Překladatelka z němčiny a redaktorka Michaela Jacobsenová (nar. 1947) systematicky uvádí do českého prostředí dílo rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové či německého spisovatele Arno Schmidta, mezi její autory dále patří Ilse Aichingerová, Günter Eich, ale i Karl Kraus, Thomas Bernhard či Johann Wolfgang Goethe. V loňském roce vyšel v nakladatelství Opus její překlad nedokončeného, ale zásadního románu Ingeborg Bachmannové Případ Franza.

iLiteratura: Bylo pro vás jako pro dceru významné spisovatelky a překladatelky Bohumily Grögerové samozřejmé, že se budete v životě zabývat literaturou a překladem?
Michaela Jacobsenová: Myslím si, že jsem měla velké štěstí: jednak jsem snad zdědila nějaké geny, a hlavně jsem vyrůstala v prostředí, které bylo kulturní, otevřené. Maminka s Joskou [Hiršalem, svým kolegou a partnerem, pozn. red.] pracovali spolu, já a sestra jsme z toho sice byly vyloučené, ale ta atmosféra byla hodně podnětná – a také jsme měli velkou knihovnu a v ní samé dobré knihy.

Začínala jsem tak, že jsem z ní přečetla úplně všechno. Poezie mě ale nezajímala, měla jsem takový ten klukovský vkus, hltala jsem dobrodružné knihy. Do městské knihovny jsem chodila skoro obden, s kluky z okolí jsme si půjčovali dostupné čtivo tohoto žánru, ale i rodokapsy a Mladého hlasatele. Hoši od Bobří řeky se u mě těšili stejné vážnosti jako předtím Timur a jeho parta. Jednou jsem na pionýrském táboře složila slavnostní přísahu – byla jsem trochu praštěná –, že nikdy nebudu číst nic jiného než verneovky.

Pak jsem postupně přešla i na jiné věci a pohltila mě krásná literatura. A teď vlastně žiju z toho, co jsem tehdy načetla, byly to různorodé knihy a také hodně básní, ze kterých si leccos pamatuju. Moje paměť jinak není moc valná, ale verše v ní udržím nejspíš. A při překládání je právě tohle asi moje silnější stránka. K překládání prózy jsem se dostala jenom přes své oblíbené autory-básníky, hlavně přes Ingeborg Bachmannovou. Kdyby ona nepsala prózu, asi bych se do toho vůbec nepustila.

Když ale člověk vyrůstá v tak podnětném prostředí, má to tu nevýhodu, že se pořád srovnává. Joska Hiršal byl rozený básník, vzhlížela jsem k němu, ale měla jsem dlouho pocit, že sama se překládat básně odvážit nemůžu.

iLiteratura: A kdy se to změnilo?
Michaela Jacobsenová: Postupně. Máti začala samostatně psát až jako starší, když Joska umřel a tak trochu jí „uvolnil místo“. Předtím mu hodně pomáhala, vypracovávala ty takzvané podstročníky, doslovné překlady, on vůbec nebyl na jazyky, jako bytostný básník byl v češtině příliš hluboce zakořeněný, kdežto maminka nadaná byla, k němčině a francouzštině si přibrala po válce ruštinu a později něco angličtiny. A ač měla poetického ducha, vázané básně jí vůbec nešly. Když udělala podstročník k básni napsané volným veršem, byl často dost dobrý, Joska pak už s tím moc práce neměl, na klasickou báseň si ovšem netroufala, nebyla to její silná stránka. Ale zjistilo se, že to zase trošku líp jde mně, a tak jsem postupně s Joskou začala taky trochu spolupracovat, i když jsem měla pocit, že dohromady nic neumím. Třeba na krátkých pořadech pro Československý rozhlas, kde básník a překladatel Václav Daněk – skvělý člověk, obětavý a srdečný, který pomáhal spoustě zakázaných autorů – obhospodařoval poezii. Vybírala jsem do jeho deseti- nebo patnáctiminutových pořadů buď klasické básníky, anebo dobré básníky z NDR, kterých tam kupodivu bylo docela dost, a pak už jsem i něco překládala sama. Díky tomu jsem získala přehled o tom, co lze z poezie nabídnout. V tu dobu už jsem také měla vystudovanou germanistiku.

iLiteratura: Bylo u vás doma tedy překládání téma, o kterém by se běžně mluvilo u večeře?
Michaela Jacobsenová: Ne, vůbec ne. Joska měl svoji rodinu a my zase svoji, kterou tvořila maminka a babičky. Později, když už maminka byla v důchodu, k nám přicházel dopoledne, bavili se, pracovali, maminka uvařila oběd a odpoledne jel Joska domů. Ale zůstávali spolu vždycky zavření, my se sestrou často litujeme, že jsme se toho nemohly účastnit, zvlášť když se objevila nějaká zajímavá návštěva. Joska si maminku uzurpoval pro sebe, děti okolo ho moc nezajímaly. Když jsem byla malá, tak mě to štvalo, protože se bavil na náš účet, dělal si z nás šprťouchlata a my mu to nedovedly oplatit. Pak mě ale postupem času přijal jako rovnocenného partnera a vedli jsme spolu hovory – o literatuře, kultuře a o všem ostatním, vlastně víc než s maminkou.

Často se vracím k onomu zlomovému okamžiku, který pro mě nastal na víkendovém školení začínajících překladatelů na Dobříši, kam jsem se dostala přes Aktiv mladých a začínajících překladatelů. Naši německou skupinu vedla Hana Linhartová. Ubytovali nás v socialistickém skanzenu drdovského zámku, kde přežívalo pár spisovatelských prominentů, bylo to tam jaksi zatuchlé, ale strašně nóbl. Měly se rozebírat ukázky překladu dramatu, prózy a poezie, které jsme dostali za úkol předem vypracovat doma. Jak se ukázalo, oproti očekávání byla pro mě kamenem úrazu poezie. Ani už nevím, co za ukázku to bylo, možná Heine – později jsem taky často na seminářích pro výuku používala Heina, protože je takový zdánlivě jednoduchý, čitelný, ale ta lehkost je zrádná, pokud se nezvládne i po formální stránce a pokud ty verše v češtině právě tak lehce a samozřejmě neplynou. Jenže já to doma nějak bezstarostně nahodila a měla jsem pocit, že to je docela dobré.

A protože jsem byla vždycky hrozně vzorná jedničkářka, nebyla jsem zvyklá na nějaké výhrady či pokárání. Na dobříšském semináři ale pan docent Jaromír Povejšil – vysokoškolský profesor, opravdová autorita – můj překlad sepsul. Obsah v pořádku, ale co forma? Musím ovšem říct, že většina ostatních účastníků to nepřeložila vůbec. Mně tehdy nepřipadalo moc důležité dodržovat počet slabik a rozlišovat jamb či trochej. A jeho kritika mi strašně pomohla – zastyděla jsem se do hloubi duše a nazřela, že má pravdu. Takovou ostudu jsem na sobě nemohla nechat a hned večer jsem překlad přepracovala. Pro mne to byl rozhodně zásadní impuls, uvědomila jsem si, že báseň je jeden celek, nemůžu se snažit jenom zhruba vystihnout myšlenku nebo téma, jako živý organismus to potřebuje kostru, která všechno drží pohromadě a pozdvihuje. Takže neúspěch mě posunul. Což myslím ani jinak nejde.

iLiteratura: Jak jste si potom našla „své“ autory?
Michaela Jacobsenová: Abych se dostala do Odeonu, psala jsem ediční posudky a podobně, i když mě to moc nebavilo. Působil tam Hanuš Karlach a ten mi překvapivě nabídl k překladu básně Karla Krause, což není žádná legrace; pak jsem pro Odeon ještě dělala Volkera Brauna, to byl takový východoněmecký, poněkud strojený básník, ne že by byl špatný, ale dnes už bych ho asi znovu překládat nemusela. Ale Karl Kraus mě zaujal, bylo to hodně těžké, přinesla jsem svůj překlad Karlachovi a očekávala, že na tom se mnou bude dál pracovat. Nic se ale nestalo, jen mi to za dost dlouhou dobu poslal zpět, na některých místech opravy a konec.

S redaktorkou Boženkou Kosekovou jsme pak dělaly Güntera Eicha, to jsem si začala vybírat – už jsem překládala autory, kteří mi opravdu sedli. Přicházela jsem k nim spíš nahodile, ne, oni přicházeli ke mně. Eich mě zaujal svou gnómičností, Božena mi to redigovala – jsou to minimalistické básničky – a řekla mi věc, která mě docela ovlivnila: že do překladů poezie příliš nezasahuje. A já s tím vlastně souhlasím. Protože když se jednou ta stavba rozbourá… Kolikrát mě někdo oslovil, abych redigovala Rilka či něco podobného, což je sice lákavé, ale pokaždé jsem odmítla. Co když se mi překlad nezdá adekvátní? Přece to nebudu předělávat podle sebe. A třeba bych to ani nedokázala. A tak si myslím, že Božena měla pravdu.

iLiteratura: Nemyslíte ale, že toho prostoru, kde by se lidé – překladatelé, redaktoři – o těchto věcech bavili, proč nějak ano a nějak spíš ne, je hrozně málo?
Michaela Jacobsenová: Ano. Zejména u poezie je to těžké – tu vlastně ani nikdo moc nerecenzuje, nehodnotí, maximálně se napíše „ve zdařilém překladu“, a když to není zdařilé, tak se nenapíše nic. Já bych řekla, že špatný překlad poznám. Ale když jde o nějaké složitější dílo a překlad je celkem dobrý a jenom mi nesedne, je strašně těžké se k tomu postavit. Můžu jedině říct, že mi to připadá celé posunuté, ale co s tím? Pak jsou tu dva různé pohledy na věc a ty je těžké sladit.

Nedávno jsem odmítla zredigovat nový překlad Šibeničních písní. Redaktorce jsem zcela otevřeně napsala, že mám k Hiršalovým překladům citový vztah – dokonce jsem je kdysi rozebírala v ročníkové práci –, a tak těžko můžu být nezaujatá. Je to problém. Že Joska jednou Morgensterna přeložil, neznamená, že je to jednou provždy dané a nedotknutelné, ale osobně si myslím, že bych se spíš pokoušela na něčem, co je dobré a co ještě pořádně přeložené nebylo. Připadá mi to trošku jako mrhání silami nebo i jako exhibice a vzájemné poměřování, protože Joskovy překlady jsou podle mě hodně povedené a nijak zastaralé. Zas ale chápu, že morgensternovská hravost je velká výzva a láká k novým a novým pokusům.

Joskovi ho doporučil Jiří Kolář už v polovině padesátých let. A Joska ho s velkou chutí a s velkou pomocí maminky začal překládat. V knize tehdy nemohla být uvedená, nechtěl to – byl totiž předtím zakázaný, někdo ho udal, když vedl ve vlaku protistátní řeči, vyhodili ho z nakladatelství a nemohl pod svým jménem publikovat. A když pak v Šibeničních písních jeho jméno poprvé být mohlo, poprosil maminku, že je to jeho první přeložená kniha a chtěl by tam být sám. Možná ji to trochu mrzelo. V dalších vydáních se to zas dalo do pořádku. Hlavní část práce na přebásňování udělal Joska. Ale máti musela Morgensternovy veršíky rozklíčovat, což zrovna jednoduché nebylo.

U nových překladů už dříve přeloženého mi vlastně nejvíc vadí takové to rozpíjení, to, že dál rozostřují obraz básně, jak ho mám jako čtenář v paměti zafixovaný. A báseň přece má být něco definitivního, něco, odkud nelze ubrat jediné slovo, jedinou čárku. Jistě, pak by se básně neměly ani překládat, ale pokud je vneseme do českého prostředí a tam je na určité místo usadíme, přimlouvala bych se za to, aby zde, co nejdéle to bude možné a únosné, v té dané podobě vydržely.

Slabost pro outsidery

iLiteratura: Důležitou spisovatelkou, které se dlouhodobě věnujete, je Ingeborg Bachmannová. Její texty jsou hodně propojené s jejím životem. Asi jste se tedy musela jejím životopisem hodně zabývat?
Michaela Jacobsenová: Ano, opravdu hodně, ale konce jsem se stále ještě nedobrala a tak to asi už zůstane. Se svým soukromím se nesvěřovala, to bylo tabu, a můžeme se jen dohadovat, nakolik pro ni bylo přirozené něco skrývat, nebo to byla součást jakési apartní, rafinované taktiky, většinou ale vytěsňování tvořilo nevyhnutelnou, jedině možnou podmínku jejího psaní. Toto skrývání, tajnůstkaření zůstává v náznacích, vše je to sublimované. Proto potřebuji o jejím životě vědět co nejvíc, samozřejmě že ta nejhlubší a nejskrývanější tajemství budou vždy pouhé naše domněnky, o kterých se mohu zmínit maximálně v doslovu, pokud vůbec, jen s velkou mírou citlivosti a jedině tehdy, je-li to pro pochopení textu podstatné. K nám má promlouvat především dílo a úžasná moc literatury je právě v její schopnosti přesahu, transcendence.

Ale je to skutečná hádanka a o Bachmannové se pořád objevují nová, překvapivá svědectví a odkrývají se další věci. Domnívám se, že si ji těžko může pořádně přečíst někdo, kdo o ní neví vůbec nic, ono to člověka příliš irituje. Za pomoci germanistky Evy Jelínkové, bez níž bych se při překládání Bachmannové, ale nejen jí, vůbec neobešla, jsme nedávno v nakladatelství Opus vydaly nově zredigovaný román Malina a při zpětném pohledu na můj starší překlad se zjistilo, jak důležité věci jsem na některých místech přehlídla. Něco mi třeba nedošlo nebo jsem tomu zcela neporozuměla anebo jsem byla jen nepřesná, ty posuny jsou zdánlivě subtilní, ona ale svým důrazem na každé slovo a jeho neustálým zvažováním přesnost vyžaduje. I u jejích básní to hrozí, je to taková nekonečná práce. Cítím pak, že dělám něco, co nemůže mít velkou odezvu, ale stejně to pokládám za cenné a myslím, že pro tu snad trochu víc než hrstku zájemců, kteří němčinou nevládnou, to své oprávnění má.

Bachmannová nikdy nezveřejnila, že její milovaný otec byl už od roku 1932 členem NSDAP (a my teprve teď tušíme, proč jako dcera pachatele měla celoživotně takový protektorský vztah k obětem režimu, vezměme si třeba Celana a předtím, hned po válce, spojeneckého okupačního důstojníka Jacka Hameshe, jehož lásku sice neopětovala, ale s nímž se demonstrativně vodila po vesnici, přestože to byl Žid). Podobné je to mimochodem i u Güntera Eicha. Vyšlo najevo, že nebyl žádný antifašista, také brzo podal přihlášku do strany a živil se produkcí rozhlasových her poplatných nacistické ideologii – a co teď? I když psal básně už před válkou, velký zlom v jeho poetice nastal až v americkém zajateckém táboře, kde vznikla známá báseň Inventura. A opět až teď je nám zase zřejmější, jak jeho pozdější básně tuto skutečnost reflektují a jak ona inventura a revize jeho postoje probíhala a probíhá dál.

Eva Jelínková mi teď navrhuje, že bych měla znova přeložit všechny prózy Bachmannové a snažit se dodržovat právě onu přesnost a vědomou uměřenost. A možná se do toho pustím. Jinak chci ještě dělat Christine Lavantovou, to je téměř neznámá rakouská básnířka, mimořádná, extrémní, vášnivá osobnost, česky zatím nevyšla. Už jsem pár básní přeložila, ale je to strašně těžké a některé verše snad ani adekvátně přeložit nedokážu. A tak jsem si myslela, že bychom to mohli vydat dvojjazyčně – aby bylo vidět, že jsem dělala, co jsem mohla. Lavantová je těžká mimo jiné v tom, že má vyhraněný repertoár slov a ta klíčová navíc obvykle v rýmech. Připomíná to rány kladivem nebo dlátem. A výplně se tu použít nedají, to už by nebyla Lavantová. Je to taky taková zvláštní ženská, naprostý originál, rozporuplná osoba, nevím, že si vždycky vybírám právě takové. Přitahuje mě osobitost, a zejména ta na hraně.

iLiteratura: Takže kohokoli překládáte, vždycky se snažíte o něm co nejvíc zjistit?
Michaela Jacobsenová: Hlavně když se mi ty texty zčásti odepírají, a přesto je něco, čím mě fascinují. Potřebuji se dostat do světa, kam mi to psaní pootevírá dvířka. Tak třeba Arno Schmidt píše takovou prózu, že musím nad každou větou, nad každým slovem bádat a dumat, je to málem jak luštění tajenky. Tak je to dynamické, zhuštěné, sugestivní, navíc je v tom plno skrývaček a učených narážek. Dal do toho vše, svému psaní se obětoval. Sice také řekl, že to nejlepší ze sebe uložil do svého díla a zbytek není zajímavý, pro mě to ale věru neplatilo. Stačilo jenom navštívit jeho tuskulum v severoněmeckém Bargfeldu a přečíst si deníky jeho ženy Alice, aby člověk leccos pochopil.

Na druhou stranu když jsem překládala soudobé básníky, dost jsem se bránila setkání s nimi. Zažila jsem totiž, že mě ovlivnil třeba osobní přednes autorových básní a až zpětně jsem zjistila, že na papíře to tak přitažlivé není. Nebo máme autory, kteří jsou skvěle teoreticky vyzbrojení a řeknou ti, co bys v jejich básni měla najít, a ono tě to až zalehne. A ty až dodatečně zjistíš, že to v těch verších nenacházíš, že k tobě bez autorského komentáře samy nepromlouvají. Většina překladatelů se často s autory radí, či je aspoň v kontaktu. Já jsem se v životě s žádným svým autorem neradila – můj názor je, že když to podstatné nevyčtu z textu, je něco špatně. A nechci být autorům nějak zavázaná. Chci být nezávislá, aby mě neovlivňovali: tady je další moje nová sbírka, přeložte ji… A tak spíš vycházím z textu. Navíc jaképak rady, když ti mí úhlavní autoři jsou všichni po smrti. Nepopírám, že u některých knih je konzultace nutná. Ale já takové překlady nedělám.

iLiteratura: Pak ale hrozí ty situace, že si něco uvědomíte až dodatečně, jako u Ingeborg.
Michaela Jacobsenová: Jistě, to už je riziko, které padá na mou hlavu. Pak je tu otázka: mám já vědět něco, co ona sama tajila? Já jsem ráda, že to vím, protože mi to dokreslilo představu o ní a vím, že byla vlastně ještě komplikovanější, než se zdálo, což mě naplňuje takovým zvláštním obdivem nebo až nepochopením, já se chci o každém, koho znám, něco bližšího dozvědět, ale ne úplně všechno, dokázat se včas zastavit, každý skrývá nějaké to tajemství a nelze ho beze zbytku vyložit.

V každém případě šťastný, spokojený, vyrovnaný člověk, který má v sobě zhruba všechno utříděné a netrápí ho žádné velké problémy, nebude psát. Někdo takový by třeba Babičku, kterou mám tady na stole, nenapsal.

iLiteratura: Víte, že mě to dneska napadlo? Jestli Božena Němcová, která se teď díky výročí narození všude připomíná, nemá s Bachmannovou něco společného?
Michaela Jacobsenová: Ingeborg nepsala selanku, ale byla také velká idealistka. Neochvějně věřila v sílu umění. Obě se dokázaly z komplikované a pak už bezvýchodné životní situace vymanit a nad touto realitou zbudovat silou svého tvůrčího ducha jinou, harmonickou, nepomíjející říši pravdy a lásky. Vědomy si toho, že je to utopie. Tuhle Babičku jsem ukořistila ve volných knížkách městské knihovny. Poté, co mi umřel muž, jsem si v ní vždycky ráno četla. Našla jsem i partie, které jsem si už nepamatovala, je tam třeba scénka, kdy babička, která vždycky všechny utěšuje a pro každého má nějakou radu, říká zarmoucené Kristle: „Odlož je na vrchní poličku.“ Totiž starosti. Mně to v tu chvíli tak strašně pomohlo! A ten uklidňující tok vyprávění, všechno na světě má své místo i čas…

iLiteratura: Ještě v návaznosti na Ingeborg Bachmannovou bych se chtěla zeptat, většina „vašich“ autorů a autorek jsou Rakušané, je to náhoda?
Michaela Jacobsenová: Asi ne. U některých Němců mi vadí jistá topornost, přeučenost, nudná sofistikovanost. Rakušané jsou nám, řekla bych, povahou blíž a takoví tvárnější. Arno Schmidt je sice Němec, ale asi ne zrovna typický – prostě outsider. Takové mám dost ráda. Narazila jsem na něj doma v knihovně, Schwarze Spiegel, ten titul mě lákal, tak jsem se na to slepě vrhla a začala překládat do sešitu, který jsem už pak nikdy nenašla. Po mnoha letech jsem ho mohla překládat doopravdy, zrovna tuhle opravdu dobrou knihu – věřím, že některé náhody nejsou náhody.

iLiteratura: Říkala jste, že od jisté doby jste si autory k překladu vybírala. Jak to fungovalo?
Michaela Jacobsenová: Měla jsem totiž výhodu, že jsem vždycky byla zaměstnaná. Že jsem se překládáním nemusela živit – to by nešlo a přestalo by mě to bavit. Takže jsem vždycky měla zajištěný plat nakladatelské redaktorky a vystřídala jsem SPN, Literární noviny, Mladou frontu, Paseku a Karolinum. V roce 1970 jsem nastoupila do Státního pedagogického nakladatelství a zůstala tam až do roku 1989, nezabývala jsem se němčinou ani německou literaturou, ale byla jsem v oddělení české literatury. Původně jsem totiž vystudovala učitelství, němčinu a češtinu, a i když bych vlastně docela ráda někomu předávala znalosti a zkušenosti, najednou jsem cítila, že nechci pořád opakovat totéž, navíc když o tom nejsem vždycky přesvědčená. SPN byla trochu „zašívárna“, nikdo po nás nic moc nechtěl, ani do strany mě nijak důrazně nelákali, ale měla jsem pocit, že tam trochu zakrňuju, a cítila jsem potřebu dělat i něco jiného.

Hezká práce i otročina

iLiteratura: Co se týče práce v nakladatelství, není redigování, tedy vlastně kontrola a vylepšování cizích překladů, někdy únavné?
Michaela Jacobsenová: Ano. Redigovala jsem dost nejen v práci, ale ze známosti i kolegům, což byli většinou lidé, kteří překládali dobře – a když je překlad dobrý a vy jenom sem tam něco vylepšíte, tak je to hezká, inspirativní práce. Ale redigovat překlady, které nejsou kvalitní, a musíš se rozhodnout, co s tím – nakolik to celé předělávat – to je anonymní, nevděčná otročina. Existují i oceněné překlady, kde už se nikdo nedozví, v jak značné míře jim odpovědný redaktor pomohl. Redigování radím spíš odmítat, jedině když to bude hodně dobrý překladatel, anebo aspoň něco, co tě hodně zajímá.

Samozřejmě je u toho potřeba i jistá taktika. Nikomu se nelíbí, když vidí svůj text celý proškrtaný, působí to hrozivě a nemilosrdně. Musíš vychválit, co bylo dobré, a podat to tak, aby to bylo pro dotyčného přijatelné a abys ho neponížila. Ale stejně jsem vždycky měla pocit, že je to z mé strany oběť a navíc že za výsledek dvakrát neručím. Vždycky každému říkám, že návrhy změn jsou jen můj názor: když se vám to nezdá, nemusíte to přijmout. Ale zase představa, že se s tím mořím a on to pak zavrhne – zbytečnou práci taky nerada dělám.

Začínající překladatelé to dnes mají těžké v tom, že se jim nikdo nevěnuje tak jako dřív. A pokud je nikdo zkraje dostatečně nezrediguje, tak si často vesele překládají dál a svá slabá místa ani nevnímají. A i když se časem třeba vypracují, je škoda, že nedostali zpětnou vazbu dřív. Dnes je na všechno hrozný kvalt, ale dobré překlady potřebují čas. Zásadní problém podle mě je, že je to málo placené, živit se tím nelze. A kvalitní překlady náročných děl vyžadují mimořádné překladatele a spoustu času. Jenže nakladatel musí zaplatit za práva, takže spěchá, jsou tu dotace, licence, pořád jenom něco stíháš a honíš a bič trhu dopadá daleko krutěji než dřív. Dřív byly rozhodující zřetele ideologické, dnes ekonomické. Já sama, kdybych mohla, tak svůj překlad vůbec nedám z ruky. Budu nad ním bádat a špekulovat pořád dál – takže je asi dobré, když mi to nakonec z té ruky vytrhnou.

iLiteratura: Vedla jste v rámci Obce překladatelů seminář literárního překladu z němčiny, jaká to byla zkušenost?
Michaela Jacobsenová: Tam jsem zjistila, že překládání poezie je opravdu těžké, že je to málokomu dáno. Dnes skoro nikdo neví, co je metrum, chybí klasické vzdělání. O tom, co je volný verš, se vedou spory, to je kapitola řekněme neuzavřená. Ale ani ty základní věci téměř nikdo nezná, překladatel nepřekladatel. Mnozí překladatelé jsou v podobné situaci, v jaké jsem byla já na Dobříši – nevíš, že nevíš.

K učení už se nevracím, protože mě zlobí uši a protože bych chtěla hlavně překládat. Svým způsobem mě to taky baví, člověk má pocit, že by mohl i někomu trochu pomoct, ale musí to být někdo nadějný, kdo se v té problematice už trochu orientuje. Ale někdy je překlad celkově takový amúzický nebo někdo překládá větu za větou a už nevidí, co je podstatou autora nebo textu, anebo to nedokáže adekvátně přetlumočit – překládat všechno jako jeden neutrální text nelze. I když některé prózy zvlášť příznakové nejsou, teď ale mluvím spíš o těch speciálnějších.

Zjišťuju, že tady ani skoro není možné najít nikoho, kdo by byl schopen z němčiny překládat vázané verše, je tu strašně malá konkurence. Nicméně jsou tu někteří mladí básníci, kteří sami používají rým a někdy se pak pokoušejí i něco přeložit. Třeba Jonáš Hájek, se kterým jsme měli pořad věnovaný Günteru Eichovi. Je mi sympatické, že si vybírá to, co mu sedne a co odpovídá jeho poetice. A je i muzikant, má hudební nadání, což je další plus.

iLiteratura: Vy sama básně nepíšete?
Michaela Jacobsenová: Psala jsem, když mi bylo tak šestnáct sedmnáct. Vím, že to bylo jen takové pubertální období, nemám potřebu rozhojňovat další stohy veršů, které by mohly, ale nemusely být uveřejněné. Pokud můžu sloužit nějakým autorům, které si můžu sama vybrat a které obdivuju, cítím obrovské uspokojení. Důležitý je i pocit, že jsem udělala svoje maximum. Pro mě je to – ne lék, ale prostě životní potřeba.

iLiteratura: Potřeba, ale zároveň to vnímáte jako službu těm autorům.
Michaela Jacobsenová: Ano. Mám takovou vlastnost – už když jsem byla malá, strašně nerada jsem se zbavovala věcí, s něčím se loučila. Oblečení jsem nosila do roztrhání těla a pak jsem ho obrečela. A zůstává to tak dodneška: je to nějaký boj proti smrti nebo zániku, já nechci, aby cokoli potřebného zapadlo. Pokud mám věci, které můžu jakkoli zhodnotit nebo využít, tak je nevyhodím a s chutí jim prodloužím život. A zrovna tak u autorů. Ráda překládám ty mrtvé, už z toho důvodu, že jejich dílo je uzavřené, nemají k němu co dodat a my ho můžeme s odstupem snáz přehlédnout. Navíc jim hrozí, že pod přísunem nových a nových jmen zapadnou. Literatura evropské moderny, konec 19. století a dál, mi připadá pozoruhodná a opravdu se mě dotýká. Nic proti současným autorům, ale už to ani tolik nestíhám sledovat. Nakonec román ze současnosti, kde figuruje mluva současných teenagerů, bych ani dělat nemohla.

V šedesátých letech jsme si euforicky mysleli, že se v literatuře rodí nové velké věci, jedna událost stíhá druhou. Četli a prožívali jsme Bölla, Grasse, Frische a Dürrenmatta – a jejich texty svou hodnotu neztratily. Celá kultura ožila, byl to přímo kvas. Postupně jsem ovšem část nadšení a očekávání poztrácela a radši se orientuju na jistotu. Náš výběr odpovídá našemu naturelu. Tohle je ten můj – a jak všechno souvisí se vším: nerada vyhazuju věci a zrovna tak nechci, aby dobré knihy upadly v zapomenutí.

iLiteratura: Myslíte si, že se vaše překlady dají podle něčeho poznat? Vyznačují se něčím?
Michaela Jacobsenová: O tom jsem nikdy moc nepřemýšlela. Možná mám tendenci originál trochu přibarvovat. Což dělám, i když něco vyprávím. A člověk svou náturu asi nemůže úplně skrýt. Třeba při novém redigování Maliny jsem si uvědomila, že to všechno musím stáhnout, uklidnit a vrátit k neutrální poloze, kterou má originál.

Němčinu ale cítím jako neutrální a šedivou, a tak se mi zdálo, že čeština ten usazený, střízlivý tón úplně neunese, že potřebujeme víc emotivnosti. Taková ta nerušená, nevybočující poloha poklidného vyprávění v češtině tolik nerezonuje. Němcům nevadí jedno a totéž slovo opakovat, kdežto nám ano. Potřebujeme oživení a pestrost. Mezi hovorovou a knižní podobou němčiny není tak velká propast, jak je tomu v češtině. Hovorová čeština je vždycky nějak okořeněná, citově zabarvená, takže jistou šťavnatost, nuancovanost očekáváme i od psaného slova, zejména když se vypráví v první osobě. Ale samozřejmě všeho s mírou. Neuškodí občas trošičku, mírně vybočit do takového toho citovějšího, osobnějšího tónu, a zase zpátky. Ovšem není autor jako autor. Je to těžké. Myslím si, že ani nejde o to, abychom v žádném detailu nevybočili, ale abychom víceméně naplnili a nepřekročili rámec, který kniha nastavila. Rozpoznat, co by vypadnout nemělo, co je to důležité a základní, a co se v krajním případě oželet naopak dá, což platí hlavně u veršů.