Pokud někoho Petr Král uznal za „básníka“ a ne za pouhého „autora“, bylo to něco jako pasování do rytířského stavu. Ano, povahou byl Petr Král bojovný, urputný, důsledný. A když v posledních letech bojoval s vážnou nemocí, nejen že ji vůbec nepovažoval za důstojného soupeře, ale fakticky vůbec neuznal její existenci. Pro básníka, který celý život žil jen a jen poezií, byla nemoc něco, co do jeho světa nepatřilo, a podle toho se k ní choval. Pohrdal jí, nikdy se jí nepoddal.

A tak to mělo být, poezie byla nade vše. Tak to bylo v básnické generaci Petra Krále, která byla zřejmě na dlouho poslední, jež považovala za svůj životní úkol a smysl svého konání „být básníky“ a podřizovala tomuto poslání všechno. V této generaci či u jejích vrcholných představitelů se úlitby praktickému světu zcela samozřejmě považovaly za „zradu“ básníka, který se vstupem do všedního života zpronevěřuje svému osudovému předurčení.

Příznačná byla šermující ruka Petra Krále, která se při hovoru vbodávala do prostoru, určovala, dirigovala. Zatímco ústa Petra Krále improvizovala na nekompromisní téma surrealismu. I proslulé bonvivánství Petra Krále bylo mysticko-básnické. Adorace těžkého masa plného krve poezie, těžkých červených vín krvavé barvy, pocházejících výhradně z Francie, kde surrealismus vznikl a kde Petr Král takřka čtyřicet let žil v hlavním městě poezie dvacátého století, v Paříži.

Tu šermující ruku si pamatuju přioděnou rukávem saka, Petr Král předepisoval i bojovou uniformu: košile, nikdy se nesmělo obléknout triko, ke košili sako a dlouhé kalhoty, ani v nejparnějším létě nikdy kalhoty krátké, polobotky v rozpáleném městě i za desetistupňových mrazů.

Ruka ve výpadu, bojový pochod slov, pronikavé oči. Namísto ran z revolveru bouchalo šampaňské.

Petr Král nemínil zemřít, byl natolik vrostlý do tohoto světa, že si nepřipouštěl, že by ho měl opustit. Se smrtí ale obeznámen byl a jedním z míst, která ho fascinovala, byly hřbitovy. Vyprávěl, že ve svém pařížském bydlišti se díval do dvora či zpustlé zahrady, ve které byl hřbitov už od středověku. V Praze na Zlíchově bydlel pár kroků od kostelíku obklopeného na skalním ostrohu hřbitovem, který tu je od třináctého století. V tom kostelíku býval výjimečný pozdně gotický dřevěný vyřezávaný oltář se smrtkou a Kristem – „zachráncem rytíře před smrtí“; dnes je v Národní galerii. V tom kostelíku se konala svatba Petra Krále s Wandou, která ho v bytě na Zlíchově doprovodila až k bráně věčnosti. Tam, kam před čtyřmi měsíci odešel nerozlučný přítel, dvojenec Petra Krále, básník Stanislav Dvorský. Ti dva bez sebe nemohli být.

Jedním ze zásadních básnických činů Petra Krále byl překlad básní Andrého Bretona, autora pro surrealismus určujícího, překlad, který Bretona představil jako citlivého básníka, nikoliv jako poněkud diktátorského autora programů a manifestů. Citlivým básníkem byl i Petr Král, komtur francouzského Řádu umění a literatury, který psal nejen bojovné kritiky a polemiky, nejen programové básnické skladby, ale i křehké verše.

Na hrobě Andrého Bretona v Batignolles v Paříži je nápis: „Je cherche l’or du temps“ – „Hledám zlato času“. A to platí i pro básníka, který 17. června večer opustil tento svět.