Krize mužů ve středním věku není nic příjemného. V současnosti je to pro mnohé padesátníky ještě horší, než bývalo, protože o ně a jejich zkušenosti stojí jen málokdo. Převážně ti, kdo si nevybudovali úspěšné kariéry a nezaložili fungující rodiny, mívají pocit, že čelí nejen posměškům vrstevníků, ale také se setkávají s pohrdáním od mladší generace a zejména pak od žen, které na jejich pokusy o sblížení reagují o dost jinak, než jak na to bývali zvyklí.

Hlavní hrdina a vypravěč románu Těžké duše Johanes to zakusil obzvlášť tvrdě. Jako instruktor autoškoly si špatně vyložil situaci, kdy spoře oděná aspirující řidička nečekaně zastavila na odlehlém parkovišti. Vrhl se na ni, ale jakmile zjistil, že dívka nemá v úmyslu se s ním sexuálně sbližovat, stáhl se. To už však bylo pozdě, následoval rychlý vyhazov z autoškoly, a protože se tento případ objevil i v médiích, měl z toho ostudu na roky dopředu. Manželka mu už dříve utekla s muzikantem z filharmonie a v očích dospívající dcery klesl, kam nejhlouběji to šlo. Momentálně tedy bydlí sám, živí se vyklízením harampádí z bytů, domů, půd a sklepů a světlejší chvilky zažívá jen v hospodě s kamarády, kteří na tom taky nejsou zrovna dobře: ze čtveřice má dobré místo a rodinu jen jeden z nich, další dva se životem protloukají stejně osaměle a rozmrzele jako Johanes. Jako jistá záchrana se pro ně zjeví možnost obnovit svou heavymetalovou kapelu, zaniklou před dvaceti lety.

Východisko ani téma románu není zrovna originální: o neúspěšných čtyřicátnících či padesátnících toho už bylo napsáno hodně a další romány přibývají (loni například United Losers od Petra Kyliána), motiv rockové kapely, která má zachránit stárnoucí muže před beznadějí a blížícím se stářím, rozvinula Alice Nellis ve svém autorském filmu Revival z roku 2013, ještě jiný motiv pro obnovení zaniklé metalové skupiny použil loni Pavel Bareš v hororovém románu Lenochod Jimmy & jeho backup band. Hadj Moussa k tomu nepřidává nic moc originálního. Kapelu nazvanou Heavy Souls (Těžké duše z názvu knihy) sleduje od prvních pokusů navázat na zašlou slávu přes nadšení z toho, že se něco děje a že existuje publikum, které je ochotné si je poslechnout (a dokonce i ocenit), až po střízlivění, že jejich hraní má své limity a že samo o sobě jim život nezachrání.

Ale stejně jako nebývají moc originální heavymetalové písně, nemusí být ani próza nutně nějak významně specifická, aby nemohla být dobrá. Autorka totiž o eskapádách svých hrdinů (především Johanese) píše čtivě a svižně, se sympatickým odstupem, má pro ně pochopení, přitom je nijak zvlášť nelituje. Zároveň z textu není zcela zřejmé, zda pasáže, v nichž Johanes emotivně a s pomocí naivně velikášských metafor líčí svůj vztah k metalové hudbě či ke kytaře (namátkou: „Moje kytara umí rozčísnout oblohu jako blesk. Je to bouřka, která vypukla v samým nitru zeměkoule. Je to železnej kolos, co se dal do pohybu a s každým krokem skřípe tak, že je to slyšet do celýho vesmíru.“), jsou míněny vážně, nebo jako parodie. Nezaujatého čtenáře to pobaví stejně jako hloupoučké texty, které Johanes píše – pak se však v profilu autorky dočte, že je fanynkou black metalu a že už v jejím druhém románu Démon ze sídliště (2021) byl hlavním hrdinou blackmetalový muzikant, ovšem v teenagerském věku. Ať už to tedy máme číst jako ironický nadhled, nebo nikoliv, Hadj Moussa (nar. 1979) dokázala mentalitu, estetickou úroveň a životní pocit stárnoucího fanouška a protagonisty oné tvrdé muziky vystihnout neobyčejně přesně a vtipně, navíc se všemi stereotypy, které k heavy metalu i ke krizi středního věku patří.

Dalším důležitým tématem hovorů čtveřice kamarádů a Johanesova přemýšlení i představ je sex. Pánové o sexu mluví v hospodě a ve zkušebně téměř pořád, což nejspíš souvisí s tím, že jej už převážně neprovozují. Přitom v letech své krátké mladistvé slávy si užívali dost, jen je život postupně olámal tak, že už pro opačné pohlaví nejsou moc atraktivní. I to samozřejmě může koncertování změnit, nicméně pro děj knihy a jeho hrdiny je příznačné, že tu k žádnému sexuálnímu aktu nedojde, nanejvýš se na něj vzpomíná. A opět je hodno obdivu, s jakou věrností a přesností toto chlapácké chvástání a hospodské řeči, vedené vesměs jen v přítomnosti mužů, autorka dokázala zachytil.

Je otázkou, kam Těžké duše zařadit. Čistokrevný humoristický román to není, nicméně humor je v něm všudypřítomný. Jen se často jedná o humor posmutnělý až smutný, vyplývající z nešťastných situací, k nimž došlo nedorozuměním a bez zlého úmyslu, ale pro aktéry mívají fatální následky. Čtenář se při jejich čtení baví a shovívavě pousmívá – hrdinové (ale i hrdinky; několik podstatných ženských postav v knize najdeme rovněž) se do oněch tragikomických situací dostávají kvůli své nepozornosti, zpozdilosti, vinou chybných rozhodnutí i nešťastných náhod. Přestože si ti čtyři zoufalci v metalových kostýmech asi dost nehezkých věcí i zasloužili, čtenář je stejně tak trochu lituje a přeje jim alespoň ty dva dílčí happy endy, které jim autorka dopřála. Jinak se ale naštěstí drží, a i když optimismu v závěrečných kapitolách přibývá, nikdy to není bez mráčků.