iLiteratura: A myslíš, že překlad je spíše umění, nebo spíše řemeslo, nebo něco mezi?
Zbyněk Černík: Asi tak napůl. Podmínkou je pochopitelně určitý talent, ale ten sám o sobě nestačí, většinou je potřeba i hodně dřiny. Člověk musí mít „sicflajš“.

iLiteratura: Je nějaký překlad, o kterém si myslíš, že jsi ho neměl dělat?
Zbyněk Černík: Myslím, že ne, většinou jsem věděl, do čeho jdu. Pravda, když iniciativa vyjde ze strany nakladatelství, někdy přijmu i překlad, který bych si sám nevybral, ale nikdy se nestalo, že bych toho vyloženě litoval. Třeba můj překladatelský debut byla norská knížka pro mládež, která neměla velké literární ambice, jenže to byla vůbec první nabídka, kterou jsem dostal, a tak jsem pochopitelně nebyl vybíravý.

iLiteratura: Máš pocit, že po vyhotovení nějakého konkrétního překladu jsi získal něco jako překladatelskou jistotu, že to byl stěžejní bod v tvém překladatelském vývoji?
Zbyněk Černík: Ne, v tomhle směru jsem dost skeptický. Překládání je něco, co vlastně nikdy není úplně dokonalé, i když se o to neustále snažíme. Spíš je to nikdy nekončící hledání. Občas se mi stane, že si vzpomenu na nějakou konkrétní pasáž v překladu, který jsem dělal kdysi dávno, a řeknu si: „Teď bych měl lepší řešení!“ Takže bych svoje překlady mohl donekonečna měnit a opravovat. Ale abych to s tou sebekritičností nepřehnal… Někdy si kvůli chystané reedici musím přečíst nějaký svůj starší překlad a k vlastnímu (milému) překvapení zjistím, že se mi docela povedl.

iLiteratura: Jak se díváš na problematiku udělování literárních cen za překlady?
Zbyněk Černík: To je, abych tak řekl, tak trochu „vošajslich“ téma. Oficiální uznání samozřejmě každého potěší, ale problém je v tom, že cen je podstatně míň než těch, kdo si na ně můžou činit nárok. Několikrát jsem byl členem poroty, která uděluje významnou českou překladatelskou cenu, takže vím, o čem mluvím. Nikdy se nestalo, že by cenu získal někdo, kdo si ji nezasloužil, ale často jsem měl pocit, že si ji ve stejné míře zaslouží i několik dalších kandidátů. Navíc pro výběr laureátů neexistují žádná stoprocentně objektivní kritéria, i porotci jsou jenom lidé, takže jejich rozhodování můžou ovlivnit osobní sympatie či naopak antipatie. To se samozřejmě netýká jenom české kotliny, kde takříkajíc každý zná každého, ani pouze cen pro překladatele. Před několika lety vyšel v deníku Dagens Nyheter zajímavý článek o lobbyingu, ke kterému občas dochází v souvislosti s Nobelovou cenou. Například slavný Pablo Neruda se svého času ze Švédské akademie, která uděluje cenu za literaturu, snažil vystrnadit jednoho jejího člena, který mu nebyl nakloněný. O korupci poněkud dojemného charakteru se zase pokusil jeden íránský spisovatel, který všem osmnácti akademikům poslal po bedně pistácií. Ale cenu přesto nezískal, většinu těch oříšků totiž prý zkonzumoval knihovník.

O původním Odeonu a divokých devadesátkách

iLiteratura: Jaké bylo pracovat v nakladatelství Odeon před rokem 1989, jaká tam byla atmosféra? Sama jsem zažila už jen zbytky takového toho redakčního společenství v dobách, kdy byl život pomalejší, lidé pracující na knize se častěji scházeli, občas vznikla docela fajn parta...
Zbyněk Černík: Ono to zní jako fráze, ale pro mě byla doba strávená v Odeonu skutečnou školou života. Když jsem tam nastoupil, ještě jsem toho spoustu neuměl, a tak jsem se pilně učil. Měl jsem od koho: od zkušených externích spolupracovníků a hlavně od redakčních kolegů, lidí odborně velmi zdatných (a navíc vesměs slušných, což v té neslušné době nebyla žádná samozřejmost). Přímo v kanceláři, kde jsem strávil šestnáct a půl roku, se mnou postupně seděla italienistka, lusitanistka, francouzštinářka, hispanisté a tak dále. Navzájem jsme si vyměňovali zkušenosti a rozšiřovali jazykové a literární obzory. Centrální postavou celé redakce byl doktor Miloslav Žilina, polyglot, který měl obrovský rozhled. Fungoval jako jakási chodící encyklopedie (tehdy ještě nebyl Google!), takže když jsme při práci narazili na nějaký odborný problém, obrátili jsme se s důvěrou na něj. A on nám vždycky poradil, buď z hlavy, anebo přesně věděl, v jakém slovníku nebo příručce hledat řešení.

V nakladatelství existoval intenzivní společenský život, protože knížky se tenkrát vydávaly pomaleji a jejich vznik provázel častý osobní kontakt. Když knížka konečně spatřila světlo světa, neoficiálně se pokřtila láhví něčeho dobrého. Na to dneska bohužel už není čas.

iLiteratura: Museli jste v redakci vysedávat, nebo jste si mohli pracovní dobu organizovat podle potřeby, pracovat z domova a podobně? Dnes už nebývá tak častá možnost „práce doma“, která asi dříve bývala nutná (i když v koronavirové době se to možná změní)? Počítalo se s tím, že redaktor se musí v klidu soustředit na text?
Zbyněk Černík: Tenkrát se tomu neříkalo home office, ale čtecí dny, tuším, že to byly dva dny v týdnu. Doma jsme měli na práci větší klid než v redakci, kde v každé kanceláři sedělo několik lidí, kteří se přece jenom i při veškeré ohleduplnosti navzájem rušili.

iLiteratura: A vzpomínáš si na nějakou zajímavou situaci nebo historku z té doby?
Zbyněk Černík: Hned na dvě. Odeon sídlil v budově s prosklenou fasádou, takže do kanceláří bylo vidět odnaproti. A jednou zavolal řediteli Odeonu kdosi, kdo bydlel na druhé straně ulice, a upozornil ho, že by si měl dát pozor na zaměstnance v té a té kanceláři. Prý je už delší dobu pozoruje a zjistil, že celé dny vůbec nic nedělají, jenom si čtou!

A pak si ještě vzpomínám na tragikomickou epizodu, která se týkala nordistky Jiřiny Vrtišové, překladatelky Strindbergových Manželských historií. Když jsem jí vrátil zredigovaný rukopis, nějak se zatvrdila a prohlásila, že už s Odeonem nechce mít nic společného a rukopis že si nechá. Jenže kniha měla jít do tisku, takže nám začalo téct do bot. Radil jsem se se zástupkyní šéfredaktora, co mám dělat, a ta navrhla, že Vrtišovou společně navštívíme u ní doma a pokusíme se ji o rukopis připravit lstí: ona ji nějak zabaví a já ho mezitím najdu a zmocním se ho. Ale nakonec k tomu „loupežnému“ přepadení nedošlo, protože zasáhla vyšší moc, překladatelka zemřela. Nás pak kontaktoval jeden její příbuzný, který nám rukopis vydal, takže kniha přece jen vyšla.

iLiteratura: Ještě jsem si teď v návaznosti na tuto situaci vzpomněla na onoho překladatele Strindberga ze severní Moravy. Ten ti docela znepříjemňoval život...
Zbyněk Černík: Dotyčný se zajímal o překládání ze severských jazyků a kontaktoval za tím účelem několik nakladatelství, ale nikde neuspěl. Přihlásil se i k nám, tak jsem ho, jak bylo tehdy zvykem, požádal o ukázku překladu, a jelikož v ní byla řada nedostatků, spolupráci s ním jsem nedoporučil. No a on zatrpkl a začal do Odeonu psát dopisy, kde mě obviňoval, že jsem členem mafie, která mezi sebe nechce z konkurenčních důvodů pustit schopné překladatele. Originál dopisu vždycky poslal našemu řediteli a kopii na ÚV KSČ, takže ráno mě občas ředitelova sekretářka vítala slovy: „Dobrý den, soudruhu Černíku, tak na vás zase přišlo udání!“ Ležel jsem tomuto překladateli natolik v žaludku, že sledoval moje osudy dokonce i poté, co jsem z Odeonu odešel. Když jsem nastoupil v Československém rozhlase a on z rádia zaslechl moje jméno, nemeškal a napsal další dopis, kde stálo, že by si v rozhlase měli uvědomit, že mezi sebe přijali někoho, kdo pracoval v Odeonu v době, kdy se tam nemohl dostat žádný slušný člověk.

iLiteratura: Mohl bys ještě zavzpomínat, jak v devadesátých letech Odeon skončil? To byl takový docela smutný příběh. Tys tam vlastně zůstal skoro jako poslední zaměstnanec...
Zbyněk Černík: Já jsem odešel v třiadevadesátém roce. Do té doby jsem se kojil nadějí, že se všechno zase spraví, ale když jsem konečně pochopil, že je to jen moje zbožné přání a Odeon v důsledku polistopadových ekonomických změn směřuje k zániku, nabídl jsem tehdejšímu šéfredaktorovi Jiřímu Našinci, že se od něj nechám vyhodit. On můj nápad přivítal, znamenal úsporu jednoho platu v době, kdy každá koruna byla dobrá. Jenže tím to neskončilo. Po nějaké době jsem na ulici potkal kolegyni z právního oddělení, která mi sdělila, že Odeon je sice v likvidaci, ale ještě se dodělávají poslední tituly. „Nechtěl by ses vrátit a vést redakci?“ zeptala se mě. Tak jsem to vzal, i když ve skutečnosti už nebylo koho vést, byl jsem tam poslední mohykán. Každopádně jsem patřil k těm, kdo v Odeonu, dokud sídlil na původní adrese na Národní 36, takříkajíc zhasínali.

iLiteratura: Měl jsi po nějakou dobu i svoje nakladatelství, že?
Zbyněk Černík: Na začátku devadesátých let spoustu lidí napadlo, že by si mohli založit vlastní nakladatelství. Já jsem k nim patřil taky, ale nechtěl jsem se do takového podniku pouštět sám, a tak jsem hledal společníky. Nakonec jsme se dali dohromady čtyři. Podali jsme si žádost o zapsání do podnikového rejstříku, což tehdy byl velmi zdlouhavý proces, pokud se člověk neodhodlal zaplatit „všimné“, které příslušné úředníky motivovalo k rychlejším výkonům. Takže po půl nebo tři čtvrtě roce jsme byli zapsáni a mohli jsme se pustit do práce. Ale krátce nato si to jeden z nás rozmyslel a Panda – tak se to nakladatelství jmenovalo – se zhroutila jako domeček z karet. Mně se to ovšem ani pak nechtělo vzdát. Navázal jsem kontakt s Argem, které se tehdy teprve rozjíždělo, a společně jsme založili „joint venture“ Argo-Panda, kde vyšlo několik ne nezajímavých knížek. Například Švédský jezdec Lea Perutze, Utz Bruce Chatwina nebo Dobrá vůle Ingmara Bergmana. Po nějaké době se ukázalo, že tato paralelní existence Arga a Arga-Pandy příliš nefunguje, a naše spolupráce skončila. Celé to tedy byla spíš jen epizodická záležitost, nicméně pro mě osobně znamenala cennou zkušenost.

Rozhlas a Divadelní ústav

iLiteratura: Po Argu-Pandě vedly tvoje cesty do rozhlasu.
Zbyněk Černík: I to byla vlastně jenom krátká epizoda. Došlo k tomu ještě předtím, než jsem definitivně odešel z potápějícího se Odeonu. Věděl jsem, že bych se měl začít poohlížet po jiném zaměstnání, a tak jsem na zkoušku nastoupil nejdřív do redakce časopisu Přítomnost a pak do Československého rozhlasu. Tam jsem působil na Vltavě v informativním pořadu Kulturní revue, předchůdci dnešní Mozaiky. Docela hezká práce, ale já jsem tehdy v hloubi duše pořád doufal, že se Odeon přece jen zmátoří, a tak jsem se tam po několika měsících vrátil.

iLiteratura: Mozaika jsou takové kratší vstupy o různých událostech v kultuře...
Zbyněk Černík: Přesně tak. Přináší informace o aktuálním dění v literatuře a divadle, hudbě, výtvarném umění... Myslím, že je to velmi užitečný pořad, je fajn, že něco takového existuje. Já sám ho poslouchám každý den ráno, doslova se s ním probouzím, protože mám rádio, přesněji řečeno právě Mozaiku, nastavené místo budíku.

iLiteratura: Na rozhlas jsi nezanevřel. Pravidelně přispíváš do různých pořadů, dělal jsi například pásmo o Bergmanovi...
Zbyněk Černík: S rozhlasem, na prvním místě se stanicí Vltava, jsem nepřestal spolupracovat ani po odchodu z Kulturní revue. Občas přispívám recenzemi do Mozaiky a hlavně píšu literární pořady. Já jsem rozhlasem přímo odkojený, už jako malý jsem pravidelně poslouchal sobotní hry pro mládež a nedělní pohádky a večerní četbu na pokračování jsme sledovali komplet celá rodina. A moje závislost na rozhlasu trvá dodnes, pro mě to vždycky bylo klíčové médium.

iLiteratura: V posledních zhruba deseti letech jsi zaměstnancem Divadelního ústavu. Jak jsi tam zakotvil?
Zbyněk Černík: To je příběh, jehož prehistorie začala už v padesátých letech. Tehdy z ideologických důvodů nesměli vycházet téměř žádní soudobí západní autoři, a tak se místo nich vydávali míň „nebezpeční“ klasici. To samozřejmě platilo i v Odeonu, kde tehdy vznikly dva velké severské projekty: spisy Henrika Ibsena a spisy Augusta Strindberga. Ibsenovy spisy se podařilo vydat skoro kompletní, zato se Strindbergem začaly brzy být problémy.

Taková malá odbočka… Vydávání klasiků mělo ještě tu výhodu, že se za jejich díla nemuselo platit. Což v době, kdy vládl permanentní nedostatek valut, nebyl faktor nijak bezvýznamný. Dokonce i žijícím západním autorům se občas nabízel honorář v československých korunách. Ty ovšem byly nesměnitelné, takže ti, kteří na to přistoupili, si svou odměnu museli přijet k nám „projíst“, utratit vydělané peníze tady na místě.

iLiteratura: Vraťme se ale ke Strindbergovi.
Zbyněk Černík: Ano, tak tedy: v odeonské Knihovně klasiků měl ze Strindberga v padesátých letech vyjít reprezentativní, více než desetisvazkový výbor, ale ve skutečnosti tehdy vyšel svazek jediný, Syn služky. Pak se totiž ukázalo, že jde o kontroverzního autora, a celý projekt na dlouho usnul. K jeho oživení došlo až po mém příchodu do Odeonu, kdy jsme vydali Bláznovu obhajobu a Manželské historie.

iLiteratura: Bláznova obhajoba vyšla původně francouzsky. Překládala se z francouzštiny?
Zbyněk Černík: Ano, Strindberg ji – podobně jako později Inferno – skutečně napsal francouzsky, jednak ve snaze prosadit se na francouzském knižním trhu, jednak proto, aby jí nerozuměla jeho první žena Siri, které se román výsostně dotýká. Jenže Strindbergova francouzština byla všechno, jen ne excelentní, takže romanista Stanislav Jirsa, který Obhajobu překládal do češtiny, si vytrpěl své.

iLiteratura: Co bylo přesně se Strindbergem v padesátých letech za problémy?
Zbyněk Černík: Ze Strindberga se ke konci života stal zanícený křesťan, který se inspiroval spisy švédského mystika Emanuela Swedenborga. To se samozřejmě tehdejšímu režimu nehodilo příliš do krámu. Ale k tomu strindbergovskému projektu: jeho vlajkovou lodí se měly stát dva svazky Strindbergových her. Koncem let osmdesátých byl první svazek už prakticky hotový, přesněji řečeno vysázený, jenže do toho přišel rok 1989 a ideologická omezení vystřídala omezení ekonomická. Nové podnikové vedení dospělo k závěru, že jde o nelukrativní titul, a byl konec, kniha nevyšla. V následujících letech jsem se proto snažil přesvědčit nějakého jiného nakladatele, aby ji vydal, a po různých nadacích jsem loudil granty, které by to umožnily. Dlouho neúspěšně, až na přelomu tisíciletí se otloukánka ujal Divadelní ústav (dnes Institut umění – Divadelní ústav). Tam hry konečně vyšly. Já jsem se na tom všem podílel jako překladatel, ale i jako redaktor, a na základě toho jsem později dostal z ústavu nabídku, abych tam nastoupil na poloviční úvazek do edičního oddělení. Takže jsem se po delší pauze vrátil k nakladatelské práci. V ústavu vychází divadelní literatura domácí i zahraniční provenience a já se snažím, aby zkrátka nepřišla ani ta ze severu. V posledních letech jsme vydali například Tři hry Larse Noréna nebo Pět severských her, kde je každá severská země zastoupená jedním dramatikem.

Sci-fi, dětské knížky a medvědi

iLiteratura: Můžeme si teď popovídat o tobě coby autorovi? Vím, že jsi psal sci-fi, jsi zastoupen v antologiích, píšeš dětské knížky, chystá se kniha tvých vzpomínek... Chtěl jsi psát odjakživa, nebo ses k tomu dostal oklikou přes překlady? Nebo je to úplně samostatný segment tvojí tvořivosti?
Zbyněk Černík: Literatura mě zajímala odjakživa, už dlouho předtím, než jsem se naučil nějaký cizí jazyk a začal jsem překládat. Jako autor jsem debutoval v útlém dětství několikařádkovou pohádkou, která vyšla v deníku Svobodné slovo pod názvem Zajíčkovy dlouhé uši. Ale pak jsem se na poměrně dlouhou dobu odmlčel. Ne že bych se nesnažil psát, jenže když jsem nějaký svůj výtvor nabídl do časopisu nebo novin, vždycky mi řekli, že je to málo budovatelské a angažované (a měli naprostou pravdu). Až jsem jednoho krásného dne dostal nápad zkusit sci-fi. Jednak proto, že mě sci-fi vždycky bavilo – ani ne tak technicistní, jako spíš to, co psal třeba Karel Čapek –, jednak z vypočítavosti. Řekl jsem si totiž, že sci-fi většina lidí nebere vážně, takže ho možná nebere vážně ani cenzura. I když hned u první povídky, která mi vyšla, se ukázalo, že to tak úplně neplatí: otiskli mi ji v Literárním měsíčníku, orgánu tehdejšího Svazu československých spisovatelů, ale jelikož jim přišla nihilistická, přepsali v ní konec. Což jsem se dozvěděl, až když vyšla! Později se naštěstí už nikdy nic podobného nestalo, cenzoři si asi vždycky opravdu řekli, že nad takovou ptákovinou můžou klidně mávnout rukou.

iLiteratura: Takže tento žánr tehdy poskytoval trochu větší svobodu?
Zbyněk Černík: V té době bezpochyby, díky němu se mi podařilo přece jen se chytit, i bez budovatelské angažovanosti. Začal jsem publikovat v časopisech, navázal jsem spolupráci s rozhlasem, zvlášť s Meteorem, který tehdy ještě vedl jeho osvícený zakladatel Josef Kleibl, a – jak jsi říkala – pronikl jsem do několika antologií. První samostatná knížka mi ovšem vyšla až po roce 1989. Jmenovala se Louh na báby, čímž jsem si trošku naběhl: musel jsem kamarádkám vysvětlovat, že ony v tom názvu rozhodně nefigurují.

iLiteratura: Napsal jsi i několik dětských knížek. Kolik, čtyři?
Zbyněk Černík: Ano, čtyři, čtvrtá je na cestě, vyjde po prázdninách. Původně jsem se dětským knížkám věnovat nechtěl, ono se to tak nějak samo vyvinulo. Napsal jsem knížku o medvědech, určenou všem věkovým kategoriím (podle mě například i Medvídka Pú ocení dospělí přinejmenším stejně jako děti), ale v nakladatelství, kam jsem ji poslal, usoudili, že je to četba pro děti od šesti let. Tak jsem se s tím smířil, text jsem trochu upravil, aby byl co nejsrozumitelnější, a stal jsem se autorem dětské literatury. Mimochodem, podle té první medvědí knížky vznikl později animovaný televizní seriál, a ten je určený dokonce dětem od čtyř (!) let. Zdá se, že stařecká senilita a dětská infantilita jsou si velmi blízké.

iLiteratura: Nebo se vnitřní dítě potřebuje někde vyřádit. A tím se dostáváme k medvědům. Proč miluješ medvědy?
Zbyněk Černík: Mám rád zvířata obecně, ale nejvíc inklinuju právě k medvědům. Možná proto, že jsme si podobní, já a medvědi. Nemyslím teď fyzickou podobnost – já nejsem tak chlupatý a na rozdíl od nich nosím brýle, což u medvědů není příliš běžné (jeden z mých medvědích protagonistů ovšem brýle používá při čtení novin) –, ale spíš povahovou: spojuje mě s nimi individualismus a samostatnost. Navíc mají některé schopnosti, které bych chtěl mít taky, nicméně se mi o nich zatím může jenom zdát, například schopnost zimního spánku.

iLiteratura: V každém případě je to markantní, tady ve tvém obývacím pokoji jsme obklopeni medvědy ve všech podobách...
Zbyněk Černík: Ano, adoptoval jsem totiž medvědici jménem Kala, která žije v Bornean Sun Bear Centre v Malajsii. To je takové zařízení, kde se starají o malajské medvědy, kteří učinili nedobrou zkušenost s lidským pokolením. Mají se tam dát fyzicky i psychicky do pořádku, aby se časem mohli vrátit do svého přirozeného prostředí, do pralesa. No a vždycky když na tu svou medvědici pošlu „alimenty“, to je jednou ročně, ze stanice mi na oplátku pošlou balíček, který obsahuje děkovný dopis plus jednoho plyšového medvídka. Takže jejich počet tady stále roste.

Cestovatel a fotograf

iLiteratura: Jsi takový multičlověk, nejen redaktor, překladatel a spisovatel, ale i cestovatel, fotograf a pořád se touláš po světě. Proč tolik cestuješ? Je to způsobené deficitem naší generace, že jsme cestovat vůbec nesměli a máme pocit, že si to musíme vynahradit?
Zbyněk Černík: Skutečnost, že se cestovat dlouho nesmělo, v tom určitě hraje podstatnou roli. V mém případě je to ale částečně i genetická záležitost, cestovatelské roupy měl jak otec, tak i matka. Matka zastávala názor, že cestování je jeden z nejlepších způsobů, jak investovat peníze. Vzpomínám si, že jednou, to jsem ještě chodil na vysokou, jsem o prázdninách „oxidoval“ doma a ona se mě zeptala, proč někam nejedu. Odpověděl jsem, že nemám peníze. Vyhrábla poslední pětistovku, kterou měla, dala mi ji a řekla: „Ať už tě tady nevidím.“ Tak jsem si vzal spacák, odjel na Slovensko a vrátil se za dva měsíce. No a jelikož se dneska už smí i dál, snažím se toho co nejvíc využívat.

iLiteratura: Kam jezdíš nejraději?
Zbyněk Černík: Jednak samozřejmě na Sever, tam v posledních letech jezdím hlavně pracovně, ale byl jsem například taky na treku na Špicberkách. Jinak jsem si docela oblíbil Asii, miluju hory, takže mým vrcholným zážitkem byl Himálaj v Nepálu a indickém Ladaku. Taky mě přitahuje Jižní Amerika, vždycky jsem se chtěl podívat do Patagonie, a kvůli tomu jsem se začal učit španělsky. Severní Amerika nebo Nový Zéland jsou na můj vkus trochu moc civilizované, ale tamější příroda, ta nemá chybu…

iLiteratura: Krásně a hodně fotografuješ. Pomáhá jiný typ kreativity tvojí fantazii při překládání, umožňuje proniknout do tématu jiným způsobem? Co ti přináší fotografování?
Zbyněk Černík: To je taková celoživotní posedlost. Začal jsem fotit už někdy v deseti letech a dodnes mě to nepustilo. Když jsem končil základní školu, dokonce jsem uvažoval o tom, že bych šel na grafickou, ale rodiče mi to tenkrát rozmluvili, protože to považovali za příliš nejistou profesi. (Do jisté míry jsem jim dodatečně dal za pravdu, protože vím, že mnoho profesionálních fotografů musí fotografovat věci, které je v podstatě nezajímají, zatímco já mám to privilegium, že fotím jenom to, co chci.) Tak fotím aspoň amatérsky a od devětaosmdesátého roku se tím i trochu přiživuju. Doplňuju fotkami cestopisné články, které píšu do různých periodik.

Fotografování mi ale přivodilo i pár malérů. V srpnu 1968 jsem byl v Anglii a domů jsem se vrátil asi čtrnáct dní po okupaci. Načež mě nenapadlo nic lepšího než vzít foťák a začít dokumentovat to, co se u nás tenkrát dělo. Ze všeho nejdřív jsem zamířil na Haštalské náměstí, kde Rusové zabrali hotel a proměnili ho v komandaturu. Postavil jsem se naproti vchodu a začal fotit. Po několika vteřinách ke mně vyrazili vojáci a jali mě. Pak mě odvedli k veliteli, což byl, jak mě informovali, hrdina Sovětského svazu. Ukázal na mě rukou a vykřikl: „Ty špión!“ Myslel jsem si, že už je se mnou amen, že mě hned zastřelí. Ale nezastřelili, šoupli mě do sklepa, zavřeli mě tam do kóje a začali mi nosit všelijakou poučnou literaturu, která mě měla přesvědčit, že u nás řádila plíživá kontrarevoluce, a příchod „bratrských vojsk“ byl tudíž nevyhnutelný.

iLiteratura: A ta literatura byla v češtině?
Zbyněk Černík: Ano, oni to už všechno měli pro ty pomýlené Čechoslováky připravené. Mezi jiným mi věnovali takzvanou Bílou knihu, kde se psalo o tom, že kdyby k nám nedorazily spřátelené armády, přepadlo by nás západní Německo, a podobné nesmysly. Takže jsem tam strávil celý den, najíst mi nedali, musel jsem se spokojit s duchovní stravou. Večer pak zavolali naše policajty, aby si pro mě přijeli. Ti se mnou na okrsku sepsali protokol a pustili mě domů. Říkal jsem si, že to dopadlo docela dobře, ale v noci jsem se probudil celý zpocený. Uvědomil jsem si totiž, že jsem ve foťáku měl film, na který jsem předtím, než jsem vyrazil k sovětské komandatuře, nafotil karikatury soudruha Leonida Iljiče Brežněva. Co když ten film vyvolají a pak si pro mě přijedou? trnul jsem. Naštěstí se s tím zřejmě nepárali, jenom vytáhli film a vyhodili ho.

iLiteratura: Zbyňku, moc ti děkuji za rozhovor. Závěrem bych tě ještě chtěla poprosit, jestli bys čtenářům iLiteratury trochu nepřiblížil knihu Cesty na sever, která má letos vyjít v nakladatelství Torst.
Zbyněk Černík: Jsou to moje osobní vzpomínky, poněkud rozšířená verze rozhovorů, které se mnou před několika lety natočila redaktorka Českého rozhlasu Vladimíra Bezdíčková a které pak běžely v Osudech na stanici Vltava. Nejsou to žádné tisícistránkové memoáry, spíš takové drobné střípky, fragmenty, životní epizody, které můžou čtenáře zaujmout (nebo si to aspoň namlouvám) buď samy o sobě, nebo proto, že se odehrály v určitém historickém kontextu. Důležitou roli tam samozřejmě hraje moje severská orientace (proto ten titul, odkazující na známý cestopis českého klasika), ale nejen ta.