Asi by mě nepřekvapilo, kdyby kniha dvaatřicetileté Petry Dvořákové Já jsem hlad zapadla mezi ty tituly, které knihkupci nevystaví do výlohy či na čelní místa pultů, neboť některá tabuizovaná témata, o nichž se příliš nemluví, nejsou natolik atraktivní jako jiné tituly. Leitmotivem stylizovaného příběhu je totiž autentická výpověď mladé ženy, kterou už po řadu let provází neúspěšný boj s mentální anorexií – výpověď o to více zajímavá tím, že si tato žena prošla nejen nepříjemnými zážitky s vážným onemocněním vlastního dítěte, ale i nejedním váháním a pochybením při hledání víry v Boha. Kdo by čekal, že půjde o sebestředný deníček psychicky labilní puberťačky, která není schopná sama kriticky uvažovat či analyzovat, toho předem musím vyvést z omylu. Text stojí na pomezí beletrie a literatury faktu – jde o procítěné, inteligentní vyprávění, v němž autorka částečně navazuje na svou prvotinu nazvanou Proměněné sny. Za ni v roce 2007 obdržela cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za publicistiku.

Hlad vs. pochybená víra
Autorčin debut by jistě rozproudil diskutabilní vlnu v sousedním Polsku – v zemi obestřené katolickou aurou, v níž odlišný, kritický postoj je často oficiálně hodnocen a přijímán v lepším případě s nevolí, v tom horším potom negativně či s restrikcemi. Soubor deseti rozhovorů s lidmi, kteří v různých životních obdobích zakusili tu více, tu méně intenzivní „odevzdání se“ křesťanskému Bohu a dodnes si k němu uchovávají kontroverzní či ambivalentní postoj, je však zajímavý i pro českého čtenáře. Kritickým okem autorka poměřuje i své alter ego ve druhé knize věnované jedné z moderních psychosomatických chorob – mentální anorexii. Jak uvádí v doslovu odbornice na problematiku poruch příjmů potravy, MUDr. Miroslava Navrátilová, anorexie či bulimie propuká především v disfunkčních rodinách a ve středních či vyšších socioekonomických vrstvách, silným podnětem pro vznik nemoci může být i mediální tlak na dívku či ženu (ve velmi malém procentu potom i na muže).

V případě autentické výpovědi Petry Dvořákové máme co dočinění s několika dalšími stresujícími faktory. Jednak je jím již výše zmiňovaná víra (dospívající dívka se rozhodne odejít do kláštera, z něhož se ale po nějakém čase opět vrátí do světského světa), důležitým stresorem jistě bude i dlouholetý, utajovaný přátelsko-milenecký vztah s katolickým knězem. Přidejme k tomu názory a postoje silné individuální osobnosti, sklon k perfekcionismu a k tomu být nejlepší (spojené s přísnou sebekontrolou), touhu nezapadnout do průměru, stejně jako nevoli podřizovat se dogmatům, pokud o nich člověk sám není vnitřně přesvědčen.

Cogito ergo hlad
Kdo nikdy osobně nezažil závislost na lécích, cigaretách, alkoholu či drogách, asi jen stěží pochopí, že člověk, který má hlad, se jednoduše nenají. Jde přeci o popření základního pudu sebezáchovy. Lidé závislí na jídle však nehladovějí účelově – jejich nemoc roste, zbytňuje se do jakési imaginární bytosti a postupně se stává jejich druhým já. Navíc ztrácejí jakoukoli soudnost, takže i při výšce 168 cm a váze 43 kilo si stále připadají tlustí, a tedy nedokonalí. Důležitý je pro ně pocit bezpečí, touha být milován či uznán, a tedy vnitřně naplněn. Autorka velmi věcně, a přitom čtivě tyto momenty popisuje a navíc... Vyvrací některé mýty s anorexií spojené. Například ten, že poruchy příjmu potravy se týkají především dospívajících dívek.

„Hlad spolehlivě fungoval jako odměna i trest. Když jsem něco dokázala, podpořila jsem to hladem a teprve potom bylo mé dílo dokonalé. Když se něco nedařilo, potrestala jsem se hladem. Mnohdy jsem žila z pocitu, že když se nic nedaří, tak alespoň hladovění ano. Hlad utvářel mé vědomí, určoval, kdo jsem, on byl mojí identitou. A nikdo svou identitu nechce zničit. Bála jsem se, že když začnu jíst, ztratím orientaci v životě, nebudu vědět, kdo jsem. Hlad určoval a definoval mé já.”

Hlad s vlky
Já jsem hlad je “obnažené” a vzrušující čtení o hledání vlastního já – jde o komplikovanou, náročnou cestu plnou překážek, neboť ono já je schizofrenně roztříštěno do dvou životů: v tom jednom vystupuje přátelská a „bezproblémová” mladá žena, v tom druhém jde o introvertní, přecitlivělou, zranitelnou a citově vyprahlou bytost, jejímž přáním je rozplynout se v jakési éterické hmotě. Přičemž obě dvě žijí a dýchají v jednom fyzickém těle.

Jedno z mála, co by se dalo knize po stylisticko-obsahové stránce vytknout, je snad nedořečený příběh s nemocným synem – kdesi uprostřed se objeví několik stran záznamů o léčbě leukémie (již hrdinka jako každá jiná matka samozřejmě cele prožívá), která končí jakýmsi statutem quo, na konci knihy už o synovi není zmínky ani v jedné větě.

Přesto však má Dvořáková výrazný literární talent a věcnost dokáže propojit s poutavým příběhem – jde o reportérku tělem i duší, jež poukazuje na objektivní pravdu podpořenou subjektivními prožitky. V této souvislosti lze jisté paralely hledat u literárně-žurnalistické tvorby Petry Procházkové či polského kontroverzního novináře Wojciecha Tochmana.

Dospět ve zralou ženu podle Dvořákové neznamená vystudovat střední či vysokou školu, porodit dítě, být výtečnou matkou a mít dobře placené zaměstnání. Dospět ve zralou ženu znamená zabít v sobě druhou bytost a přijmout zodpovědnost za sebe sama (respektive sebe samu). Kniha Já jsem hlad poukazuje na jednu z možných těchto cest.