Na počátku je návrat. Protagonistka, mladá žena zřejmě kdesi na přelomu třetí a čtvrté životní dekády, se vrací do rodné obce, protože se toho na ni sesypalo nějak moc. Po zamlklém těhotenství se jí rozpadá partnerský vztah, a protože neštěstí nechodí nikdy samo, končí pro ni vzápětí v podstatě ze dne na den i pracovní úvazek copywriterky v nějaké obří korporátní reklamce. Prostě čas zabouchnout za sebou hned několikery dveře a jít dál. Naštěstí má kam, může se vrátit k rodičům, kteří v ní pořád ještě vidí trochu dítě a u nichž má dveře otevřené natolik, že jí jsou dokonce ochotní z důchodu finančně vypomáhat. To sice nevypadá jako nejpravděpodobnější východisko ze situace dospělé ženy, ale dejme tomu. Jinak je ovšem v beletrii taková postava už skoro typizovaná, obvykle však podobní ztroskotanci bývají muži; jak ale ještě uvidíme, dodává ženská perspektiva románu originalitu i v několikerém dalším smyslu. Pro tuto chvíli jen přidejme další kamínek do románové mozaiky: hrdinka je totiž zároveň spisovatelka, což umožňuje jednak vybudovat kolem její profese částečně zápletku, jednak podělit se metafikčně se čtenáři o emocionální prožitky spojené s vznikem autorského díla a několikrát si cynicky šťouchnout do některých aspektů zdejší kritické a nakladatelské praxe. „Některý části mi připadají výborný a sugestivní, jiný zase povrchní a až obscénně hloupý […] budu [tomu] jednou provždy říkat nezaměnitelný autorský rukopis“ (s. 83). Tady není důvod Ivě Hadj Moussa, autorce dvou prozaických knih Šalina do stanice touha (2020) a Démon ze sídliště (2021), nevěřit, že moc dobře ví, o čem mluví. 

Ale to je vlastně jen příjemná vedlejší rovina. Ta hlavní spočívá v pátrání, kterým protagonistka vyplňuje čas, jehož má najednou mnoho. Ústředním bodem je titulní Havířovina, stavení, s nímž jsou spojeny různé tragické události z minula. Obcházení sousedů s diktafonem pod záminkou nejprve sbírání výpovědí pro Paměť národa, poté pro účely psaní vlastní knížky nejen umožňuje amatérské pátračce zanořovat se stále hlouběji do starých sporů, křivd a leváren, ale také přináší tragikomické situace, v nichž se tematizuje tvář současného českého venkova s jeho ztracenými sny, nevkusem, pomluvami, špínou, neurvalostí a omezeností. Nejsme však v Sudetech, ale v hájíčkovsky barokních jižních Čechách, takže to není jen a pouze bezvýchodně depresivní, nedostane se nám všudypřítomných ruin neznámého účelu ani trvale dušičkového počasí (většina příběhu se mimochodem odehrává v předjaří, což jsou mezi všemi těmi podzimními chmurami v české literatuře a kinematografii poměrně nedoceněné kulisy). Ale zla tu se tu „v paměti míst“ uchovává přece jen dost: „Věřili však, že v domě je přítomný zlo. Že hrůza, která tu proběhla, se nenávratně otiskla do energie domu, do stěn […]. Bydlel by snad někdo v takovým domě?“ (s. 85). 

Tato detektivní linie trochu připomíná první díl slavné trilogie Stiega Larssona, který je rovněž postavený na pátrání v minulosti odlehlého místa. Je poskládaná zdařile, udržuje čtenáře na správném stupni napětí a snad je i uvěřitelná, i když nijak zvlášť novátorská. Někdo před dotazy zavírá dveře nebo se rozpomíná neochotně, třeba až s odstupem, když se v jeho nitru něco hne, a stejně jako v Mužích, kteří nenávidí ženy jsou tu i anonymní výhrůžky. Ani rozuzlení vlastně nepřekvapí. Co se však Ivě Hadj Moussa povedlo, je vyvážení pátrací linie s osobním příběhem její vypravěčky. Už bylo trochu naznačeno, že vrtání se v historii několika rodin není motivováno jen zabíjením času něčím užitečným, ale že má pro hrdinku i funkci terapeutickou, má jí pomoct vyhrabat se z mizérie, do které se v dané životní fázi dostala. Tato linie naopak originální je, protagonistka zmíněné mizérii čelí s přiměřenou směsí cynismu a sebelítosti, typickou pro melancholické povahy, pro něž platí, že „ze všeho nejradši bychom sršeli energií a svým nadšeným přístupem k životu strhávali i ostatní. Ale bohužel“ (s. 58). Co taky s několikanásobnou životní prohrou, které vlastně hrozí, že se při změně perspektivy – a konfrontace s venkovem je změna perspektivy, a jaká – bude jevit jako pouhá snowflakovská banalita? „Společnost se naučila obdivovat zranitelný, jako by snad existoval někdo, kdo je nezranitelnej“ (s. 27), říká se velmi trefně v jednom z mnoha vnitřních monologů. Terapeuticky působí i další románová linie, tentokrát milostná. Tenhle vztah, založený na fyzické přitažlivosti a sexu, však očekávatelně nekončí zrovna happy endem, a ačkoli autorka nechává na jeho konci emoce ještě trochu rozvlnit, všechno nakonec vrcholí tak dokonale čistým řezem, že čtenář, který je vybaven už nějakými životními zkušenostmi, málem zalituje, že tomu tak není u každého rozchodu na světě.

K poslední rovině už jen krátce. Jde o oblast společenskokritickou a velmi důležitou. Když totiž hrdinka při pátrání naráží na různé podoby vztahů – a nutno říct, že nejen v minulosti, ale doslova ve svém sousedství –, nachází různé formy násilí, kterých se na ženách dopouštějí muži, byť třeba i jen verbálně, a které byly tradičně, obzvlášť na venkově, veřejným míněním přikrývány jako něco, o čem se buď nemluví, nebo co je vlastně normální. Pokud Havířovina nese nějaký obecnější vzkaz, pak zní, že to normální není a normalizovat se to nemá. Kdyby někdo z účastníků té části aktuálního kritického diskursu, která se vyčerpává dilematem mezi estetickým imanentismem a „angažovaností“, potřeboval doklad o tom, jak umělecká literatura odráží soudobé společenské debaty, pak mu ho Hadj Moussa nabízí – a současně i doklad o tom, kam se zrovna tahle debata v posledních letech posunula. Netřeba snad dodávat, že je to dobře.

Jestliže Iva Hadj Moussa v jednom (sebe?)ironickém komentáři ohledně reakcí publika na fiktivní hrdinčinu knihu sáhne po „knižních blogerkách“, snad si mohu dovolit se také podívat do Databáze knih. Jeden z ohlasů na Havířovinu říká, že je to „ideální oddechovka“. Myslím, že je trochu škoda zrovna tuhle knihu vykazovat mezi oddechovou literaturu (ačkoli ten komentář je myšlen dobře, pochvalně). Způsob, jakým Hadj Moussa evokuje venkovské prostředí bez klišé, jakým nechává přirozeně rozvinout určitou životní fázi či situaci a hlavně jakým nasvěcuje problémy, o kterých se donedávna mluvilo jen v soukromí, či vůbec, z ní činí beletrii plnokrevnou, s ambicemi, které nejsou přehnaně vysoké, ale jsou uspokojivě naplněné.