V soutěži Jiřího Levého pro mladé a začínající překladatele letos zvítězila překladatelka Petra Johana Poncarová. Porota ji ocenila za ukázku z románu Deireadh an Fhoghair (Konec podzimu) skotského spisovatele Tormoda Caimbeula.

Petra Johana Poncarová (nar. 1988) je doktorandkou Ústavu anglofonních literatur a kultur na FF UK, kde se, názvu ústavu navzdory, věnuje především skotské gaelské literatuře. Kromě gaelských textů překládá také beletrii z angličtiny pro nakladatelství Argo a Host.

iLiteratura: Můžete prosím krátce představit text, který jste do soutěže přeložila?
Petra Johana Poncarová: Jedná se o první dvě kapitoly z knihy Deireadh an Fhoghair (Konec podzimu, 1979), prvního románu skotského gaelsky píšícího spisovatele Tormoda Caimbeula (do angličtiny se jméno přepisuje Norman Campbell). Caimbeul je asi nejvýznamnějším gaelsky píšícím prozaikem 20. století, na čemž se shoduje řada vlivných kritiků. Přesto paradoxně o jeho díle i tomto románu, ačkoli se považuje za absolutní vrchol gaelské prózy, existuje jen velmi málo kritické literatury a zatím nebyl přeložen do žádného dalšího jazyka, ani do angličtiny. Tím si částečně vysvětluji, že se Caimbeulovu dílu zatím nedostává takové pozornosti jako třeba gaelským básníkům, jejichž texty jsou dostupné v gaelsko-anglických bilingvních vydáních, čímž mají badatelé i čtenáři usnadněnou práci.

iLiteratura: Není tedy nijak automatické, že by spisovatelé píšící v gaelštině vydávali své texty paralelně i v angličtině?
Petra Johana Poncarová: Je to otázka jazykové a kulturní politiky. Na skotské gaelštině se podepsala staletí útlaku a snah tento jazyk a s ním spojenou kulturu vymýtit, třebaže v posledních desetiletích vidíme snahy o její oživení a posílení. Všichni gaelsky píšící autoři jsou nyní bilingvní. Psaní v gaelštině je tedy otázka volby. Někdy se pro ni spisovatel rozhodne proto, že se jedná o jeho mateřštinu a má pocit, že se v tomto jazyce nejlépe vyjádří. U dalších autorů je to ale spíš kulturně-politická volba – rozhodnou se pro gaelštinu, i když se tím připraví o širší čtenářstvo. Mluvčích gaelštiny není mnoho, v současnosti se jejich počet odhaduje asi na 90 000, navíc ne všechny samozřejmě zajímá literatura, natož pak experimentální próza.
Další dilema pak pro spisovatele představuje otázka, jestli mají své texty sami překládat do angličtiny, nebo je svěřit překladatelům, případně ani jedno z toho. V poslední době se řada z nich dříve rozšířené praxi automatického „samopřekladu“ brání, protože si uvědomují, že tím gaelský originál vlastně přestává existovat: snadno přístupná anglická verze je až příliš lákavá. Jako lepší varianta se jeví překlad pořízený někým jiným, ale někteří autoři o překlady svých textů do angličtiny nestojí vůbec a jsou raději, když je někdo přeloží do nějakého úplně jiného jazyka. Tormod Caimbeul své texty sám nepřekládal, byť by to určitě dokázal, a pokud vím, ani o to nikoho nežádal. Psal navíc nářečím ostrova Lewis, odkud pocházel, takže ani rodilí mluvčí z jiných gaelských oblastí často nerozumějí všem výrazům. Používá extrémně náročný, bohatý jazyk, pracuje s nejrůznějšími rejstříky – a ještě je tu onen hutný dialekt. Takže si myslím, že když už se někdo rozhodne překládat z gaelštiny, možná si zkrátka raději vybere něco jednoduššího.

Skotskou gaelštinu u nás neovládá nikdo

iLiteratura: Jsou ve Skotsku nakladatelství, která se na gaelsky psanou literaturu specializují?
Petra Johana Poncarová: Ano a není jich málo – k nejvýznamnějším patří například Acair nebo CLÀR, dále se v této oblasti významně angažuje Rada pro gaelskou literaturu, nedávno byl založen nový literární čtvrtletník STEALL.

iLiteratura: Kolik lidí u nás gaelštinu ovládá?
Petra Johana Poncarová: Myslím, že kromě mě asi nikdo. Mám pár studentů a vím o lidech, kteří se zabývají moderní irštinou; ti skotské gaelské texty mohou číst, pokud si zvyknou na určité rozdíly v gramatice, lexiku a podobně. Ale neznám nikoho, kdo by se v České republice gaelštině opravdu věnoval, zabýval se skotskou gaelskou literaturou vědecky nebo překládal.

iLiteratura: Pro Obec překladatelů asi nebylo snadné váš překlad posoudit.
Petra Johana Poncarová: Jedním z důvodů, proč jsem text do soutěže poslala, byla zvědavost, jak si s ním porota poradí (smích). Můj překlad se nakonec dostal k Radvanu Markusovi, který učí na FF UK irštinu, protože irština a skotská gaelština jsou si blízké a on sám také překládá.

iLiteratura: Zájem studentů o jazyk ale je?
Petra Johana Poncarová: Mnohem větší, než bych čekala. Nemám teď na soukromé hodiny příliš času, ale lidé se učit chtějí. Motivace je různá, někdo se ke gaelštině dostane skrze vlastní výzkum, pro někoho jsou málo známé jazyky koníčkem, někdo se zajímá o keltskou hudbu. V poslední době se mnoho zájemců rekrutuje z řad fanoušků populárního seriálu Cizinka.

iLiteratura: Ani v minulosti u nás nikdo z gaelštiny nepřekládal?
Petra Johana Poncarová: Ne. Pokud někde v archivech neleží něco, o čem jsem se zatím nedozvěděla, prvním zveřejněným překladem z gaelštiny u nás byla báseň Čínský brouk Christophera Whytea (nar. 1952), kterou jsem tady na iLiteratuře publikovala v roce 2015. Whyte tehdy navštívil Prahu a v kavárně Fra jsme uspořádali besedu a čtení.

iLiteratura: Když tedy řešíte nějaký překladatelský problém, kontaktujete rodilé mluvčí? Nebo překladatele v jiných zemích?
Petra Johana Poncarová: V případě Tormoda Caimbeula jsem měla to štěstí, že mě nějakou dobu učil. Ve Skotsku se gaelština přednáší na univerzitách: student může přijít bez jakýchkoli znalostí a studovat ji jako cizí jazyk, pro rodilé mluvčí samozřejmě existují alternativy. Na ostrově Skye navíc existuje škola jménem Sabhal Mòr Ostaig, která je součástí Univerzity Vysočiny a Ostrovů, a tam se učí přímo v gaelštině. Nabízejí bakalářské a magisterské programy, letní školy, dálkové kurzy. Já jsem tam nejprve začala jezdit na letní kurzy a ve chvíli, kdy jsem se rozhodla zabývat gaelštinou odborně a psát na související téma disertaci, odjela jsem na tuto školu na dvousemestrální kurz. Učila nás tam Caimbeulova manželka Màiri Sìne Caimbeul a jednou nám ho poslala na čtrnáct dní místo sebe jako záskok. Nemohla jsem uvěřit, že mě bude učit nejlepší žijící gaelský prozaik. Gaelský svět je malý, každý tam zná každého.
V době, kdy jsem začala s překladem jeho textů, už bohužel onemocněl rakovinou a v květnu 2015 zemřel. Zůstala mi ale možnost obrátit se na jeho rodinu a mám také okruh dalších rodilých mluvčích, kteří mi v případě nejasností pomáhají.

iLiteratura: Plánujete přeložit román celý?
Petra Johana Poncarová: Ráda bych. Nejdřív by ale měla vyjít rozšířená ukázka v antologii současné gaelské literatury, kterou nyní chystám jako výstup z grantového projektu. Úryvek zaslaný do soutěže také doufám zveřejní časopis Plav. Úspěch v soutěži Jiřího Levého pro mě znamená hlavně šanci zviditelnit gaelskou literaturu v České republice.

iLiteratura: O čem vlastně román Konec podzimu je?
Petra Johana Poncarová: Odehrává se na odlehlém ostrově, který se velmi podobá Caimbeulovu rodnému Lewisu, ale je to fiktivní místo: v knize najdeme i mapu s vymyšlenými místními názvy. Během jediného dne a noci sleduje tři staré přátele, dva muže a jednu ženu. Ti žijí v té opuštěné oblasti sami, všichni ostatní už zemřeli nebo se odstěhovali jinam. Připravují se na nadcházející zimu, což není jen změna ročního období, ale i symbol konce jejich životů a konce jedné etapy gaelsky mluvícího Skotska. Spisovatelé generace 20., 30. a 40. let jsou poslední, kteří ještě zažili komunity, kde gaelština zcela převládala. Dnešní mladí rodilí mluvčí sice třeba používají gaelštinu jako hlavní jazyk doma, ale v širší komunitě už se nelze bránit silnému vlivu angličtiny. Takže román představuje svědectví o končícím, umírajícím světě.
Román nemá zápletku v klasickém smyslu, skoro nic se v něm neděje. Většinu textu tvoří rozhovory mezi postavami, jejich vzpomínky či sny, přičemž největší devízou textu je jazyk. Konec podzimu sice pojednává o starých lidech a umírající komunitě, ale svým energickým jazykem zároveň přesvědčivě dokazuje, že gaelština není mrtvá. Caimbeul je schopen v rámci jednoho dialogu střídat vznešenou biblickou gaelštinu, kterou i nevzdělaní lidé znají z bohoslužeb, a na druhé straně dialekt a hovorovost. Ta pestrost mě při překladu hodně bavila.
Text je hodně spojený s gaelskou tradicí, kterou autor velmi dobře znal, cenil si jí, ale zároveň si z ní utahoval, například z gaelské záliby v genealogiích, kdy každý dokáže vyjmenovat své předky až někam do 10. století, nebo z místopisu, protože v gaelském světě má každý kámen nebo drn svůj název a pojí se k němu několik legend.
Caimbeul taky jako první v gaelské literatuře využíval experimentální postupy, měl rád Becketta, Joyce, ale také populární kulturu. Gaelská próza je celkově poměrně nová záležitost; v této původně orálně zaměřené kultuře představuje nejsilnější žánr poezie. Vzhledem k tomu, jak byl tento jazyk potírán, se próza, pokud nepočítáme texty jako kázání a teologické rozpravy, začala rozvíjet až na přelomu 19. a 20. století. A experimentální próza až v 2. polovině 20. století, kdy vznikl čtvrtletník Gairm, který se soustředil na podporu gaelské povídky a moderní literatury vůbec. Vývoj gaelského písemnictví je tedy oproti jiným literaturám o několik desítek let opožděný.
Tormod Caimbeul má tedy v gaelské literatuře důležité místo i proto, že originálně kombinoval tradiční gaelské prvky se světovými vlivy a cíleně se snažil posunout hranice gaelské prózy.

Těžko říct, co čeká gaelštinu v budoucnu

iLiteratura: Jak to historicky bylo se zmiňovaným potíráním gaelštiny? Pokračovalo i ve 20. století?
Petra Johana Poncarová: Ve 20. století se začala situace obracet, ale i dnes ještě žijí staří lidé, kteří si pamatují, jak byli během školní docházky káráni či trestáni za to, že mluví gaelsky. Nicméně už v 19. století, které přineslo největší rozklad gaelsky mluvící společnosti v souvislosti s rozsáhlým vysidlováním obyvatelstva na Vysočině a Západních ostrovech a masivní emigrací, vznikaly i různé buditelské spolky na podporu gaelštiny. Od začátku 20. století se oficiální situace gaelštiny velmi pomalu zlepšovala, ale zároveň rapidně klesal počet mluvčích. V současnosti už je možné absolvovat celé vzdělání od základní školy po univerzitu v gaelštině – otázka je, co s tím dál, když všude vládne angličtina.

iLiteratura: Nedá se tedy říct, že by dnes mluvčích přibývalo?
Petra Johana Poncarová: V současnosti přibývá dětí s gaelskojazyčným vzděláním, vzhledem k výsledkům studií o pozitivním vlivu dvojjazyčnosti na úspěchy dětí ve škole tam své potomky posílají i rodiče, kteří sami gaelsky neumějí. Nenávratně však vymírá nejstarší generace, která jazyk zažila ve zdravější, autentičtější podobě a která má bohatší slovní zásobu, perfektní gramatiku a cítí se v gaelštině skutečně doma. Otázka je, co se stane, až tady tito lidé vůbec nebudou. Někdo se domnívá, že jazyk přežije ještě pár desítek let a stane se z něj akademický předmět jako latina. Jiní na druhou stranu upozorňují, že se jazyk znovu vzmáhá na nečekaných místech, a nevidí jeho vyhlídky tak černě. Co čeká gaelštinu v budoucnu, těžko říct.
Je zajímavé, že ze všech keltských jazyků si v současnosti nejlépe vede velština. Lidé si za ní stojí a povzbudivý je zejména počet mluvčích velštiny mezi mladou generací. Pokud se podíváme na irštinu v Irsku, která je už desítky let státním jazykem, vidíme, že na tom přesto není úplně dobře – povinná školní výuka zřejmě v očích lidí jazyku spíš uškodila. Ve Skotsku má gaelština stále ještě určitou romantickou auru, je pro řadu lidí atraktivní, zároveň se ale ozývají hlasy protestující proti tomu, kolik se do ní investuje peněz – podle nich by bylo lepší nechat gaelštinu zdarma vymřít. Tito zlí jazykové však ignorují skutečnost, že gaelština pro Skotsko představuje ekonomickou výhodu a země na ní vydělává, protože podporuje turismus.

iLiteratura: Můžeme pro skotskou gaelštinu používat i pojem skotština?
Petra Johana Poncarová: Ne, skotština (Scots) je totiž další minoritní jazyk ve Skotsku. Gaelština patří ke keltským jazykům, zatímco skotština je germánská a hodně se podobá angličtině. Vzniká tedy otázka, jestli jde o jazyk, nebo o dialekt; já si myslím, že je to spíš jazyk, protože v rámci skotštiny existuje řada dalších dialektů, a pokud na mě někdo spustí opravdu skotsky, tak mu nerozumím, protože neznám slovní zásobu. Podle posledního sčítání lidu se ke skotštině hlásí zhruba milion a půl lidí. Existují snahy skotštinu obrodit, ale mají ztíženou pozici v tom, že se na ni dlouho pohlíželo jako na „zpotvořenou angličtinu nevzdělanců“.

iLiteratura: Jsou na místě obavy, že minoritní jazyky v Británii může ohrozit brexit?
Petra Johana Poncarová: Ve Skotsku investuje do podpory gaelštiny skotský parlament – nyní tam vládne Skotská národní strana, nakloněná všemu, co posiluje národní svébytnost. Evropské peníze jsou nicméně obzvlášť na odlehlejších místech důležité, zejména na Západních ostrovech člověk často naráží na různé komunitní projekty podpořené evropskými dotacemi. Navíc kdyby záleželo jen na Skotech, brexit se vůbec nekoná.

iLiteratura: Jak jste se ke skotské gaelštině dostala vy?
Petra Johana Poncarová: Začala jsem nejprve studovat anglistiku-amerikanistiku a skandinavistiku na FF UK. Ústav anglofonních literatur a kultur je velký, existují v jeho rámci různé specializace, a já se v prvním ročníku začala zajímat o Skotsko.
Na střední škole jsem měla o minoritních jazycích na Britských ostrovech nebo třeba o tom, že Skotsko bylo ještě na začátku osmnáctého století samostatným státem, jen malé povědomí a myslím, že jsem nebyla sama – řada lidí si ze středoškolského dějepisu odnese dojem, že Skotsko je jakýsi odlehlý region Anglie. Po prvním ročníku na FF UK jsem s kamarádkami vyrazila do Skotska na prázdniny, kde jsem si z legrace koupila učebnici Nauč se gaelsky. Hlavní obrat nastal po rozhovoru s vedoucím katedry, profesorem Martinem Procházkou, mým současným školitelem, který sice gaelsky neumí, ale v rámci grantového projektu měl k dispozici nějaké materiály a půjčil mi antologii moderní gaelské poezie. Tak jsem se prostřednictvím angličtiny seznámila s nejdůležitějšími pěti básníky. Pokračovala jsem ve studiu jazyka a díky podpoře katedry jsem měla možnost vyjet na ostrov Skye na týdenní úvodní kurz. Poté jsem si vybrala související téma diplomové práce. Katedra se vyjádřila, že by uvítala rozvoj výzkumu tímto směrem. Již mnoho let při ní funguje velké, úspěšné centrum irských studií a byla by vůle rozšířit pole působnosti i na Skotsko, případně i Wales, kterým se zatím v České republice nikdo soustavně nevěnuje.
Pro mou diplomovou práci nebyly v českých knihovnách k dispozici zdroje, vyjela jsem tedy na roční intenzivní kurz gaelštiny opět na Skye, v knihovně jsem tam práci sepsala a pak se přihlásila i doktorát na gaelské téma, věnuji se v něm Dericku Thomsonovi. Tohle je tedy můj gaelský příběh.

iLiteratura: Je gaelština těžký jazyk?
Petra Johana Poncarová: Pro Čechy tolik ne. Některé aspekty dělají problémy anglickým mluvčím, ale my máme výhodu, protože zvládneme vyslovit ch, taky nás tolik nevyděsí čtyři pády. Vnímám gaelštinu jako středně náročný jazyk, spíše kolem ní panuje jakýsi mýtus obtížnosti – mnozí se vymlouvají, že se ji „nejde naučit“, a to i někteří akademici, kteří chtějí bádat o gaelské literatuře, ale dělají to přes anglické překlady. Hlavní překážka myslím spočívá v tom, že zatím neexistují materiály pro české studenty a je třeba se učit přes angličtinu nebo němčinu.

iLiteratura: Přináší překládání z gaelštiny nějaké specifické problémy, se kterými se třeba při překládání z angličtiny nesetkáváte?
Petra Johana Poncarová: Napadá mě snad jen to, že gaelština má velmi ráda genitiv, což nelze do češtiny překládat otrocky. V souvislosti s románem Konec podzimu mi čeština poskytla velkou výhodu: v románu se hodně pracuje s kontrastem biblického jazyka a běžné řeči nevzdělaných venkovanů, z čehož plyne značná část humoru. Mohla jsem zde použít Kralickou bibli a fungovalo to výborně. Jen dialekt nebylo možné zprostředkovat, pracovala jsem místo toho s hovorovou češtinou.

Ukázka z oceněného překladu

Tormod Caimbeul: Deireadh an Fhoghair. Gairm Publications 1979, 128 s.
Přel. Petra Johana Poncarová

Byl sám, jako obvykle, u sudu. U sudu, který byl na světě už od nepaměti, kdysi se plavil po mořích a nakonec narazil na břeh v Prasečí zátoce. A tam ho brzy ráno našel jeho praprapraděd. Otec mu řekl, že mu děd vyprávěl, že mu jeho otec povídal, že mu otec prozradil, že to jeho otec ho našel: celý, bez úhony, v Prasečí zátoce. A na světě mu není rovno. A jeho dědové nelhali (a dokonce ani jeho pradědové), protože on sám se na sud právě teď díval. Cítil pod rukama jeho tvrdost a srdce mu přetékalo radostí.

Sud by si zasloužil báseň: velikou, výstižnou báseň. Ale on neměl básnictví ani v krvi, ani v hlavě, ani v pupíku. Členové jeho rodiny nebyli obdařeni úžasným básnickým duchem, a pokud ano, rozhodně to na sobě nedávali znát. Rád by o sudu složil báseň: libozvučnou, úhlednou báseň. A vskutku, kdo ví – kdo to může říct? –, jestli jednoho krásného dne nepocítí, že se v něm tento duch někde vrtí, v žaludku, v hrdle, v levé nosní dírce. Duch žalmisty! Duch barda! Od úst mu jde pěna, když vidí veliký sud, jak metá kozelce vstříc Prasečí zátoce. Promluví o bójích, které potkal, o vlnách, po nichž plul, a o kulatých tvářích svého praprapraděda. To je, panečku, námět. Sud, oceán a děda táhne. Báseň bez vady. Báseň, z níž se člověku rozbuší srdce.

Zdvihl hlavu. Do rána zbývala jen chvíle. Na východě bylo nebe šedé, chladné a tma se dávala na útěk. Ale na počátku byla stejně tma. Na počátku byla jen tma nad propastí, i řekl Bůh: „Budiž světlo!“, a protože u Boha není nic nemožného, ejhle! světlo, ejhle! ráno, ejhle! člověk, ejhle! sud. Napadlo ho, že není naživu nikdo než on sám. Každé stvoření, hýbající se podle pokolení svého, každý rybák a platýs, každá moucha a hvězdice podle pokolení svého, všechno to spalo jako zabité. V osadách na míle daleko se nepohnul ani živáček, ani tváře na polštářích, ani palce na nohou pod pokrývkami.