V poslední době panuje mezi literárními publicisty móda nejrůznějších krizí: před několika lety byla v krizi celá literatura, pak poezie, dnes literární kritika. Už v roce 2008 napsal publicista Jiří T. Král v závěru své poměrně známé eseje Kopání do mrtvoly (A2 13/2008), že ze soudobých recenzí vyplývá jenom to, že kniha vyšla. Dnes jsme bohužel ještě o krok dál: recenze se píší jen velmi málo a ta stránka kritiky, která má motivovat ke čtení a poukazovat na pozoruhodné novinky, je čím dál méně zřetelná – a čím dál potřebnější. Jeden z nejpádnějších důkazů krize bezpochyby je zarážející mlčení kolem prvního svazku Sebraných básní jednoho z našich nejvzácnějších básníků, Petra Krále.

Sebrané básně I vyšly jen s malým ohlasem. S výjimkou recenzí básníků-kritiků Jana Štolby (Hospodářské noviny), Petra Motýla (Kulturní noviny) a Milana Šedivého (Tvar) vyšla jen kratičká tzv. minirecenze od Ladislava Šerého (A2) a jinak nic. Sám básník přijetí svého díla v knižním rozhovoru Úniky a návraty komentoval: „Moc se o tobě nepíše, ale když ano, stojí to za to.“ To ale bylo v roce 2005, nedlouho po autorově návratu z pařížského exilu. Od té doby vydal na deset básnických i prozaických knih, mnoho časopiseckých recenzí a polemik, o činnosti editorské a překladatelské nemluvě. Jeho soustavné uvažování o poezii u nás naprosto nemá obdoby – „programová“ esej provázející Nejlepší české básně 2011 a série Náměty patří k vrcholům české literární publicistiky. Rovněž díky nim má Petr Král v české literatuře nezastupitelné místo a tím spíše se jeví přehlížení Sebraných básní jako nepochopitelné.

Sebrané básně I představují Královy první čtyři sbírky, a to v pořadí, v jakém vznikaly. Vycházely totiž na přeskáčku, se zpožděním a v sousedství s texty novějšími. Jsou to Tyršovské přeháňky, Bar Příroda čili Budoucnost 5 km, Železná neděle a Modré srdce čili Uši z let 1961–1975, které u nás vyšly až po Listopadu (první dvě samostatně, třetí a čtvrtá pod společným názvem Chiméry a exil). Knihu editoval sám autor, což sice u nás není úplně obvyklé (podobně jedná snad jen Jiří Kuběna při edici svého Díla), důležité ovšem je, že Královy Sebrané básně zkrátka nejsou kritická edice veškerého díla, kde bývá pohled druhých oči skutečně neocenitelný. Básník-editor své sbírky nyní výrazně reviduje (ve sbírce Železná neděle autor kupříkladu přepisuje celý oddíl; v Sebraných básních I ovšem toto přehodnocování není tak výrazné, jako možná bude ve svazcích budoucích), některé básně vynechává (juvenilie, bibliofilie a cyklus Město je náš les, které nedávno vydalo nakladatelství Fra) atd.; zohledníme-li navíc básníkovy nároky na současný pravopisný úzus, nemůžeme v případě tohoto souboru považovat autorskou edici za nevýhodnou.

Petr Král je znalec surrealismu (v poezii, ve filmu, ve fotografii), který byl v počátcích své tvorby surrealistickou poetikou poznamenán, ale se kterou se posléze rozešel. Nejzjevnější je to zřejmě hned na Tyršovských přeháňkách. Nápad na tyršovskou „anketu“, na které by se podílelo víc umělců, vznikl hned z kraje šedesátých let v okruhu Králových vrstevníků-surrealistů (otisk série je patrný v některých textech Surrealistického východiska, jež se podařilo vydat „včas“, tj. roku 1969). Dlužno dodat, že z velké části zůstal záměr nenaplněn a Královy Tyršovské přeháňky zůstaly nejvýraznějším příspěvkem. Autor vytváří mystifikační, formálně neobvykle pestrý portrét „toho, kdo uměl (v minulém století!) stvořit kompaktní župu z hloučku sládkovských synů“. Verše totiž doplňuje prózou psaná Tyršova fiktivní biografie, zdánlivě „suchopárně“ věcná a vědecká, ve svém spodním proudu však surrealisticky hravá: „Tyrš, sirotek, po jehož matce zbyl jen porcelánový talířek s blíže neidentifikovaným stínovým portrétem (dodnes se navíc ozývají pochybnosti, nejde-li o profil muže), dítě nalezené kdysi na mýtině vedle jediného doutníku, anděl bez křídel spadlý z nebe rovnou doprostřed Čech, hrdý prvorozenec, který ještě nejspíš zplodil a porodil sám sebe“… Právě tak nečekaný je divadelní scénář (surrealistická groteska s tlusťochy, šermíři a Japonci) a filmový scénář, rozvíjející poslední záběr Buñuelova Zlatého věku.

Bar Příroda čili Budoucnost 5 km navazuje na Tyršovské přeháňky (tvoří společný celek, který autor nazval Básně o lidech). Tyršovské téma částečně přetrvává, formální pestrost rovněž. Kombinace veršů a básní v próze bude jedním ze znaků Králova díla vůbec, stejně jako forma slovníku či hesláře, která se v závěru Baru Příroda objeví poprvé. Tyrš není samozřejmě jediná historická osobnost, která se ve sbírce objevuje: dalo by se říci, že Královy knihy se vlastními jmény hemží. Ať už místa, města či osoby, vlastní jméno je místo, kde se obzvláště nápadně střetává osobní, jedinečný pohled s okolním světem. Kdo v nedávné tahanici o slavný verš z autorových Brokátů „Eva Klíčová má místo hyždí cihly“ převáděl sílu verše na pouhé vyřizování si účtů, ignoroval rys Královy poetiky, který je zřetelný již v Přeháňkách a v Baru Příroda. Pro autora je myslím zvlášť podstatné nazírání rozšířených symbolů či přesněji „ikon“, ať už jím je Stalin, Tyrš, Strašnice nebo třebas chlupatý knedlík či fredo ledo. Je možné, že má v takových momentech Král blízko ke hře či k jakémusi poťouchlému „tvoření“ („Tyrš: Jan Hus v sokolském“), docela určitě ale ke kritičnosti, která je skoro nepominutelná, ohledává-li svět citlivý básník. Ta je v Baru Příroda nejzřetelnější v básni Deštná bez vody, která je sestavena z novinových titulků; zdánlivá hra v sobě skrývá kritiku jazyka okolního světa, jeho vyprázdněnosti a médií („Technika se zmocnila už i karbanátků / Vozík, který vyjel na Sněžku / Klika jako Brno“ atd.).

O souborném vydání sbírek Železná neděle a Modré srdce čili Uši (jako Chiméry a exil) Petr Král napsal, že „jsou dvě veřeje týchž létacích dveří“. Spojuje je podobný styl a samozřejmě i období vzniku (v době autorova odchodu z Prahy do Paříže). Ze všech sbírek Sebraných básní je jejich forma a obraznost nejuvolněnější – objevují se i básně proložené kresbami, kaligramy a další formálně výrazné básně. Autor svůj výrazový rejstřík rozšiřuje o bohatství jazzu, a to v rovině lexika i – řekněme – metody. Rozsáhlé básně mohou působit svým „těkavým“ plynutím, skoky mezi obrazy a náhlými změnami tónu jako improvizace či jako rozvíjení uchopené fráze do neznámých podob: „Sirotčí smích, drť drti, usedá zvolna poblíž pramene, / ach knihy, na smrt bledé knihy.“ Tyto sbírky se od Básní o lidech výrazně liší. Autor se přesunul do mnohem abstraktnějších poloh, které se vposledku označují jako „imaginativní“ – jsou pro něj podstatnější jedinečné obrazy básní a komentář světa, který z nich vyplývá až posléze. V prvních dvou sbírkách se kritika zdá být mnohem naléhavější než ve třetí a čtvrté.

Ať je tomu jak chce, chronologické čtení raných sbírek Petra Krále je docela nová zkušenost. Jednotlivé sbírky jsou dnes antikvární vzácnosti, které navíc (zejména v případě té první) nesou stopy určité redakční nedůslednosti; v Sebraných básních I jsem objevil pouhý jediný „překlep“ (a to až v doslovu). Publikování jednotné, „začištěné“ edice je tudíž nejen cenné svou praktickou stránkou, ale především příležitost číst básně Petra Krále znovu – a lépe.