Pokud by si čtenář přál uplatnit vášeň pro klasifikaci, mohl by novinku Petry Dvořákové Dědina přičlenit hned k několika tradičním žánrům české literatury. Vesnické téma může odkazovat k okruhu venkovského románu, středomoravské nářečí jako vyprávěcí jazyk zase k proudu nářečního psaní od Maryši a Baarových pohádek přes Glazarové Advent až třeba k Deniku Ostravaka. Ani kompozice několika volně spojených kratších příběhů není ničím novým. Čtyři sondy do čtyř dnešních rodin v nespecifikované „dědině“ na Vysočině však vytvářejí celek, který je vždy o jeden krok dál – či přesněji řečeno stranou.

Malá Petruna (za níž přes veškerou snahu o opak tušíme autorčinu sebeprezentaci), prodavačka z Jednoty Maruna a její Josef, ordinérní Maška, chlípný Láďa se sklonem k pití či flákač a podvodníček Zbyňa, sobecká Heluna i „bábička“ s dědkem zalidňují vesnici svými příběhy, dokonale odpozorovanými a svěže podanými. Vlastně pokaždé o příběh v klasickém smyslu ani nejde: s výjimkou vyklenuté třetí části s názvem „Tak kdo dál? popoženu lidi za pultem“ se setkáváme mnohem spíš s dějově neohraničenými průhledy pod střechy chalup, zachyceními postav v situacích, které jsou pro ně možná zlomovými body, ale možná jen dalšími články v ubíhajícím řetězu všedních a stále se opakujících vesnických událostí. Anotace slibuje „lehce humorný příběh“, to však naštěstí nesedí. Proč naštěstí? Autorka zahrnula vše, co bychom na vesnici mohli hledat: zabijačky i příležitostné nevěry, vesnické zábavy i spory mezi tchyněmi a snachami, nepovedené soulože, sousedské klevetění i zlodějinu. Snadno by se jí tak mohlo stát, že bude výsledek trapnou knižní obdobou rádoby zemitých Sluncí a sen. A tomu se jí podařilo vyhnout. Přímočarého humoru či nadsázky je v jejím vyprávění pomálu, a pokud ano, jde o grotesku, ze které lehce mrazí.

Na druhou stranu právě trocha – třeba i ironizujícího – nadhledu by pomohla k tomu, co hned při prvním čtení čtenáři chybí: alespoň špetka odstupu od postav, které se autorka zdá brát až příliš vážně, jako by si je netroufala ani v náznaku reflektovat a tím méně zpochybnit. Znesnadnila si to i zvoleným způsobem vyprávění, kdy si ich-formové sdělování příběhu předávají jednotlivé postavy, a čtenář, ale i autorka jsou tak nuceni přijmout jejich perspektivu. A zatímco jazykové rozlišení jednotlivých postav je dokonalé – Dvořáková odvedla skutečně mimořádný výkon, když dokázala za pomoci nářečních vrstev a jazykových stylů své podavatele navzájem odlišit podle původu, generace i společenské úrovně –, psychologicky řada z nich zůstává prostě jen typy, očekávatelnými figurami, jejichž případný vývoj je „papírový“ a těžko uvěřitelný. Petrunin děda z úvodní části je samozřejmě klidnou a laskavou protiváhou přísné babičky, proti které se dítěte vždycky zastává. Bábička s dědkem z části závěrečné si zase věčně dělají naschvály, ale vlastně bez sebe nedokážou žít. „Mladí“ jdou jen po jejich penězích, zájem o prarodiče pouze předstírají a rychle na ně zapomenou, když jim zhasne vyhlídka na zisk. A slaboch Zbyňa v ústředním oddíle jen hledá své místo na světě, než mu drsný otec Josef – sedlák, tvrdá hlava – jeho poslání vysvětlí ručně a Zbyňa se podivuhodně rychle polepší a dá se na správnou cestu. Přitom například v epizodě, kde Josef se svými dvěma syny zabíjí potkany, dokáže Dvořáková velmi přesvědčivě a přitom úsporně zachytit odlišnost povah všech tří postav. Není to tedy tak, že by a priori neuměla svým protagonistům vdechnout lidskost, životnost a hloubku nebo vystihnout i jejich jemná vnitřní hnutí.

Josefův, Zbyňův a Marunin centrální příběh – příběh rodiny, která restituovala rodové hospodářství a pokouší se oživit „dědinu“ takovou, jaká byla a čím byla za předkomunistických časů, a to navzdory sousedům, odlišným představám mladších generací i svým vlastním limitům – je možným klíčem k celé knize. Jde také o část zdaleka nejrozsáhlejší, a vyvstává tak otázka, proč vlastně autorka pokládala za nutné zařazovat i tři další oddíly. Aby se její „dědina“ zdála komplexnější? Aby bylo zřejmé, že každý má na světě nějaké starosti? Potom by však bylo elegantnější zapracovat tyto vedlejší črty do hlavního textu. Samozřejmě, dá to více práce. A možná se autorce ani nezdálo nutné ještě vylepšovat něco, co je vlastně už nyní „dostatečně dobré“.

Až iritující je však autorské úvodní a závěrečné slovo, kde Dvořáková ležérním stylem vysvětluje, že knihu píše nářečím, a že tudíž bylo nezbytné to zohlednit i při redakci textu, s čímž měli její spolupracovníci práci. Nejen že si tak čtenář připadá podceněn co do chápavosti, ale cítí se rovněž tlačen do situace někoho, kdo se má smát vtipu srozumitelnému jen těm ostatním. Nevěří snad autorka svému textu natolik, aby jí nepřipadalo nutné jej dovysvětlovat a omlouvat? Měla by – dobrý je na to dost. Přestože nezasáhne do takové hloubky, do jaké by mohl.