Zájem o kalifornského spisovatele Michaela Connellyho zažívá v posledních letech značný nárůst, a to i přesto, že od své první knihy, Černé ozvěny z roku 1992, píše již téměř tři desetiletí v dosti rychlém tempu; dokončil jich už třicet čtyři. Může za to samozřejmě úspěšný televizní seriál, který sleduje případy Connellyho nejoblíbenějšího a nejčastějšího hrdiny, losangeleského policisty Harryho Bosche, a který už pronikl i k českým divákům (první díl již třetí řady odvysílala stanice Prima krimi v neděli). Nepochybně i díky němu se vlastně kterákoli kniha, kterou Connelly napsal od roku 2015, kdy měl seriál premiéru, dostala na první příčku pozorně sledovaného žebříčku listu New York Times. A bylo jedno, jestli hlavním hrdinou je zmíněný Harry Bosch, v posledních pokračováních série už penzionovaný, nebo advokát Mickey Haller, anebo úplně nová hrdinka Renée Ballardová, již Connelly uvedl na scénu v roce 2017 v románu Noční směna.

V románu Temná svatá noc Connely zmíněnou Ballardovou a Harryho Bosche spojuje při práci na jednom případu. A je možné, že to bude trvalejší spojení, protože oba společně pátrají také v románu The Night Fire z roku 2019, česky prozatím nevydaném. Možná potřeboval Connelly svého stárnoucího hrdinu posílit někým čerstvým, možná si připravuje dokonce půdu pro jeho úplný odchod ze scény, který už autor občas naznačil, ale nikdy k němu nedošlo. Možná potřeboval nějakou postavu, která bude lépe odrážet současnou feminizovanou a politicky korektní Kalifornii. Ale úplně nejpravděpodobnější je, že potřeboval do svých knih vrátit rutinu policejního vyšetřování.

Série o Harrym Boschovi vždycky těžila z odkazu policejních románů, nejen těch od zakladatele žánru Eda McBaina, ale i od těch sofistikovanějších, jaké psal a píše třeba James Ellroy. Tedy takových, kde nejde jen o odhalení pachatele, ale také o intriky a rivality uvnitř policejního sboru, o ambice jeho různých složek i jednotlivců včetně těch, kteří už překračují hranice zákona. Ale Harry Bosch byl už od devátého románu série v důchodu a pracoval jako soukromé očko, čímž se jeho případy začaly více blížit jiným, už dříve patrným vzorům, totiž velkým kalifornským autorům drsné školy Raymondu Chandlerovi a Rossu McDonaldovi. Zejména v tom, že zápletky propojovaly svět bohatých a mocných s podsvětím a že byly trochu rafinovanější.

V Temné svaté noci je sice Bosch zpátky u policie, ale u provinční jednotky. I tady autor rozehraje napínavý souboj, který Harry svede s místním hispánským gangem, ale tu zajímavější policejní práci svěří své nové hrdince Ballardové. Ta totiž pracuje v noční směně, která je bohatá na události, avšak policisté z této jednotky většinu případů jen takzvaně zajistí, aby si je pak přebrali specialisté na daný typ zločinu, případně místně příslušné oddělení. Čeští čtenáři znají náročnou práci takových jednotek například z povedeného románu Richarda Price Sráči. Ballardová je nicméně všímavá a inteligentní – a také zarputilá a ambiciózní –, takže většinu z oněch více či méně drastických nočních kauz vyřeší během noci sama. Jsou přitom místy až černohumorně zábavné a chytře pointované: o smrti ženy, kterou ohryzala její vlastní hladová kočka, o muži, který ze zapečetěného místa zločinu „zachraňoval“ cenné obrazy, a podobně.

Upřímně řečeno – zmíněná rutina noční služby je možná zajímavější a lépe konstruovaná než dva rozsáhlejší případy, které se táhnou celkem románu. Při Boschově střetnutí s gangem Connelly použije obehraný trik s únosem, jen je tentokrát objektem únosu nikoliv detektivova dcera, jako tomu bylo opakovaně v minulých románech, ale sám Bosch. A jakkoliv jinak román budí zdání značné realističnosti, tady autor podlehl vábení laciné dramatizace a proložil děj napínavou i dojemnou historií únosu a záchrany. Obojí bohužel značně shazuje nevěrohodnost celé akce, která pro gang nemá žádný smysl a jen přiblíží konec jeho šéfa a rozzuří policejní sbory v okolí. Kdyby gangsteři Bosche prostě rovnou zabili, byli by na tom lépe.

Ani ústřední případ odložené vraždy mladé prostitutky nevyniká zvláštní promyšleností. Bosch s Ballardovou dlouho prohledávají staré spisy, aniž by to k něčemu vedlo, nakonec Ballardové pomůže trochu náhoda (a samozřejmě její postřeh a vnímavost) a ona bez zvláštních peripetií najde vraha. Ani feministický akcent, se kterým Connelly od počátku pracuje (Ballardová byla „odejita“ z lepší jednotky, když si nenechala líbit sexuální atak svého kolegy), k ničemu podstatnějšímu nevede, zdá se tu být spíše ornamentem, ukázkou toho, že i starý pardál z devadesátých let jde s dobou.

Jako román Temná svatá noc vlastně moc nefunguje, občas má čtenář pocit, že má před sebou sled povídek. Ale vesměs dosti podařených a napsaných přesně tím svižným, lakonickým, nepředvádivým stylem, který drsné škole tak sluší.