Protagonistka debutového románu spisovatelky Ivy Hadj Moussy (*1979), nazvaného Šalina do stanice touha, se jmenuje Sandra. Pracuje v lifestylovém časopise, kde si jednoho dne vydupe, že bude moci dělat rozhovory se slavnými lidmi, což je dlouho její profesní sen. Ještě silněji však touží stát se instagramovou celebritou. Počet sledujících a srdíček na jejím účtu však bohužel roste hlemýždím tempem – přes „duchaplné“ citáty, kterými své příspěvky doplňuje –, a tak se musí spokojit s úspěchy a potěšeními v nevirtuálním světě. Kromě práce je to její dlouhodobý vztah s Mirkem. Tento Sandřin bývalý spolužák je jejím mužem snů („sto devadesát tři centimetrů, silné paže a modré oči – středně modré, barva jasného rána za letního dne –, posazené trochu našikmo a kvůli dalekozrakosti stále trochu přimhouřené, což vytvářelo dojem akčního hrdiny“). Zároveň je ale tak trochu budižkničemu, který ne a ne zavadit o pořádnou práci. Namísto toho opakovaně zkouší štěstí v pochybných a někdy až bizarních projektech, jako je třeba půjčovna psů. Kvůli tomu má na krku dluhy a exekuce.

A kvůli tomu se tato dvojice atraktivních mladých Brňáků odhodlá k odvážnému a za hranu zákona jdoucímu plánu, jak se z aktuální bídy vyšvihnout do vyšší společnosti. A dostat se tak na exkluzivní místa, jež jsou běžným smrtelníkům zapovězena, kde bude Sandra moct pořídit nějaké cool příspěvky na svůj instagramový účet. Nechci případným čtenářům příliš vyzrazovat zápletku, tak jen prozradím, že součástí tohoto plánu má být první Sandřina interviewovaná celebrita, hudebník Johannes Ulriksen, který „je inteligentní, procestoval kus světa a umí několik jazyků“ a díky kterému se Sandra skutečně podívá mezi (nejen hudební) světovou smetánku.

Hned po pár přečtených stranách románu je čtenáři jasné, že Iva Hadj Moussa vystavěla své postavy jako karikatury. A to navíc velmi vyhrocené: „Fotku z kabinky dala na Instagram, aby to vypadalo, že si kabát skutečně kupuje. Přidala emotikon žlutého slunce a napsala: Když nesvítí slunce, svítím já. #sun #shine #czechgirl. / Připadalo jí to hluboké. Vždycky byla ráda, že patří mezi inteligentní ženy, a dávala si záležet, aby se za instagramovými příspěvky schovávalo i něco víc než pouhé povrchní předvádění těl, úsměvů a domácích bábovek.“ (s. 19) Karikování se netýká jen ústředních postav, ale i těch vedlejších, jako jsou třeba Sandřini rodiče. Ti působí „ve sféře pyramidového prodeje eko kosmetiky“ a veškeré jejich chování se schematicky odvíjí právě od jejich (pochybného) zaměstnání. Když tedy například přijdou k dceři na návštěvu, snaží se jí prodat kosmetické pomůcky.

Protože jsou postavy vystavěné právě takto, jsou samozřejmě vcelku neživotné. Což bezpochyby není a priori nežádoucí. Nabízí se však otázka, čeho se nám tedy na téměř třech stovkách stran Šaliny do stanice touha dostane. Je totiž patrné, že s poměrně prvoplánovým karikováním si autorka nevystačí. Skrývá se tedy pod nánosem karikatury společenská či jiná kritika, k čemuž by mohl navádět aluzivní název knihy? Jsou jednorozměrné postavy vržené do propracovaného a strhujícího příběhu? Bohužel, nic podobného se nekoná. Příběh – dokonce příběh tendující k jisté dramatičnosti – se před čtenářem sice odvíjí, je však tak nevěrohodný, nahodilý a nepropracovaný, že jej záhy přestane bavit a snad i zajímat. Pokud bychom se zaměřili na možný kritický rozměr románu, jistý osten sem tam probleskne, avšak v tak schematické podobě, že nemá smysl hlouběji se jím zabývat: „‚Vraha kmotra Mrázka taky nikdy nechytli.‘ / ‚A dokud bude Babiš u moci, asi ani nechytnou.‘“ Určitý společenskokritický rozměr románu by mohlo naznačovat to, že Sandra s Mirkem patří do ne zrovna majetné vrstvy a Mirka navíc sužuje exekuce – což je téma, o kterém se v posledních měsících živě diskutuje. Mirkovy dluhy a exekuce však fungují spíše jako další doklad toho, jak nepraktický Mirek je, o žádnou analýzu tohoto společenského problému se autorka nepokouší.

V románu je zmínka nejen o českém předsedovi vlády, mihne se tu i množství dalších postav současného dění. S jejich zapojením do textu dokáže Iva Hadj Moussa pracovat vcelku obratně a vnést díky nim do své knihy humor. Dojmy z hlavního města shrne Brňačka Sandra kupříkladu takto: „V parku u hlavního nádraží viděla muže, jak za bílého dne kadí ve křoví, a v jedné pasáži na Václavském náměstí zpozorovala ženu, která měla jen jedno oko a půlku nosu. Když se kolem ní na Můstku prohnal opilý ekonom Sedláček na koloběžce, řekla si, že Praha není nic pro ni.“ (s. 49)

Zmínka o slavném ekonomovi a zaníceném publicistovi Tomáši Sedláčkovi určitě není jediným místem v románu, kde se čtenář může usmát, ba zasmát. Když například Sandře s Mirkem proletí oknem cihla se vzkazem „PRACHY DO DVACÁTÝHO“, Mirek papír zkoumá: „Na zadní straně papíru je část příkladu: 456 − 7 = / ‚To bude Kamil,‘ řekne po chvilce přemýšlení. ‚Má kluka ve třetí třídě.‘“ (s. 51) Podobné momenty jsou sice vtipné a někdy i působivé (ačkoli nutno podotknout, že ne vždy je autorka při pokusu o vtip úspěšná), kromě nich však silná místa v knize hledáme stěží. Výsledek tak vyvolává dojem, jako by autorka tyto anekdoty obalila chatrným příběhem, aby to vydalo na knihu. Ty lepší z jejích drobných žertů by mohly skvěle fungovat jako stripy, ale celý román neutáhnou.