Moderní řecká literatura se v českých překladech neobjevuje často. Významná spisovatelka Margarita Karapanou, která zemřela před jedenácti lety, do této kategorie naštěstí nepatří. Na její dílo plné černého humoru, výbušných emocí a různorodých kontrastů jsme se ptali překladatele Denise Kostomitsopoulose, kterého k autorce vedle osobních sympatií váže především identická zkušenost s duševní nemocí. Několik slov padlo rovněž o dramatickém životě Karapanou a o jejím vztahu se slavnou matkou. Nad kávou a otázkami jsme strávili hezké podzimní dopoledne v kavárně v Rudolfinu. Nutno podotknout, že rozhovor začal poněkud netradičně – ptát se totiž nezačal tazatel, nýbrž dotazovaný.

Denis Kostomitsopoulos: Právě jsem narazil na jeden dušičkový vtip. Víte, co vidí křesťanský optimista, když přijde na hřbitov? – Samé plusy.
iLiteratura: A co uvidí pravoslavný Řek?
Denis Kostomitsopoulos: Asi taky plusy, jen trochu narušené.

iLiteratura: Máte rád černý humor?
Denis Kostomitsopoulos: Ano, mám, a obzvláště zášlehy černočerného humoru v díle Margarity Karapanou si opravdu užívám.

iLiteratura: Co momentálně překládáte?
Denis Kostomitsopoulos: Tři knihy. Jedna se jmenuje Psychedelická medicína, jedná se o odbornou publikaci pojednávající o zohlednění psychoaktivních látek v psychiatrii. Druhá se jmenuje Hovory o DMT, což je zkratka pro dimethyltryptamin, silnou halucinogenní látku, která se vytváří v šišince mozkové a zřejmě má na svědomí sny, různé pozměněné stavy vědomí a podobně. Třetí kniha, Průvodce psychedelického průzkumníka, popisuje, co to znamená set, co znamená setting, jak bezpečně brát LSD a podobně. Téměř hotový mám překlad Karapanou románu Rien ne va plus, postmoderní příběh vyprávěný z pěti různých perspektiv.

iLiteratura: Přeložil jste knihy z novořečtiny a angličtiny. Který jazyk je vám bližší, ze kterého překládáte raději?
Denis Kostomitsopoulos: Jsem bilingvní, můj tatínek byl Řek, maminka je Češka, takže mám dvojí občanství a celý život žiju mezi Českem, Řeckem a Spojenými státy. Jak řečtinu, tak angličtinu mám rád stejně jako češtinu. Na FF UK jsem česky vystudoval filozofii.

iLiteratura: Můžeme novořečtinu pracovně nazývat jen řečtinou?
Denis Kostomitsopoulos: Ano, běžně se říká řečtina, byť technicky vzato jde o novořečtinu.

iLiteratura: Klasickou řečtinu jste taky schopen přeložit?
Denis Kostomitsopoulos: Na klasickou řečtinu jsou tu jiní mistři, já se pohodlně držím novořečtiny, která je mým druhým rodným jazykem.

iLiteratura: Co považujete za největší úskalí při převodu řeckého textu do češtiny? Dokážete nalézt nejsignifikantnější odlišnost mezi oběma jazyky?
Denis Kostomitsopoulos: Ty jazyky spolu nemají vůbec nic společného. Řečtina k češtině zkrátka nemá žádný vztah. Zrovna Karapanou píše docela jednoduše, prostě. Věty a odstavce staví a sází s až matematickou přesností. Asi bych narazil na potíže, kdybych překládal něco z Kypru či texty psané různými dialekty. Ale to není případ Karapanou, která používá skutečně moderní hovorovou řečtinu.

iLiteratura: Četl jsem několik rozhovorů s překladateli díla Margarity Karapanou do angličtiny. Všichni se shodli, že Karapanou byla jejich prvním překladatelským počinem právě z důvodu jazyka, který je u spisovatelky veskrze jednoduchý, přestože se postupně během procesu překládání naskytly dílčí problémy…
Denis Kostomitsopoulos: S tím souhlasím. Je třeba zachovat suverenitu, kterou Karapanou v jazyce dodržuje. Román Ano (Ναι – Nai, 1999, česky 2007) jsem nejprve přeložil hodně spisovně a až po konzultaci s přáteli a na základě jejich rad jsem uznal, že je třeba ten překlad trochu odlehčit. Ale jinak jsem problémy necítil. U románu Náměsíčník (Ο υπνοβάτης – O Ypnovátis, 1985) byly problematické zejména bohoslužebné scény nebo části nějak vycházející z církevního prostředí.
S Margaritou Karapanou jsem se osobně setkal v Athénách asi dva roky před její smrtí. Bohužel předtím prodělala mrtvici, takže byla dost zpomalená, ale měla každopádně velkou radost, že je přeložená i do češtiny.

iLiteratura: Takže jste se autorku rozhodl překládat na základě osobního setkání?
Denis Kostomitsopoulos: Ne, už dříve na základě četby románu Ano, který mě osobně velmi inspiroval. V minulosti jsem onemocněl maniodepresivitou – stejnou nemocí, jakou trpěla i Karapanou. Můj tatínek mi tehdy věnoval právě Ano, které tematizuje tuto duševní nemoc. Kniha na konci skýtá jistou naději, jež mi byla velmi blízká. Ano jsem přeložil především z radosti. Pak jsem přeložil Mámu (Μαμά – Mamá, 2004, česky 2012) a nakonec přišla prvotina Kassandra a vlk (vyšlo nejdříve anglicky jako Kassandra and the Wolf, 1974, česky 2017). Ještě před tím vším jsem ovšem přeložil spoustu knih pro děti.

iLiteratura: Představuje dětská literatura pro překladatele dobrý start?
Denis Kostomitsopoulos: Asi ano. Jazyk dětských knih je zpravidla jednodušší.

iLiteratura: Pár let před smrtí poskytla Karapanou obsáhlý rozhovor řecké státní televizi, kde se zpovídá ze svého vztahu k matce (o níž dokonce tvrdí, že jí role matky nepříslušela), mluví o svém životě poznamenaném psychickou nemocí a rovněž o své tvorbě. Přesto mám dojem, že k ní kritika i po tomto „vyznání“ nadále zůstává jaksi netečná. Jak byste tvorbu Margarity Karapanou zařadil do kontextu současné řecké literatury? Můžete zhodnotit recepci spisovatelčiných knih v Řecku?
Denis Kostomitsopoulos: Kanonická autorka to rozhodně není, ale je známá a hodně čtená. Především díky Náměsíčníkovi a úspěchu, jakého dosáhl. Rozhodně se jedná o autorku postmoderní. Ale, abych pravdu řekl, kontextualizovat její místo v rámci současné řecké literatury nedovedu. Nezabýval jsem se ani její recepcí. Pro mě je to zkrátka oblíbená četba a blízký typ literatury, plný černého, temného humoru.

iLiteratura: Kniha Máma pojednává o vztahu matky a dcery. Jaký byl vztah Margarity Karapanou a její matky, spisovatelky Margarity Lymperaki? A jaká byla samotná Lymperaki?
Denis Kostomitsopoulos: Lymperaki se narodila v Athénách v roce 1919, kde studovala práva a od roku 1945 žila dlouhou dobu v Paříži. Napsala mimo jiné knížku Τα ψάθινα καπέλα – Ta psathina kapela (lze přeložit jako Slamáky nebo Slaměné klobouky, 1946), jež jako jedna z prvních po válce uvádí v řecké literatuře téma ženy, ženskosti a ženského vnímání světa. Margarita Karapanou celý život psala vlastní tvorbu, ale zároveň žila ve stínu své matky – bohémky, která platila za ikonickou postavu, byla to žena (obrazně řečeno) nadživotní velikosti, skutečná hvězda. Do jejich pařížského bytu pravidelně docházeli Sartre, Picasso, Ionesco, zkrátka nová pařížská levice 60. a 70. let. Karapanou například vzpomínala, jak byl Picasso zlý a obzvlášť na ženy nepříjemný. Jednou, když byl Picasso na návštěvě u nich doma, bylo nesnesitelné horko a Picasso se na ni prý jen příkře obořil, že je jí přece teprve jedenáct a nemůže jí být vedro. Venku přitom bylo pětačtyřicet stupňů a sám Picasso polonahý maloval jakýsi obraz… V takovém prostředí Karapanou vyrůstala. Na matku a její úspěchy žárlila, což se snažila reflektovat právě v Mámě, novele o symbiotickém… anebo možná právě naopak – možná ne symbiotickém, ale parazitujícím, až sebepožírajícím vztahu mezi matkou a dcerou. Co je příznačné: děj novely se odehrává po smrti matky.

iLiteratura: Může čtenář popsaný vztah matka–dcera vnímat podle vás prototypicky? Nebo se naopak jedná o ojedinělou podobu?
Denis Kostomitsopoulos: Vztah matky a dcery je důležitý literární topos, který Karapanou jednoznačně zostřuje. Takže vlastně obojí.

iLiteratura: V recenzi Mámy na iLiteratuře se objevuje názor, že mateřství v té knize nefunguje. Souhlasíte?
Denis Kostomitsopoulos: Ano, určitě. Celkově je Máma silné kafe. Ovšem plné pěkných obrazů.

iLiteratura: Má český čtenář litovat, že není Margarita Lymperaki přeložená?
Denis Kostomitsopoulos: Jistě. Minimálně Slamáky by zasloužily překlad. Lymperaki je celkově výjimečná, jak jsem již naznačil.

iLiteratura: Ano, Máma i Kassandra a vlk jsou knihy psané podobným stylem. Nehrozí u takové prózy při překladu určitá automatizace? Nenudilo vás to?
Denis Kostomitsopoulos: V žádném případě. Stylově jsou ty prózy sice podobné, ale zároveň jde o knihy tak originální, že se překládají samy. Není v nich nic ke škodě, ani fragmentárnost, ani ony krátké odstavce – to vše mně naopak jako překladateli pomáhalo.

iLiteratura: Jsou zmíněné tři knihy z hlediska jazyka v něčem rozdílné?
Denis Kostomitsopoulos: Nejpoetičtější je rozhodně Ano, v němž se Karapanou nejvíc přiblížila básním. I Máma ovšem má podstatnou lyrickou polohu. A u Kassandry je zase záměrně použitá perspektiva dětského vypravěče v kontrastu s tvrdým okolním světem.

iLiteratura: Je Kassandra a vlk dětská kniha?
Denis Kostomitsopoulos: Vůbec ne. Zobrazuje sice svět dítěte, ale ten svět je plný násilí a erotiky. Dokonce vyšla i v několika sbornících erotické literatury – v angličtině a v hebrejštině.

iLiteratura: V Řecku je Kassandra pokládána za moderní klasiku. Proč je důležitá?
Denis Kostomitsopoulos: Kassandru napsala Karapanou čerstvě po ukončení vojenské junty, jež v Řecku vládla v letech 1967–1974. Spisovatelé žijící v Athénách drželi basu, stejně jako autoři v zahraničí. Schválně nepublikovali, nebo téměř ne. Kassandra byla po juntě jednou z prvních knih a výrazně narušila dobovou atmosféru. Velmi dobře byla přijata v Americe, kde také nejdříve vyšla. Řecký překlad (Η Κασσάνδρα και ο Λύκος – I Kassandra kai o Lykos) vznikl až po původním vydání v angličtině.

iLiteratura: Dílo Margarity Karapanou je přeloženo do několika světových jazyků. Je díky tomu v rámci současné řecké literatury výjimkou?
Denis Kostomitsopoulos: Ne. Současní autoři jejího formátu už jsou běžně překládáni.

iLiteratura: Pár slov o Náměsíčníkovi už padlo. Odlišuje se něčím od výše zmíněných titulů?
Denis Kostomitsopoulos: Je to kniha pravidelnější z hlediska syžetu, románovější svou skladbou a strukturou, není tak uvolněná a v tomto smyslu je méně postmoderní. Má určené hlavní a vedlejší postavy, které jsou psychologicky velmi propracované. Z překladatelského hlediska to je dílo rozhodně nejnáročnější. Obsahuje řadu pasáží z pravoslavného ritu, což je pro mě jako překladatele nesmírně složité. Čtenář má co do činění s apokalyptickou vizí nejmenovaného ostrova (pravděpodobně se jedná o Hydru), kde žije hlavní hrdinka ve společnosti různých mondénních lidí, homosexuálů, lidí, kteří nemají peníze a podobně. Bůh se na obyvatele ostrova naštve a vstoupí do Manoliose – místního policisty, který následně začne vraždit. Od poloviny románu dochází k apokalyptické dekonstrukci, k rozkladu vrcholícímu na konci podobně jako třeba v Zemi snivců Alfreda Kubina.

iLiteratura: Náměsíčník dostal ve Francii roku 1988 Národní cenu za nejlepší cizojazyčný román (Le prix du Meilleur Livre étranger)…
Denis Kostomitsopoulos: Správně. Určitě proto, že se jedná o nejvýraznější a literárně nejkvalitnější dílo Karapanou. Pocházela z patricijské a bohaté rodiny, takže vlastně nemusela pracovat, aniž by trpěla finanční nouzí. Ale z ceny měla velkou radost.

iLiteratura: Dá se v její tvorbě vymezit něco, co výrazně obohatilo novořeckou literaturu nebo co v ní do té doby neexistovalo? Podobně, jako jste to určil u Margarity Lymperaki?
Denis Kostomitsopoulos: Rozhodně se díky ní v řecké literatuře objevilo důležité téma psychické nemoci. Na základě jejich próz se o tomto tématu mluvilo i hodně na veřejnosti, v televizi, v rozhlase. Pořádaly se kulaté stoly, jichž se sama Karapanou účastnila. Čili tato destigmatizace psychické nemoci nepochybně proběhla její zásluhou. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc maniodepresivita člověka omezuje.

iLiteratura: Jste spokojen s tituly novořecké literatury, které jsou přeložené do češtiny? Nebo podle vás něco stěžejního chybí?
Denis Kostomitsopulos: Současnou řeckou produkci moc nesleduju, takže nejsem schopný na otázku odpovědět. Ale těší mě, že vyšli dva básníci nobelisté – Jorgos Seferis a Odysseas Elytis.

iLiteratura: Nedávno v Praze proběhl filmový festival Dny řeckého filmu. Byl jste se podívat? Dokážete si třeba představit filmovou adaptaci jakékoli knihy od Karapanou?
Denis Kostomitsopoulos: Ne, letos jsem nebyl. Ano se v Athénách uvádělo jako divadelní adaptace. Symptomatické bylo, že se na scéně objevily dvě herečky – jedna ztvárnila Mánii, druhá Depresi, čili ony dva protichůdné extrémy. O funkčnosti filmové adaptace autorčina díla nejsem přesvědčený. Ale zmíněná divadelní adaptace Ano byla skvělá, moc dobře těžila z dialogičnosti a bipolarity své předlohy.

iLiteratura: Máte nějaký vysněný titul, který byste chtěl přeložit?
Denis Kostomitsopoulose: Náměsíčníka už jsem přeložil a rád bych, aby brzy vyšel. Žádnou jinou metu zatím před sebou nemám, uvidím, na co ještě po cestě narazím. Zrovna nedávno mě oslovilo nakladatelství Bourdon, kde by rádi vydali knihu kyperského autora Antonise Georgiou – poměrně obsáhlý román, který by se dal přeložit jako Album příběhů. Román získal cenu Evropské unie za literaturu.

iLiteratura: Nehrozí ale právě u kyperského autora problém nedostatečného porozumění textu, jak jste se zmínil dříve?
Denis Kostomitsopoulos: U překladu asi jisté nebezpečí hrozí vždy. Uvidím, co u Georgiou objevím. Zkrátka se s tím budu muset poprat.