Není to poprvé, kdy Petra Dvořáková navštěvuje svou rodnou Vysočinu. Už v románu Dědina (2018) zachytila velmi trefně mentalitu a zvyky lidí zde žijících. V Pláňatech se sice geografická poloha příběhu nepřiznává, ani postavy nehovoří – až na drobné výjimky – dialektem. Přesto si při čtení Dědinu nelze nevybavit: oba texty čerpají ze stejného pramene zkušeností a pozorování. Zatímco však Dědina zachycuje osudy lidí bezmála jedné celé vesnice, v Pláňatech je Dvořáková mnohem komornější a zaměřuje se na mikrosvět tří generací jedné jediné rodiny v průběhu několika desítek let.

Pavlína má sestru Janu, jen o něco málo starší. Žijí na vesnici v rodině, která je ukázkově bezvýrazná, dalo by se říci bezvýznamná. Nikdo z jejích členů na první pohled nevyniká, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu slova. Jejich bezbřehá průměrnost a šeď se pro vůdčí generaci té doby – Pavlíniným rodičům – stává přímo programovým cílem, který bychom mohli shrnout v mottu „Hlavně ničím nevyčnívat“ či ještě lépe „Co by o tom řekli lidi“. Postupem času je ale stále jasnější, že Pavlína ani Jana šedivou barvu nerady.

Obě se narodily koncem 70. let a je tedy zřejmé, že do jejich dospívání zasáhnou „velké“ dějiny: revoluce, konec vlády jedné strany a začátky svobodného života v čerstvě nastolené demokracii. K tomu, aby svůj svět učinily barevnějším, dívkám nahrává nejen vnější politická a společenská situace, ale také jejich vnitřní dispozice. Jsou citlivé, vnímavé a bystré. Už jako děti si uvědomují, že v jejich rodině není něco v pořádku, že tátovo pití není jen občasné přiťuknutí na zdraví, jak se jim snaží namluvit máma, a že za matčinu odtažitost nenese vinu jen její okolí. Čím jsou pak dívky starší, tím lépe dokážou své pocity a zranění pojmenovat a dopátrat se i jejich příčin. Sestry-pláňata vyrůstají bez tolik potřebné péče, kořeny zoufale sající to málo, co je jim citově vyprahlá země schopná nabídnout, a pochopitelně ani jedna z nich nedokáže, a ani nemůže dokázat, pokračovat v životě v rodné vesnici. Jejich vymezení se vůči životům svých předků se postupem času vyhrocuje až do krajnosti.

Text románu je postavený na promluvách v ich-formě, pohříchu místy až příliš vulgárních. Přestože tu ale všichni členové rodiny zaujímají důležité místo (příběh by bez každého jednoho z nich nebyl úplný), prostor k vyprávění dostávají pouze tři: Pavlína, její matka Alena a otec Jirka. Nikdy se tak čtenáři nedozví, jak události vnímá třetí, nebo spíše první, nejstarší generace – ta, která ještě zažila hospodaření na vlastním. Je to škoda, obzvlášť ve zvoleném dějinném rámci. Na druhou stranu je to ale i pochopitelné: dnes, více než třicet let po revoluci, už se na to asi zkrátka není koho zeptat.

I v Pláňatech se Dvořákové daří to, co umí nejlépe: plasticky zobrazit postavy i prostředí, ve kterém žijí, a nechat ve čtenáři rezonovat otázky, jež s sebou příběh nese. Že jsou to otázky znepokojivé a tíživé, je nasnadě. Dotýkají se totiž životů nás všech a snaží se proniknout až k samé podstatě mnoha bolestí, obtíží a trápení, které prostupují několika posledními generacemi. Dvořáková ale neodolala pokušení, které s sebou nese zvolený formát vyprávění v první osobě: totiž nadužití obhroublých až vulgárních výrazů. Je to povětšinou zbytečné – a příliš jednoduché.

Pláňata nejsou špatně napsaná kniha. Ovšem od nadané autorky, kterou Petra Dvořáková bezesporu je, bychom očekávali přeci jen něco víc.