Jeden z určujících znaků psaní Petry Dvořákové a nejspíš i jedna z jejích největších kvalit spočívá v pozorovacím talentu a schopnosti přetavit odpozorované či odžité situace do přirozeně plynoucího literárního textu. Minimálně v knihách pro dospělé se to projevuje pravidelně. Ponecháme-li stranou knihu rozhovorů o víře Proměněné sny (2006), za kterou v roce 2007 obdržela Literu za publicistiku, můžeme konstatovat, že na autobiografické rovině autorka staví hned svůj první beletristický počin z roku 2009 Já jsem hlad. Vypořádává se v něm se zkušeností s mentální anorexií, která rámuje příběh o hledání sebe sama nejen ve vztahu k této poruše, ale také při boji s těžkou nemocí malého syna a s ní související krizí víry. Poslední jmenované téma knihu Já jsem hlad spojuje s jednou ze tří próz zařazených do následujících Sítí, které nesou podtitul Příběhy o (ne)sebevědomí. (Ty však následují pouze v rámci řady knih pro dospělé, jinak totiž Sítím předcházely ještě dva tituly pro děti a mládež.) Všechny tři samostatné texty jsou řemeslně velmi dobře vystavěné, díky několika thrillerovým kotrmelcům velmi napínavé a zavádějí čtenáře do zdánlivě slepé životní uličky, do níž sice vede snadná cesta, ale zdá se nemožné dostat se odtamtud zpět. A zde přichází na řadu další pojem, který je velmi zásadní, chceme-li mluvit o autorčině psaní, a tím je záměr.

Počínaje Sítěmi, které jsou v podstatě didaktické, protože mají ukázat, že i z oněch beznadějných uliček se zřejmě lze dostat ven, jsou Dvořákové prózy dopředu promyšlené a vybavené jasně definovaným prostředím a vyvíjejí se podle konkrétního plánu. Ukotvenost v konkrétní situaci a prostředí může fungovat právě díky výše zmiňovaným pozorovacím schopnostem. To ostatně dokládá loni vydaná Dědina, situovaná na vesnici autorčina dětství, i nejnovější Chirurg, kde Dvořáková pro změnu využila vlastní zdravotnické vzdělání a zkušenosti. Literatura tu funguje jako zrcadlo běžného života – právě autentičnost bývá u Dvořákové často vyzdvihována. Jak v případě Dědiny, tak u výrazně sevřenějšího Chirurga se však nabízí otázka, co dál, zda próza přináší zpochybnění, případně překračuje hranici očekávatelnosti či vybočuje někam jinam, nebo zda nás jako čtenáře zve na jízdu, při níž sice tušíme, kam dojedeme, ale nevadí nám to, protože vítr ve vlasech se o dobrodružství postará sám.

Protagonista Chirurga Hynek Grábl v minulosti zažíval slibnou lékařskou kariéru na pražské klinice, odkud byl ovšem z (pro čtenáře) zprvu neznámých příčin nucen odejít na podstatně hůře placenou pozici běžného operatéra v příhraniční nemocnici. Následky životního uklouznutí s ním nese i hluboce zklamaná manželka a dvě děti. Dvořáková předkládá vyprávění v první osobě a zaplňuje ho jednak lékařským žargonem, jednak hovorovými výrazy a sem tam i vulgaritami. A ten výše zmíněný vítr ve vlasech čtenář mít bude, protože kniha od počátku do konce neztrácí rychlé tempo. Hynek zpočátku čelí každodenním situacím, takže se před čtenáři odvíjí řada příhod z chirurgické ambulance a hrdinovy neutěšené každodennosti související s nedostatkem peněz a manželským odcizením, ale posléze mu příběh nabídne příležitost vymanit se z kolotoče neúspěchu, neporozumění i dluhů. Jeho cesta je nicméně vydlážděna několika stereotypy spojovanými s krizí středního věku, disproporcí mezi stárnoucí povadlou manželkou a zářící mladou sestřičkou-milenkou jen počínaje. V recenzi loňské Dědiny na iLiteratuře padlo, že její postavy často zůstávají očekávatelnými figurami, jejichž případný vývoj je spíš papírový a těžko uvěřitelný. A zrovna postavy Hynkovy manželky a milenky, podobně jako další zaměstnanci nemocnice, taktéž příliš v ničem nepřekvapí a vlastně jsou v textu hlavně proto, že tam mají jasně daný úkol.

Ačkoliv se Hynek jako vzdělaný mužský hrdina od nesebevědomých mladých žen i vesnických buranů z předchozích textů neoddiskutovatelně liší, i on je postaven do životní situace, kdy musí učinit konkrétní rozhodnutí a buď jednat, nebo dál plynout tak jako doposud. I to však ostatně vyžaduje rozhodnutí. Dvořáková nás nechává sledovat výřez z jeho života, který je celkem bohatý na události, v nichž se perou hodnoty s životní nutností, případně sebekontrola s vyčerpaným odevzdáním. A vzhledem k tomu, že Hynek nedokáže být „ani rovnej, ani křivej“, jak nás jeho vlastními slovy upozorňuje už první věta anotace, je jasné, že se v tom bude chvilku „plácat“. Ačkoliv ono je vlastně docela funkční, že se jedná o ambivalentní postavu, která na jednu stranu oplývá doktorskými či obecně maskulinními stereotypy a mnohým svým chováním vyvolává značné antipatie, ale na druhou stranu čtenářovu přízeň tak úplně neztratí, protože má (sice nejasně, ale přece) nastavené hranice toho, co ještě považuje za správné. Autorka navíc nechává hrdinu promlouvat a takříkajíc ukázat sebe samotného a hodnocení nechává na čtenáři.

Zásadní moment potom představuje v podstatě generační situace hrozící ztrátou rodiče (v literatuře koneckonců nijak nevšední, jen z české si vezměme za příklad třeba Jana Balabána nebo Emila Hakla) a s ní spojeným zhroucením doposud všudypřítomné jistoty, která se neměří porozuměním či souzněním, ale samotnou existencí. V případě Hynka Grábla je právě v této jistotě obsažen soubor konkrétních morálních hodnot. Ve chvíli, kdy hrozí, že nebude kam si pro ně jít, je hrdina postaven před nutnost definovat si vlastní pohled na svět a přijmout zodpovědnost sám za sebe. Možná i přehodnotit pohled na vlastního problémového syna. Ztráta se pak paradoxně může stát pomocí při snaze se vzchopit. A zde se jakoby obloukem vracíme k opakujícímu se tématu Petry Dvořákové, totiž otázce zodpovědnosti, kterou by měl člověk sám za sebe přijmout i za cenu rizika, jež s sebou některá rozhodnutí nesou.

Román Chirurg má autentické prostředí (jakkoliv mnohými přirovnávané ke slavné Nemocnici na kraji města), působivé tempo, které čtenáři jistě ocení, a protagonistu, který není ani správný chlap, ani úplný hajzl. Jen ty hranice očekávání zůstanou vlastně neposunuté.