Soubor sedmi esejů George Steinera představuje sondy do různorodých témat a námětů, které jsou pro význačného literárního teoretika dosti osobní, ale k nimž se z nějakého důvodu přes své původní plány nestihl dostat, aby je zpracoval v požadovaném rozsahu. Autor se zajímavým způsobem zaobírá intelektuální i uměleckou závistí, akademickou manipulací a zkreslováním skutečnosti, smyslem vzdělání, religiozitou a vztahem k židovské kultuře, ale také proměnami erotického pojmosloví v živém jazyce i písemnictví či dvojakým vztahem člověka ke zvířeti.

Kromě toho, že čtenářům už samotným titulem autor prostě a jednoduše sděluje, že existuje řada témat, které chtěl rozsáhleji rozebrat, ale z nějakého důvodu se k nim nedostal, je tato trochu podvratná forma podání především svým způsobem osvobozující. Přiznání se k dílům, které autor již nestihl sepsat (a patrně tento záměr již vzdal), mu dovoluje daná témata pojednávat svobodně, bez zátěže původních očekávání a ambicí. Soubor esejů tak dostává specifickou podobu – je množinou heterogenních textů, v jejichž rámci se autor poměrně často dostává k nečekaným spojitostem, úhlům pohledu a překvapivému asociativnímu myšlenkovému vývoji.

Světoběžník
George Steiner je nesporně erudovaný autor, své úvahy protkává řadou bystrých postřehů. Literární teoretik a spisovatel je doma v několika kulturně-geografických kontextech a ovládá čtyři jazyky. Jeho rodiče byli židovského původu a pocházeli z Vídně. V roce 1940 Steinerova rodina ve strachu z nacismu odcestovala do USA, kde Steiner pár let nato vystudoval Chicagskou univerzitu a Harvard. Později se do Evropy vrátil, v roce 1955 získal na Oxfordu doktorát z anglické filologie a stal se členem redakce časopisu The Economist. V roce 1956 se přesunul zpět na americkou půdu. V rámci akademického prostředí však i nadále působil na mnoha světových univerzitách. Autorovo dílo čítá více než čtyřicet knih, včetně několika románů, z nichž česky vyšel pouze nepatrný zlomek. Jeho esejistické práce a odborné publikace se zabývají literární teorií a historií, filozofií, či kulturologií. Publikace Knihy, které jsem nenapsal (My Unwritten Books) vyšla v roce 2008, kdy bylo autorovi 79 let a měl tedy zřejmě oprávněnou potřebu bilancovat a uzavírat tvůrčí výhledy (George Steiner ovšem od té doby vydal několik jiných knih a zemřel až letos – 3. února 2020). Jak píše překladatel knihy Michal Kleprlík v doslovu, pro českého čtenáře jistě nebude bez zajímavosti, že George Steiner byl na sklonku padesátých let pozván do Prahy, aby zde přednášel o díle Franze Kafky. Oficiální náplní přednášky při tom měli být američtí spisovatelé tvořící v rámci sociálního realismu. Akce měla přitom nádech potenciálně ilegálního dobrodružství. Pro odrazení agenta tajné služby bylo třeba nejprve vytvořit krytí v podobě záměrně prázdné čekárny a domněle zrušené přednášky, aby se teprve mohl naplnit skutečný, utajovaný program.

První byla Čína
Jak již bylo naznačeno, předložený esejistický soubor drží pohromadě především autorská bilance a osvobozující gesto zbavení se nároků. Kniha sestává ze sedmi rozsáhlejších esejů – od monografických náčrtů se zaměřením na osobnosti, které autora z určitých důvodů fascinují, až po rozmáchlé a poměrně osobně laděné texty na téma náboženské víry, sexu, židovství, vzdělání či vztahu člověka ke zvířeti. Úvodní esej pojednává o muži, jehož renesanční kvality Steinera zvláštním způsobem fascinují. Jde o marxistického historika vědy, sinologa a biochemika Josepha Needhama, jenž byl člen Britské akademie a působil po velkou část života na Univerzitě v Cambridgi. Autor Needhama od počátku popisuje jako nedostižného velikána, jehož zevrubné znalosti se rozprostírají mnoha obory a jehož rozsáhlé i rozmanité dílo se nezdá být v možnostech běžného smrtelníka. Na úvod si Steiner nadsazeně klade řečnickou otázku: „Žil vůbec kdy od dob Leibnize větší učenec s tak pronikavou myslí a širokým záběrem?” Nelze se při tom ubránit dojmu, že celé líčení skrývá bublající sarkasmus, který se někde chystá vytrysknout. V centru zájmu je Needhamova několika svazková práce Science and Civilisation in China, kvůli níž se údajně její autor naučil ve svých 37 letech čínsky (včetně písma), a která v rámci podrobného zpracování historie vědy v čínské civilizaci klade stěžejní otázku, proč tahle velká asijská mocnost přišla o svůj někdejší náskok ve vývoji vědy a technologie, který zpočátku měla nad národy evropského kontinentu. Pochyby o vědecké a intelektuální bezúhonnosti popisovaného génia se do eseje začnou vkrádat s tím, jak Steiner uvádí vlastní svědectví Needhamovy manipulace v rámci přednášky v 70. letech, v níž publiku ukázal prázdný granát a tvrdil, že drží důkaz, že Američané používají biologické zbraně (Needham byl marxisticky orientovaný vědec se silnými výhradami vůči USA). Steiner postupně odhaluje v Needhamově díle řadu dalších zkreslení, zjednodušování, opomíjení a překrucování, jejichž účelem se ovšem ani tak nutně nezdá být vědomá snaha o podvod, jakožto spíše tendence fabulovat tam, kde je přání otcem myšlenky. Také na základě svědectví některých čínských kolegů, kterým se sice líbí Needhamova hypotéza, že Čína byla první, ale jinak jeho dílo berou s velkou rezervou, Steiner označuje tuto monumentální práci spíše za beletrii než solidní historiografii. Na této rovině však záhy hodnotí dílo s překvapivou vřelostí a uznáním. Vzhledem k Needhamově tendenci v díle vše propojit a usouvztažnit jej přirovnává k Hledání ztraceného času Marcela Prousta, přičemž možný účinek jeho inspirativní síly v míchání faktů, odborných údajů a fantazie nachází například v povídkách Jorgeho Luise Borgese.

Učitel a žák
Také druhá esej pod názvem Invidia (závist) patří specifickému outsiderovi, který byl neuznaným, skrytým velikánem. Je jím renesanční učenec Francesco degli Stabili alias Cecco d’Ascoli, encyklopedik, básník a profesor astrologie na Boloňské univerzitě, který byl prohlášen za kacíře a v roce 1327 upálen. Jeho stěžejním dílem je rozsáhlá báseň l’Acerba, která byla dle Steinerova komentáře zastíněna Danteho Božskou komedií. Na tomto podkladě pak autor rozvíjí úvahu nad řadou podobných situací, kde se střetávají vlivy historických okolností, velkého talentu a inteligence, jejichž nositel je ovšem zastíněn nadáním ještě větším. Jako typická se mu jeví pozice učitele, který projevuje matoucí směs nadšení a žárlivé nevole vůči svému talentovanějšímu studentovi, který jej se snadností kvetoucího génia lehce zastíní. Steiner ovšem píše, že pro učitele by měl být takový žák největším přáním, přičemž on sám tvrdí, že se během svého života setkal se čtyřmi svými studenty tohoto ražení. Zbylá pětice esejů pak již opouští pole biografií a vydává se vstříc obecnějším tématům, které jsou autorově osobnosti blízké. Steiner se však dílčím způsobem vždy odráží od konkrétnějšího bodu, který pak volněji rozvíjí, přičemž hlavní téma není vždy zřejmé od samotného počátku.

Kultura, národ a těla, která mluví
Následující část – poměrně rozpustilé úvahy o vývoji a proměnách erotického jazyka v mluvené i psané formě – je naplněna entuziasmem i sčetlou erudicí. Začíná otázkou, jaký je sexuální život hluchoněmých, přičemž autor má na mysli zejména hledisko vztahu mezi erótem a jazykem. Podivuje se, že přestože jde o zcela seriózní téma, nenapadá jej žádné jeho systematické pojednání (není bez zajímavosti, že nedávno vyšla na téma znakové řeči v nakl. Univerzity Karlovy kniha filozofa Josefa Fulky Když ruce mluví, která je v kontextu reflexe komunikace a možností porozumění u hluchoněmých v rámci dějin myšlení poměrně unikátní). Steiner erotickou metaforiku v řečové formě vnímá jako zásadní projev člověka a jeho svobodného ducha, přičemž sex bez této roviny je dle jeho slov jen poloviční.

Podobně jako řeč erotiky je pro Steinera zřejmě velmi osobní i téma židovství. V první půli eseje s titulem Sion nejprve napadne myšlenku rozeznatelného konceptu židovství, jelikož do židovské kultury patří jak Maimonides či Franz Kafka, tak gangsteři z Oděsy nebo boxer Max Baer, aby svoji kriticky rozkladnou analýzu záhy otočil a pokusil se navzdory předchozím úvahám podchytit určité specificky nosné kulturní prvky. Shledává totiž, že se zde přeci jen až příliš intenzivně a opakovaně zachytává historie četných výdobytků (zejména na poli duchovním), stejně jako lidských i kulturních tragédií. V závěru této eseje Steiner mimo jiné dovozuje, že antisemitismus sice není zdaleka mrtev, ale na druhou stranu se izraelský národ dnes poměrně znormalizoval, neboť se tím díky svému politickému nacionalismu a společenskými neduhy s tím spojenými zařadil po bok ostatních.

Kvadrivium
Předposlední úvaha na téma vzdělání se odráží od nápadu uskutečnit všeobecnou srovnávací olympiádu znalostí, která by komparativně seřadila úroveň všech světových center vzdělávání. Steiner coby univerzitní učitel s četnými zkušenostmi přináší řadu zajímavých postřehů stran specifik věhlasných univerzit, přičemž tvrdí, že co se týče úrovně cizích jazyků a všeobecné vzdělanosti, za vrchol sám považuje „některá středoevropská centra jako Praha nebo Budapešť.” Z hlediska požadovaného množství a hloubky znalostí uvádí coby zdaleka nejnáročnější francouzskou École normale supérieure (v čemž není zdaleka sám - např. historik Tony Judt v autobiografické knize Penzion vzpomínek píše, že ve srovnání s École normale je každá jiná škola v podstatě celkem nenáročná pohoda). O elitních amerických univerzitách tvrdí, že mají jistou dávku provinčnosti a naopak si velmi chválí zaníceně zvídavé a chytré studenty na večerních kurzech na univerzitě v New Yorku, kteří údajně mohou konkurovat těm nejlepším z univerzit Ivy League. Steiner coby elitář v intelektuálních a pedagogických otázkách obhajuje jisté nároky a pranýřuje populistické tendence některých systémů vzdělávání snižovat úroveň a uměle tak na střední i vysoké škole navyšovat množství absolventů, jejichž znalosti a kompetence pak mají úroveň spíše nevalnou. V tomto se staví mezi řadu kritiků určitých proměn liberálního vzdělávání v poválečných letech, kdy začal být kladen důraz na fragmentarizované potřeby tržní a politické poptávky místo na vzdělání coby cestu ke komplexnímu porozumění světu a role člověka v něm. Kritiku v podobném duchu může čtenář nalézt například u myslitelů, jako je Christopher Lasch (Kultura narcismu) nebo Konrad Paul Liessmann (Teorie nevzdělanosti). V závěru autor formuluje a vysvětluje návrh na nové kvadrivium, tedy soubor fundamentálních oborů vyššího vzdělání, které jsou pro porozumění současné době nejpodstatnější. Těmi jsou pro Steinera matematika, hudba, architektura a molekulární biologie.

Víra ve zvíře
V závěrečných dvou textech se autor opět nebojí niterného odkrytí. V Člověku a zvířeti se vyznává z odporu vůči násilí na zvířatech, přičemž na základě toho, že máme se zvířaty poměrně velkou shodu v genomu, který je tudíž společným odkazem našich předků, označuje autor vztažení ruky na němého tvora za genetickou otcovraždu. Také poskytuje poměrně odvážné přiznání, že kdyby šlo opravdu o hodně, dokáže si představit, že by spíše vydržel mučení své ženy i dětí než svého psa, neboť bezbrannost zvířete tváří v tvář nepochopitelnému týrání v něm probouzí nejhlubší soucit. Závěrečnou esej částečně staví na obraně soukromého prostoru, který je neustále penetrován nevyžádanými informačními vstupy. Odtud autor přechází k nejintimnějšímu tématu, jímž je pro něj víra a religiozita. Dle Steinera o Bohu nemůžeme nic říci, jelikož veškeré vyjádření naráží na omezení naší lidskostí – když mluvíme o Bohu, mluvíme vždy především sami o sobě. Přesto se lze do jisté míry vyjadřovat pomocí umění ve smyslu apofatické teologie – nejvíce se tomu prý snad blíží Samuel Beckett. Nejlépe lze ovšem dle Steinera vyjádřit religiozitu hudbou, která je relativně oproštěna od tenat metaforického myšlení. Autor v tomto kontextu nevylučuje ani takové formy uměleckého vyjádření, jako je tanec. Steiner ovšem zároveň píše, že religiozita je pro umění zásadní, například ateistická poezie totiž dle jeho názoru nedosahuje až na výjimky velkého mistrovství, protože nesměřuje k transcendenci. Sám se pak vyznává, že není věřící. V jeho pojetí světa Bůh sice není, avšak úctu podle něj vzbuzuje i nepřítomný Bůh. Sám proto touží být s jeho „svrchovanou nepřítomností“. Přes veškerou tematickou heterogenitu, asociativnost myšlení a záměrnou neúplnost nebo nehotovost textů George Steiner svým přístupem v celé knize zdařile propojuje vtip, erudici, intelektuální břitkost a zanícenost. Je to kombinace, z níž prostřednictvím autorovy stylistické zručnosti vyvstává pozoruhodné myšlenkové dílo.