V úvodu novely autorka přivádí hlavního hrdinu Jarka, zklamaného muže ve středním věku, jenž vyhořel při duchovenském působení v církvi a jehož monologu budeme naslouchat, do opuštěné vily. Do Jarkova bývalého domova, který před časem zdědil po prarodičích a nechal dům i s rozsáhlými pozemky trestuhodně zpustnout, zatímco byl v kněžské službě. Jarek už knězem nechce být ani jediný den. 

Téma iluzí a deziluzí víry je pro Petru Dvořákovou podle předchozí tvorby jedním z klíčových (například Proměněné sny, Host 2006). Odráží se v něm i její osobní zkušenost, neboť autorka ve čtrnácti letech vstoupila do kláštera a prožila v něm velkou část dospívání, a snad i proto nám úvodní kapitoly knihy mohou nabídnout silný čtenářský zážitek – seznamujeme se v nich totiž s dokonale uvěřitelnou hlavní postavou. 

Autorka v této části důkladně pracuje s všedností, s podrobným popisem činností, jež Jarek vykonává v opuštěném domě, který kousek po kousku znovu probouzí k životu, a tím se jí navzdory hrdinově rozervanosti, neukotvenosti a složitým mezilidským vztahům daří zručně navozovat pocit jemného, skoro venkovského poklidu. 

„Rozsvítím na mobilu baterku, sejdu do suterénu a zamířím do kotelny. Všechno tu vypadá stejně, jako když jsem byl malý kluk. Hromady zahradního náčiní, zteřelé látkové pytle, které napůl rozežraly myši, prorezivělá konvice na vodu i starý dubový sud na kysané zelí.“ (s. 13)

Jarek v dětství přišel o matku a svým způsobem vlastně i o otce, z něhož se po matčině smrti stal těžký alkoholik. Ale tady, ve starém domově, teď pro tohoto muže víry visí ve vzduchu příslib, že se po dlouhém, marném hledání lidské blízkosti skrze službu farníkům konečně ocitne na prahu vlastního duchovního ráje – nachází ho při těžké práci na zahradě, obehnané tlustou zdí. Sledujeme denní pachtění člověka, který odešel z fary a kostela, aby se uzavřel na místě, jež se mu z praktických důvodů nabízí coby útočiště k osamělému životu. Dům pro něj představuje cosi jako chlácholivou poustevnu uprostřed pozemku, kde se skvěle daří buxusu, rostlině tak typické pro klášterní zahrady, břečťanu, hortenziím nebo levanduli. Tohle není uniformní zahrada z katalogu, ale zhmotnění snu Jarkova dědečka, který výborně rozuměl zahradnickému umění a klonil se k východní moudrosti. V zahradě je meditační kout a v domě nedaleko babiččiny modlitební knížky stále stojí, jako by se nechumelilo, soška Buddhy. Jarek ve vile nachází i dědečkovy návrhy zahrad pro přátele a lidi z okolí, nad kterými cítí hrdost. Nakonec vždyť i on sám vychodil střední zahradnickou školu a před vstupem do semináře, než našel „svého Boha“, byl vyučený zahradník.

„Zase si připadám jako ten divný kluk ze zahradnické školy, co se donekonečna pinoží mezi rostlinami, myslí to smrtelně vážně a je s tím svým zápalem pro rostliny všem akorát tak pro smích.“ (s. 33) 

V opuštěné vilce získává pocit, že se konečně nenutí „žít ve lži“ jako mezi farníky v kněžské službě, ale brzy ho čeká traumatické setkání se sebou samým. V tomto bodě se ovšem částečně vytrácí ona uvěřitelnost Jarkovy postavy. (Autorka si pro Jarkovu životní krizi zvolila spouštěč obtížně uchopitelný, ale v české literatuře ne zcela nový, o zpracování podobného tématu se ve své prvotině Štěně bez oušek pokusil například Daniel Kubec, který stejné starosti naložil na bedra dospívajícího hrdiny.) Přistoupit na premisu, že přemýšlivý muž ve středním věku, ať už jakkoli životem zraňovaný a povahově specifický, teprve nyní přichází na své zásadní potíže, může být pro čtenáře docela obtížné. Dokázal by si skutečně kněz během let práce s farníky absolutně nepřiznat vlastní velké trápení, mohl by o něm doposud nic netušit? 

Běh událostí v probouzející se krásné zahradě a jejím sousedství se zrychluje, a pokud znáte dánsko-švédský film Hon režiséra Thomase Vinterberga z roku 2012, při četbě Zahrady se vám jistě znovu vybaví i jeho hutná atmosféra a některé shodné motivy. 

„‚Víš co, my zas nejsme tak pitomý, jak sis asi myslel,‘ pokračuje vztekle Pavel, ‚hodně věcí jsme si o tobě zjistili…‘“ (s. 120)

Autorka se v rozhovoru pro nakladatelství Host zmiňuje, že zatímco u její předchozí knihy Vrány se čtenář měl tendenci hrdinky jednoznačně zastat, u hlavního hrdiny Zahrady to možná bude v tomto ohledu složitější.

Myslím, že nebude, alespoň ne ve stěžejní fázi příběhu. Akceptování hlavního hrdiny, který trpí, ale neubližuje, může být pro čtenáře naopak celkem snadné, zvlášť proto, že přes veškerou kontroverzi tématu je podle odhadů výskyt hrdinova problému v populaci poměrně vzácný a většina čtenářů má vlastní úzkosti, strachy i démony jinde, ti Jarkovi je pronásledovat nebudou. 

Docela jiná situace ovšem nastává v kapitolách, kdy si hlavní hrdina v narůstajícím vzteku, který vyplývá z jeho marného boje o uchování elementárního respektu okolí, začíná svou frustraci vybíjet na zvířatech.

„‚Strejdo, co to děláš?‘ ozve se za plotem Filip a kouká zvědavě skrz mříž na mou botu. ‚Nic, mazej, víš, že máte za mnou zákaz,‘ utrhnu se na kluka. Raději nezvedám nohu, aby neviděl tu fašírku, kterou jsem z myši nadělal.“ (s. 167)

Myš rozdrcená podrážkou má patrně ilustrovat Jarkovo zoufalství a pozdní dětinský vzdor proti dědečkovým ideálům, který je rozdmýcháván Jarkovým hlubokým zklamáním a neúnosným tlakem okolí. Ale právě tato brutalita může ve čtenáři vyvolat skutečně silnou nechuť k „zastávání se“ protagonisty. Navíc v kontrastu s Jarkovou předchozí zjemnělostí – „Vyberu do koše nejkrásnější plody, dolů dám míň zralé a nahoru ty úplně hotové ke snězení. Už chci jít, když mě napadne přidat k tomu pár svazků sušených bylinek, takže to vypadá hezky…“ (s. 162) – znovu nahlodává důvěru ve vnitřní pravdivost vývoje postavy.

Přes tuto výhradu je novela v mnoha ohledech skutečně velmi zajímavá a autorka se v ní důkladně věnuje zřídka zpracovávanému tématu. Po předchozích autorčiných úspěších se Zahrada bude jistě těšit čtenářskému zájmu.