V poslední době se často mluví o tom, že práce literárních překladatelů je u nás přehlížená a nedoceněná, a to zdaleka nejen co se týká výše honoráře. Její čím dál hojnější zviditelňování má různé podoby a mnohdy vychází od překladatelů samých, i když někdy k tomu potřebují trochu postrčit. Před několika lety redaktorka Českého rozhlasu Vladimíra Bezdíčková oslovila našeho předního překladatele ze švédštiny Zbyňka Černíka, aby s ní na základě vlastních zápisků natočil sérii rozhovorů pro pořad Osudy. Nyní se vzpomínky v lehce rozšířené podobě dočkaly díky nakladatelství Torst knižního vydání.

Zbyněk Černík se narodil v roce 1951, a jeho vzpomínky tak zachycují především období pražského jara, normalizace a devadesátých let dvacátého století. Pocházel z rodiny, která za komunismu neměla na růžích ustláno, přesto se mu podařilo nejen opakovaně vycestovat (vzhledem k vágní formulaci se ovšem nedozvíme, jak přesně se mu to povedlo), ale také vystudovat anglistiku a nordistiku na Univerzitě Karlově. Poté na dlouhá léta zakotvil v nakladatelství Odeon. O něm dnes kolují doslova legendy, ke kterým autor pamětí přispívá líčením uvolněné atmosféry určitého ostrůvku svobody a nadmíru přátelských vztahů mezi kolegy. Zatímco o samotné redakční práci není skoro řeč, dozvídáme se, kdo z kolegů pral Černíkovi prádlo v době, kdy neměl pračku, a že na poradách vedení se mimo jiné probíral jeho drahý východoněmecký wartburg. Pozoruhodným svědectvím doby je pak i propojení manželské krize s krizí bytovou.

Výraznou linku ve vzpomínkách přirozeně představuje literatura, zejména švédská, a spisovatelé, jejichž dílu Černík zasvětil svou překladatelskou kariéru – Ingmar Bergman, Per Olov Enquist, Torgny Lindgren či Per Olof Sundman. Zatímco s Enquistem, Lindgrenem a Sundmanem se mu podařilo několikrát sejít, Bergman jeho četným pokusům o setkání odolal. Nepomohl ani výlet na ostrůvek Fårö v Baltském moři, kde Bergman dlouho žil. Tuto výpravu Černík popisuje, další cesty na sever však v rozporu s názvem knihy a fotografií na obálce zmiňuje jen letmo. I proto je tvrzení z anotace „[autor] přibližuje Švédsko a švédský svět českým čtenářům“ notně přehnané. Bohužel, protože cestovatelské zážitky ze všech koutů světa, kam se autor v souladu se svým mottem („jedním z nejlepších způsobů, jak investovat peníze, je cestovat“) vypravuje, by jistě nebyly bez zajímavosti. Z knihy se tak podstatně více než o Švédsku dozvídáme o předrevolučních poměrech na pražské nordistice. Publikace například vrhá poněkud jiné, kritické světlo na osobnost Heleny Kadečkové. Bulvár ale nečekejte – i tady si totiž Černík vystačí spíše s narážkami a břitkými komentáři.

Styl vzpomínek je úsporný a vycizelovaný, žádný slovní balast, zdlouhavé odbočky ani jazykové kudrlinky. Text tudíž vůbec nepřipomíná typické detailní, mnohasetstránkové memoáry, ale sestává z tematicky uspořádaných střípků a životních epizod. Takřka každá příhoda má pointu, až by se s nadsázkou dalo říct, že všechny zážitky, kterým by pointa (ať už přirozená, vyplývající z běhu událostí, či autorem přiřčená, tedy jeho trefný komentář k dané situaci) chyběla, Černík vynechal. Kniha se tím pádem skvěle hodí pro rozhlas a hlasitou četbu. A to i díky dalšímu charakteristickému rysu, jímž je všudypřítomný (sebe)ironický humor, který se v případě méně šťastných vzpomínek mění až v humor černý, třeba když se autorovo porevoluční nakladatelství Panda poměrně záhy ukázalo neživotaschopným: „Opět přišel konec, tentokrát definitivní. Panda je sice tvor medvědí, ale její nakladatelská varianta měla život jepičí.“ (s. 135)

Kniha Cesty na sever přijde vhod každému, kdo má blízko k literatuře a chtěl by nahlédnout do osobního i pracovního života redaktora a překladatele za minulého i současného režimu. Pozitivní čtenářův vztah k severní Evropě a její kultuře je přitom výhodou, nikoli podmínkou.